Rudé máky, bílé Švýcarky, Rudí Khmerové a náš člověk ve Zlatém trojúhelniku ... kapitolky z globálního románu Bad Design. Ilustrované čtení na prázdniny vydal Divus 2009
Začátkem února 2001: Špína v barmském pohraničí
Had
Víry prachu se tetelí, z popela syčí draci.
Drápu se po stráni do vznosného oblaku se zlatým lemem. Jak vypadám zhora?
Špinavý sněžný chvostoskok? Zřejmě. Krajina je připravená k obrácení, zatracená je, já osvícený! Beze mě uvadne, beze mě nevstane, beze mě zmrtví.
Až mě potká člověk, nazve mě Bohem!
Žuch! Noha v díře!
Táhnu, táhnu ztěžka, jau!, ta mrcha, už je venku, doutná; ohořela poněkud, depilovaná, hm. Zpuchýřela – živá. S hadem pod kolenem!
Bože, to je síla. Takový nalitý žíly, kydypak jsem měl naposled takový provazy?
Hned bych aplikoval, mít po ruce stříbrnou jehličku!
Had se vlní, stoupá mi ke krku, had mě táhne, had mě zvedá a pobízí, šlehá jako bič, táhne mě za sebou jako na obojku, šátrá a chytá se každé spáry ve skále a vede mě tiše po kolmé stěně, na vrchol kužele, do koruny stromu v mracích, kde má had své strašné hnízdo, do svého hadího doupěte, takový je mocný, musím se vzchopit …
Chňape ocasem po kmenech a větvích, v lese je had doma, pomáhá mu každá haluz, bambus, liána … Až ho chytnu za krkem, vytáhnu ho na pole a utluču, utluču, utluču kamenem, kamenem na kameni, jako Kain Ábela!
Prales … jak to, že ještě stojí tak temné hvozdy? Celý život jsem slyšel jen, že bohužel, pralesy jsme si vykáceli, zvěř a brouky vyhubili, nedá se nic dělat, ještě honem pověsíme orangutánka na větev do ZOO a orchidej si doma píchnem do skleníku, zavíráme – já jsem je odepsal, a pak jsem do nich zabředl!
A já se přetahuju se zákeřným, jedovatým hadem mezi divokým pralesem a rýžovištěm, zápasím strom od stromu, nad námi z výše snáší se vrtulník; havěti přežilo až až! To jsem zvědav, co udělá v rejži.
Hle!
Já, koncem února 2001,Švýcarsko, Curych, odpoledne
Café
Našli jsme kulatý stůl.
„Co tady děláte?“
Jsou Švýcaři komisní a prudérní?
Eva žila s negrem a už ho nemá!
„Už nežije! Cha cha!“
„…tak jsou zase spolu“,
„…to je to podstatné, co jsem chtěla sdělit.“
„Oslavujeme absolutorium.“
„Čííííí? Čeká nás ještě dlouhá pouť.“
„Kde jsi – pláču!“
„Už nikdy se nerozdělíme!“
„Myslím, že bychom teď, - když máme čas – mohly více chodit do kostela.“
„Ovšem. Vyber církev a upíšu se!“
„A po návštěvách. Vykonáme více misijních návštěv.“
„Jakého jste vyznání, hoši?“
„Bez.“
„Cože?“
„To není možné! Bez? Bez boha nelze žít.“
„Počkejte; tak vy jste tady jenom kvůli penězům, - že mám pravdu?“
„Nemáš! Evo. To je neslušné.“
„Zaplatíte to, že ano?“
„Vlastně máte pravdu. Naše … mise má zásadní přínos pro švýcarské bankovnictví.“
„Ale.“
„Ano. Důvěryhodnost bank je v ohrožení, pokud nedokážou zajistit absolutní bezpečnost vkladů. A švýcarské trezory jsou většinou velmi staré. Jsou zastaralé. Doba se mění a s ní přicházejí nová rizika. “
„No tohle. Už se bojíme.“
„Slabinou jsou dveřové systémy. Naprostá většina je čtverhranného obrysu.
Kruhový obrys dveří je podstatně odolnější proti útoku.“
„Jo?“
„Jistě. Obvod vepsaného kruhu je samozřejmě kratší než obvod čtverce. Respektive kruhová obrana je daleko nejúčinnější. Ve srovnání s držením čtyřúhelníku. Čtverhran neobstojí výzvě nové doby.“
„Víte, roh je neudržitelný.“
„Ale! Tak vy máte asi jenom drobný, co? Jestli jste je neviděli …– franky, marky i dolary jsou takový papírky, takový obdélníčky…“
„Ano. Jistě. Mluvil jsem o obraně dveří.“
„Ukaž. Hele. To je 2O franků. Dá se srolovat.“
„Nabízíme vám dveře.“
„Tak si odsednem!“
„Sotva jsme přišly?“
„Řeknu to doma!“
„Ale my neděláme jen do dveří. Většina…“
„…všechny…“
„…rohy jsou zbytečné. Pro člověka nemají žádný pozitivní význam.
Pročpak je támhle ten květináč?“
„Co se na tebe tak divně dívá?“
„Všechno co překáží, čeho se chcete zbavit, co nemá cenu, co je méněcenné a slabé, se hodí do kouta. Zbytečné kouty čekají na zbytečné věci.
Sám kout je nesmysl. Klidně si ho zkontrolujte.“
„Podívejme se na něj.“
V květináči byly pochopitelně k nalezení švýcarské vajgly, jízdenky, žvejkačky a tak.
Kazeťák už domílal kamenivo tak pomalu, že jenom bučel.
„Kuuuuuh! Kuuuuh!“, bučely ty 2.
„Chcíp!“
„Jsem taky k ničemu. Podívám se k sobě do kouta. Pojďte se mnou.“
Rozloučily se pláčem.
Ondřej koukal na hodinky a tahal mě za rukáv.
Mlčeli jsme a jeli s Uschi tramvají.
Koncem února 2001: Rozálie píše Jiřímu z brigády v USA (Úryvky z emailu.)
8.
Brent mě vzal na oběd. Senzace! Představ si, že jeho rodina má „pražské předky!“ Jeho dávný předek se jmenoval Maršálek. Byl to první černoch v Praze!
Pracoval u dvora Rudolfa II. jako zvláštní noční posel. Brentovu rodinu doteďka mrzí, že ho Valdštejn chytil, dal vplést do kola a Císaři pod voknama, natruc, ho nechal kutálet po Starejch zámeckejch schodech. Rudolf se k němu neznal, zapřel všechno, co pro něj věrnej Maršálek udělal. A to pro něj tolik udělal! Rodina pak konvertovala k luteránům a před Třicetiletou válkou emigrovala do Ameriky.
Nic neni náhoda.
Brent mi taky doznal, že mě před ostatními ve městě vydává na to konto za svojí vzdálenou sestřenici, … za členku rodiny. Prej kvůli daním. Dobrý, ne? Že každopádně o nic nepřídu, spíš naopak. V Americe je prej každej odněkud, je to důležitý konverzační téma. O nich se teda dobře ví, že jsou původem z Čech.
Volala mi matka, že našla Ráchel. Jó našla! Ráchel že je v Afgánistánu, to víme.
Matka je z toho úplně perplex.
Já, koncem února 2001,Švýcarsko, Curych, večer u Uschi doma
V koutě
„Uschi! Miláčku! …Ty nemáš klíče?“
„Mám. Nemám. Kde je mám: Asi ne u sebe… Pojďte dál!“
„Nekřič,“ sykla matka a prudce otevřela, ať už jsme raději uvnitř.
„Je slušnost oznámit, kdy přijdu!“
„To jsou stavitelé, otče.“
V pokoji svítil stromeček na nedotčenou kupu lesklých krabic.
Otec ukázal na zeď s fotkou pyramid.
„Nedávno jsme byli v Egyptě. Představte si pánové, dnes byla v Káhiře stejná teplota, jako tady. Föhn, víte.“
„Tak co tam, že jo“, ozvala se Uschi odkudsi.
„Jdi se umýt!“
Otec se významně odmlčel.
„Vy prý něco stavíte?“
Ondřej, aby nenarazil obecně prohlásil, že podnikáme ve stavebních consumer friendly úpravách, zvláště prospěšných například postiženým, invalidům, prostě veřejnosti.
Otec se na nás otočil s nelibým výrazem.
„Mluvíte slušně německy. Přeslechl jsem odkud jste. Nechápu co tady děláte.“
Ondřej zopakoval: „postižení.“
Byli jsme trochu opilí.
„To je snad samozřejmé. Nebuďte banální! Za koho mě máte?!“
„Možná ve Švýcarsku to samozřejmé je. U nás…“
„Češi? Aha! Hus! Komunista! Komunisti! Řeknu vám to takhle. Aby bylo jasno:
Nikdo nemá žádné právo, žádný nárok chtít, vlastnit, ani pomyslet na to samé, co mám já. Jasné? Vám je tahle ďábelská lež velmi blízká? Zamlouvá se vám?
Komunisti…“
(Povídám: „Was gezeigt werden kann, kann nicht gesagt werden!“)
(Co lze ukázat, nelze říci.)
Matka: „Musíme být milosrdní.“
Otec: „Ne! Nemůžeme se donekonečna přizpůsobovat. Kam to povede?
Bůh mi dal rozum a jisté nadání. Můj rozum mi říká, že není správně vypíchnout si oči, - protože můj bližní je slepý. Nesmysl. To je nesmysl! To je rouhání!“
(Dal jsem k dobru hodinářskou historku o Mistru Hanušovi, jak ten dopadl s orlojem; abych dokumentoval, jak i vynikající člověk může nevinně trpět.)
Máme ho snad nechat bez pomoci? Nebo ubohému život ještě více ztrpčovat?
„Něcos mi připomněl…“ , odtušil Ondřej.
„Já vím, k čemu ten váš komunismus vede. Všichni se máte nakonec stejně bídně! Bůh má svůj plán, ten vy neznáte. Ani vy, ani já. Bůh rozhodne, kdo bude spasen. Ostatní nechť jsou zavrženi! Bůh vybírá a člověk musí bez reptání přijmout vůli boží. Trpící musí hotově přijmout svoje utrpení: ne hledat, na koho naložit svůj kříž a břímě svého osudu. Jen skrze utrpení vede cesta spásy! Nepřestám věřit v Boha. Nežádám odměnu. Vás vůbec nezajímá, kdo ten váš komunizmus zaplatí?“
„Komunizmus? Přece víte, že komunizmus skončil. Jistě že nás účet zajímá!
Mě vždycky zaplatí ten, kdo si práci objednal. Nejsem zloděj!,“ rozčílil se Ondřej.
„Vpořádku, to je vaše věc. Tak se tedy, vážený pane, jistě shodneme na jednom. Každý se má starat v prvé řadě, pořád a především, sám o sebe! Já jsem zodpovědný za svou osobu a za svou rodinu: tak mě samozřejmě zajímá, jak stát zachází s mými daněmi! V poslední době pozoruji, a nebylo tak tomu vždycky, - že se po nás, mé rodině, po Švýcarech, žádá „více péče… Více péče, více maximální péče…!“ Pomyslete: Budeme jednou všichni jenom pečovat? Nechci aby o mě někdo pečoval, však na mě určitě nedojde, že Uschi? Už teď ta péče stojí za starou bačkoru! Uvědomte si: Za každého, kdo nepracuje, pracuje někdo jiný!
To je přírodní zákon. Vy snad zaměstnáváte někoho postiženého?“
„V mé firmě jsou všichni nějak poškození. Všichni jsme ničeni špatným designem. Proto ho měníme.“
(Mění–li dobrá nebo špatná vůle svět, pak může měnit jen hranice světa, nikoli fakta; nikoli to, co lze vyjádřit jazykem. Krátce řečeno, svět se tím musí stát úplně jiným. Musí se zmenšit, či zvětšit jako celek.
Svět Ursulina otce by vskutku potřeboval důkladně zvětšit, abychom se do něj vešli také my. Bylo marné ho o něčem přesvědčovat. Jeho fakta stála nehnutě mimo naše uvažování. Zda-li se tchán v životě setkal s LSD z Bazileje?)
„Tak byste měl vědět, jak náročné to je! Péče se nenajíte. Křesťan má poslání, aniž ví, zda bude naplněno. Neví, zda bude spasen. Nebo nebude. O tom nerozhoduju já. Ale Bůh. Křesťan má jedinou šanci: žít podle písma a věřit v Boha.
Všichni azylanti jsou postižení. Trpí hladem, válkou, nemocemi a nevěří v Ježíše Krista. Nevadí – táhnou přes půl světa pro naše dávky, stipendia a penze, do naší křesťanské, čisté země a ve svém nekonečném volném čase prodávají drogy!“
Začátkem února 2001: Špína v barmském pohraničí, přesun helikoptérou
Krajan
„To je ale pěkný kousek!“
Ten chlap je mi ale povědomý!
„Vy mě znáte?“
„Poznám Čecha na sto honů!“
„Aha.“
„Připomínáš mi mě zamlada!“
„Já?“
„No ty! Chlape! Víš, že lovíš v mym revíru? Tak ten had bude asi můj!
Nemám pravdu? Máš ohromný štěstí, že jsem první, kdo tě potkal před obědem!
Tak nasedej, krajane, nádrž vysychá!“
Zase jsem ve vzduchu.
„Velký štěstí, kamaráde! Je to rarita, člověče. Tebe lapla pěkná kobra tygrovaná! Šťastnej Novej rok!“
„Co?“
„Přeju ti. Bude Rok Hada! Kde ses tu vyloup, že sem vo tobě eště neslyšel?
(Moment … Wrýgle! Čtverec 31F, Wrýgle! Narušitel v trenkách! Podáš vysvětlení, Wrýgle! Konec!)“
„Evangelizuju!“
„ …a kde máš ňákej pytel na ty hady? Co?“
„…kázat slovo boží!“
„Narazils na někoho cestou?“
„Na Boha!“
„To bych si všim! Za 20 let tady bych vo tom musel něco vědět!
Hele …“
(… růžovej bungalov na zeleném hřbetu, na vrcholku na stožáru rudá vlajka se zlatou lebkou a hnáty…)
„ …když semsem tehdá spadnul z Měsíce, nebylo tady ani hovno!“
„Jo?“
„Byl jsem jenom já a moje kniha! Možná pár nuzáků.
Růžová kniha! Znáš?“, ukázal na modrej klobouk na dlouhý šťopce, jak se kinklá nad řízením: „Něznájka, vole!“
„Jo Neználek…“
„Znáš? Neználek, ten mě osvítil, vole.
Od chvíle, kdy sem tu tlustou Růžovou knihu zavřel, já kluk z Jirkova, 2+1 panelák, okres Chomutov, v ten moment vim o světě kapitálu všechno!“
Salutuje nám uniformovaná hlídka.
„Čest práci, soudruzi! Dneska je ale hic. Soudruh Rýgl, soudruh Býgl.
Jeden je ten - jak sem řek, a ten druhej je ten druhej. Kdo si to má pamatovat, uniforma je uniforma…
_____________________________________________________________________
Neználek hrdina trilogie dětských knih sovětského autora N. Nosova. Alegorie města a venkova, komunismu a kapitalismu. Malíček Neználek v posledním díle s kamarádem Buchtíkem odletí omylem z Kvítečkova raketou na Měsíc, uvnitř kterého panuje kapitalismus. Dostal se až na ostrov Hlupáků, ale na poslední chvíli byl zachráněn Všeználkovou výpravou.
…hele, řikej mi Lumpino! Znáš to? Lumpino je můj favorit. Ne zrovna hlavní postava … ale tenkrát, tenkrát Lumpino ani nemoh bejt Number One, to víš. To je jasný.
Dneska už se hraje jiná operetka. Všichni mi říkají Lumpino. Mister Lumpínó…! A jak
ty se menuješ, safra?“
„Syn člověka.“
„Hele! Já se neleknu. Ničeho! Těmahle rukama jsem s partou těhhle milejch človíčků, bejvalejch Rudejch Khmérů, založil Planetu Obřích Rostlin!
Buchtíku, hop!,“ hodil hada kuchaři na pánev. „My se dem ráchat!“, skok z otočného domu do bazénu, se spirálovou klouzačkou, podle plánu architekta Vrtišpunta.
Já, koncem února 2001,Švýcarsko, Curych, večer u Uschi doma
Pyramidy
Otec bezděky pustil video bez zvuku. On a pyramidy, Petra, Jeruzalém, Svatá Země.
„Zkuste cítit tu nejhlubší pokoru … Mnoho jsem tam, ve stínu pyramid, přemýšlel. … Vnímejte ty obdivuhodné gigantické, titánské tisícileté stavby, o kterých se píše v Písmu svatém, které budovaly statisíce a kolem kterých prošly v úctě a bázni milony lidí, o nichž nevíme. Všechno bohatství světa budovali bezejmenní lidé, aby obětovali svoje životy všemohoucímu Bohu. Pro větší slávu Boží! Tam se ptáte:
Co zbyde z naší bezbožné doby? Co zůstane po nás?
Žádná velká slavná civilizace nebyla b e z b a r i é r o v á !“
Tchýně si mě vytáhla do kuchyně.
„Vy … nejste stavitel, viďte?“
„Ne … ne. Já jsem doktor.“ Když to uhodla? Ví to, tak nezapírám.
„Chápejte … je to pro nás moc těžké. Máme jenom jí.
Ona je nemocná. Co se dá dělat. Nejdřív jsem měla obavy, … že je nemocný on…
Až se narodila ona, Ursula… Byla to taková úleva. Jenže potom … bohužel…“
„Miluju jí!“, tvrdím německy. „Udělám pro ni cokoli!“
(Nitka, guma, gumička … drnčí mi hlavou, jsi božská, je moje. Jakou má diagnózu?
Ať je jaká chce. Je moje! Nevzdám se jí!)
Otec Ondřejovi promítá, jaké úžasné u nich ve fabrice montují letouny.
Přistane a odstartuje na louce, na silnici, na fleku, kdekoli na světě, skoro jako vrtulník. Ba lepší. Dá se na to namontovat postřikovač, kulomet i letecké dělo. Nosnost, dolet, uveze tolik tun a tolik mužů: Je to superstroj!
Ondřej chválí nesporně dokonalé přesné švýcarské strojírenství.
Dodává, že my jsme ostatně přijeli na nákup pracovních pomůcek.
Jedná se o kombinézy, bez kterých ani nemůžeme dělat.
_____________________________________________________________________
Lumpino majitel měsíčního obchodu všerážovým zbožím. Neználka mu doporučil kamarád spoluvězeň. Neználek vyprávěl Lumpinovi o tom, že na Zemi sice žijí malíčci jako na Měsíci, ale ve srovnání s kapitalistickým Měsícem tam m.j. rostou rostliny ohromných rozměrů. Lumpino založil s Neználkem akciovou Společnost Obřích Rostlin. Z prodeje akcií se měla financovat stavba rakety a výprava na Zemi pro obří semena. Intrikami kapitalistů s Lumpinem Společnost zkrachovala.
Začátkem února 2001: Špína v barmském pohraničí, Kvítečkov
Bazén
„Bylo to tvrdý (taky se potíš, co?), se tady na vysočině prosadit. Neznáš jazyk, lidi ti připadaj divný. Něznájka! Hovno! Lidi jsou lidi, to je všady stejný. To je normální. (Ta svěžest, vole!)
Když človíčkové viděj, že to myslíš dobře -, že máš snahu, - že to děláš pro ně: no tak máš, chlape, vyhráno! Zemědělská výstava ´87, první místo! ´88 – první! (Mmm, to je vůně! To bude bašta! Dobrej lov si měl!)
U mě rostou vždycky největší makovice. Rozumíš? To se cení, chlape.
Vždycky první! Inu proč by se nedali družstevníci ke mně? A ty bys tady jako chtěl zakládat misie, jo? Že se na to nevysereš. Jak že se menuješ?
Já si ména nepamatuju.“
„Říkali mi Špína. Jsem boží syn. Bratr Slunce.“
„Počkej. Co z toho platí? Špína? Nebo - … Slunce?“
„Něco se musí stát.“
„Najíme se. Hned to bude! Já Sluneční Město znám. Jó, makal sem pár let v Praze! To nebylo pro mě. Ne. Pro tebe, jak tě tak poslouchám, no koukám, koukám, tak tak plaveš!, pro tebe Praha taky moc neni, co?
Je snad v Praze něco novýho?“
„Mladý lidi touží po lásce. Chtějí žít spokojený život a mít se dobře.
Ale mladí se nemají dobře. Celý ubohý život trpí.“
„Mladý? Člověče, a co maj řikat starý?“
„Cena lásky je příliš vysoká. Kazetelé lži vrhají mládež do bídy.
Mladí jsou chudáci. Proto musejí krást, lhát a nenávidět.“
„Prosím tě!“
„Je to čím dál horší. Církev učí, nechať si je Bůh láska, nýbrž láska je hřích. Rozumíte? Prodává se hřích a kupuje zapomění. Panuje satanská morálka.“
„Co? Morálka? (Počkej, vyklepu si vodu z uší … )“
„Cítím všude opium. Nesnesu to. Smrdí to.“
„Ty máš nos! Opium? Možná máš nos a já ti všechno věřím, Pražáku.
Ale tohles netrefil. Kdepak opium, človíčku. Nos tě někdy napálí. Od toho máš potom ale hlavu, abys vážil slova.“
„Satan má mnoho jmen.“
„Jistě. Já čichám vůni až sem, jak že se naše kobra škvaří v omáčce a je to vůně jedna báseň! Víš proč já uletěl z Prahy? Proč už mě nikdo zpátky nedostane?
Protože už mě nebavilo poslouchat ty český kecy, že něco nejde.“
Já, koncem února 2001,Švýcarsko, Curych, večer u Uschi doma
Uschi pod stromečkem
Otec: „Kdepak jsi byla celý měsíc, slečno?“
Matka: „Jak nás můžeš takhle trápit? Což nevíš, že byly vánoce? Narodil se nám Pán. Vidíš, čekali jsme na tebe. Rozbal si dárky.“
Uschi má na sobě stále stejně chatrné triko a kalhoty, snad je to trochu jiné? Vyprané, ale stejný model.
„A co je tohle?“
„Ursula!“, děsí se matka.
„To je moje pracovní kombinéza… Je utkána z metalizovaných vlasů vybraných švýcarských žen … jedná se o nejodolnější dostupná přírodní vlákna. Pro naši práci nejvhodnější.“
„Z kolika žen?“
„Asi sedmnácti.“
Matka: „To jsem nevěděla! Že u nás!? … v kterém kantonu?“
„SG.“
Uschi ihned ztratila zájem o hromadu dárků a sápala se mi do batohu.
„To je super! A co moje vlasy? Kolik mi za ně dáte?“
„No to je vrchol…“
„Kolik to stojí?“
Tam někde se mihly ty drobné, orvané, nicotné kalhotky.
„Bože! Je to tak příjemné!“
„Podívej se také na ostatní dárky…!“
Proběhla se po stropě, zkoušela jak se to nafukuje, povoluje a všechny funkce kapes.
Celý moderní pohled na svět je založen na iluzi, že tzv. přírodní zákony jsou vysvětlením přírodních jevů.
Matka: „Jsi nemocná!“
Otec: „Nebudu jí dávat peníze na něco, co nikdy neuvidim!“
Začátkem února 2001: Špína v barmském pohraničí, Kvítečkov
Sůl
„Je to výtečný maso! Uznej!“
„Jo.“
„To se ví. Jako kluka mě taky ani nenapadlo, že bych jed hady.
Blbý předsudky! Hurvínek jed užovky, a jak byl spokojenej! Je to ale lahůdka, co?“
„Porce nic moc.“
„Víš co musíš udělat první, než začneš hada připravovat? Useknout mu hlavu!“
„Kvůli jedu?“
„Jakmile to neuděláš, je po jídle. Had se ti zakousne do svýho konce a sežere se sám! Zázrak. Prostě zmizí!“
„Neříkám, že to nejde, ale to bych tedy chtěl vidět.“
„Hadí síla! Buď je anebo není. Kundalíni. Slyšels? Nic mezi tím není.
Na hada se u nás za Himalájí koukáme úplně jinak než doma.
Pro Japonce had je androgyn. Had je sex sám: hlava je kunda a ocas je ocas, to je logický, ne? Čínskej had je vlhkej tvor, jako ženská. Korejec, řekne sa, řekne had. Zrovna tak řekne čtyři nebo taky smrt. Stačí si vybrat.
Korejci nemaj rádi čtyřku. Co by sis vybral ty?“
„Většího hada!“
„Maso je maso, máš recht! Had byla prej nějakej kouzelník. Kouzlil, kouzlil, až se proměnil v nádhernou krasavici. Aby se stal Císařovnou. Dosáh svýho. Jenže po čase hada před Císařem odhalil ňákej mnich hidopich. Číňani s kraválem, jak je čínským zvykem, ji, jakotoho hada, zahnali do křoví. Kde hady ostatně nacházíme dodnes.“
„Had je svůdce!“
„Brzo uhlídáš, kámo! Rok Hada uteče jakoby nic. To bude vostrá jízda! Hadí rok je rušněj. A tys ho, ďáble, chytil za vocas a sněd!
… Buchtík vaří výborně, mmm, znamenitě, ale něco tomu zkrátka chybí, co?“
„Dobrá je sůl, pravil Pán. Jestliže však sůl pozbude chuti, co jí dodá slanosti? Nehodí se na pole ani na hnůj; vyhodí se ven. Dost, říkám. Nemůžu opium ani cítit.
Kdo má uši k slyšení, slyš! Je to zlo!“
„Tak sůl ti pozbyla slanosti? Řeči o drogách nemám rád. Ani narážky.
To není můj styl. Chápu, že to ty, Špíno, ty vole, nemůžeš vědět. Tak ti to sděluju.“
„Jaképak jinotaje, Lumpino? Říkals před chvílí, že pěstuješ největší makovice.
Obří makovice.“
„Mě se mák prostě líbí! Není to nádhera? Mák pěstujou všichni v kraji, mysli si co chceš! Daří se mu tisíce let. Ovšemže je za ten čas vyšlechtíno hejno odrůd.
Můj mák vypadá skvostně! Nicméně, všimni si, že v Indočíně je, pravda, jedna civilizace starší než druhá. Za tisíce let ty stovky generací človíčků z Kvítečkova nepřišly na to, co nám je jasný: no, hergot, co tady, sakra, chybí!? Musel jsem tady přistát já. Jako Buchtík na Měsíci, vole! Víš přece, co zjistil Buchtík na Měsíci?“
„Co? Nevzpomínám si. Já tomu moc nedal.“
„Že mají na Měsíci moře, a nesolený jídlo. My doma moře nemáme, a přece chlebíček rádi posolíme, že jo, Špíno? (Nic proti tomu jménu, ale je takový divný. No. Vymyslim pro tebe jiný.) Buchtík měl nápad. Začal jim prodávat mořskou sůl. Buchtík naučil zaostalý Měsíčánky solit, protože posolený jídlo, samozřejmě, chutná všem človíčkům! Buchtík zbohatnul, a zase zchudnul. Lehko nabyl, snadno pozbyl. Všem nakonec došlo, odkud má tu sůl!“
„Ale ty jsi Lumpino, ne Buchtík.“
„Buchtík je můj kuchař. Jo. Jsem Lumpino, ne nějakej Neználek! Možná jsem byl Neználek, ale to už je pryč. Neználek se nepochybně změnil v ovci.“
„V jakou ovci?“
„Neználek přece ztratil klobouk a skončil na Ostrově Hlupáků! Pořád tam chodil s Kozlíkem do kina a zíral na filmovej škvár… Z Ostrova Hlupáků není návratu.
Mák se naučí pěstovat každej místní Klásek. Malej nebo velkej, nezná nic jinýho.
Na Ostrov Hlupáků najde cestu každej debil! Já klobouk nenosim. Nerad se potim.
Já jsem Pán z Kvítečkova. Já rozhoduju, kdo bude nosit klobouk!
Jsem z Čech, to je daný. Na rozdíl od nich mám přečtenýho Nosova.
Jen se rozhlídni. No? Sleduj!“, rozmách se světnicí:
„Nejlepší na světě je český pivo. To se ví. A tak já vařím nejlepší český pivo v Indočíně! Vole! Koukej! To je moje práce.“
(Pracovna je obložená diplomy ve skle. Kaligrafická Čestná uznání, „…s podpisem generálního tajemníka OSN“ … za příkladný počin v boji proti šíření narkotik.)
„Co je s tebou, Špíno? Nevypadáš dobře! Bolí tě břicho nebo co?“
„Je mi … fajn. Ale – tak to nebylo. Neználek se přece dostal … ven!
Potřebuju na vzduch.“
„Tak to musíme to zapít. Rovnou u pípy!“
Já, koncem února 2001,Švýcarsko, Curych, noc u Uschi doma
Spící
Ondřej chtěl odejít, ale Uschi práskla dveřma, za které se rodiče neodvážili.
„To je můj kout, jasný?“ - Položila se mezi nás.
A spala, jako by měsíc nezavřela oči. Chladla a chladla, k ránu byla neuvěřitelně bledá a studená.
Ráno stála matka vyčítavě ve dveřích. Uschi vstala, zapotácela se, zavřela před matkou dveře a ulehla.
Ondřej: „Mám hlad. Tady už snídat nebudeme. Na můj vkus je tu příliš mnoho mrtvýho prostoru. Svlíkni to.“
Uschi: „Tak si jí vemte.“
Je mi zle.
Pořád hraje mrtvou a já táhnu svojí novou kombi z jejího těla pod dekou.
„Pojeď s námi do Bruselu.“
„Já? Do Belgie? Za sestřičkou? …“
„Ty máš sestru?“
„No a. Co je na tom? Počkej. Dám ti adresu.“
„Posíláš mě sestře?“
„Já? Já tě nikam neposílám … do … Belll - Geee – Eh!“
Kombinéza je zpátky moje. Prázdná slupka s její nízkou teplotou.
„Můžeš se mnou zajít do kostela. Pojď chodit po návštěvách.
Občas do blázince. Tak nejezděte nikam! A je to. Cha!“
„Máme tam práci, víš.“
„Tak adios. Já spím.“
Začátkem února 2001: Špína v barmském pohraničí, Kvítečkov, večer
Jeskyně
Pípa nebyla, to je plnírna.
„ …Thajský piva jsou sračka. Čínský piva jsou ještě horší patoky!
Tumaš! Moje značka, můj slogan: PIL–ZEN–BUD - pivo, ze kterýho se neposereš!
To se tady u nás v tropech vysoce cení!“
„Dík …
Nebudu.“
„Špíno! Chceš mě nasrat? Petůnko, natoč pánovi. Plnou! Rovnou z tanku.“
„Ne! Vždyť je to opiát!“
„…Kurva!? Neumíš číst? Pivo je pivo! Jasný? Koukni! B-e-e-e-r!
Mám na to certifikát! Tak šup, kopni to do sebe a nedržkuj. Uleví se ti razdva!
No a je tam.
Je tu dost rachot, co? Dáme se do klidu, hele, dem.“
„Je v tom vůbec nějakej chmel?“
„Blázne. Víš kolik tady stojí chmel? Hádej, a stejně, - ani nehádej.
Chmel v tomhle klima hrozně plesniví.“
Jdem dolu, kolem chladírny.
„…Já vařim racionálně. Jenom z místních, z přírodních surovin. Ekologicky.
To je základ. Příroda, víš. Hele: člověk dokáže neuvěřitelný věci. Když chce.“
„Třeba proměnit vodu na víno.“
„Když hodně chceš. Ty taky, to ti věřim Špíno. Já, když mám potřebu srovnat si věci v hlavě, zajdu si se džbánem sem, pěkně do jeskyně.
Slyšels o tibetskejch lámech, co dokážou nečiněním a nemyšlením roztavit ledovec?“
„Proč ne.“
„Síla, co? Tak poď na to.“
Obešli jsme palety s plechovkama piva a vlezli do menší, asi původní prostory.
„…v budhismu je vlastně spousta církví. Řada škol, takovejch divnejch sekt, a různejch učení, co já vim. Tak tihle pánové jsou jiná klasa. Ti na to dou po svým. V tropech to logicky snad ani jinak nejde. Tihle mniši mě inspirovali!
Ti mě přivedli na správnou cestu! Dokážou nebytím ztuhnout a snížit teplotu, slyšíš mě? ochladit tuhle jeskyni o 3,7 stupně! Neskutečný!
Já je teda aspoň sponzojuru … sakra! … spozo … spozno…sponzoruju, jo?
To je v prdeli! Nemluvim česky často, chápeš! Tu novou češtinu moc neznám.“
Mniši poloprůsvitně dřepí na stalagmitech pod stalaktity. Obrůstají zelenou řasou. Vyzařují chlad. Beze všeho vidím jejich auru. Úplně jasně.
„Člověk má mít vizi. Člověk musí mít pro co žít.
Jenom sedět, na to my prostě nemáme čas.“
vydal Divus 2009, k dostání třeba na Václaváku v Neoluxoru nebo na netu 240 ilustrovaných stran za 170-200 Kč
