Pil - Zen - Budhizmus

Proč žádná velká civilizace nebyla bezbariérová, byl Jan Hus komunista a jak si umí našinec poradit s hady v Barmě?  ... Letní čtení napřeskáčku z románu Bad Design, Divus 2008

Já, koncem února 2001,Švýcarsko, Curych, večer u Uschi doma

V koutě

„Uschi! Miláčku! …Ty nemáš klíče?“

„Mám. Nemám. Kde je mám: Asi ne u sebe… Pojďte dál!“

„Nekřič,“ sykla matka a prudce otevřela, ať už jsme raději uvnitř.

„Je slušnost oznámit, kdy přijdu!“

„To jsou stavitelé, otče.“

V pokoji svítil stromeček na nedotčenou kupu lesklých krabic.

Otec ukázal na zeď s fotkou pyramid.

„Nedávno jsme byli v Egyptě. Představte si pánové, dnes byla v Káhiře stejná teplota, jako tady. Föhn, víte.“

„Tak co tam, že jo“, ozvala se Uschi odkudsi.

„Jdi se umýt!“

Otec se významně odmlčel.

„Vy prý něco stavíte?“

Ondřej, aby nenarazil obecně prohlásil, že podnikáme ve stavebních consumer friendly úpravách, zvláště prospěšných například postiženým, invalidům, prostě veřejnosti.

Otec se na nás otočil s nelibým výrazem.

„Mluvíte slušně německy. Přeslechl jsem odkud jste. Nechápu co tady děláte.“

Ondřej zopakoval: „postižení.“

Byli jsme trochu opilí.

„To je snad samozřejmé. Nebuďte banální! Za koho mě máte?!“

„Možná ve Švýcarsku to samozřejmé je. U nás…“

„Češi? Aha! Hus! Komunista! Komunisti! Řeknu vám to takhle. Aby bylo jasno:

Nikdo nemá žádné právo, žádný nárok chtít, vlastnit, ani pomyslet na to samé, co mám já. Jasné? Vám je tahle ďábelská lež velmi blízká? Zamlouvá se vám?

Komunisti…“

(Povídám: „Was gezeigt werden kann, kann nicht gesagt werden!“)

(Co lze ukázat, nelze říci.)

Matka: „Musíme být milosrdní.“

Otec: „Ne! Nemůžeme se donekonečna přizpůsobovat. Kam to povede?

Bůh mi dal rozum a jisté nadání. Můj rozum mi říká, že není správně vypíchnout si oči, - protože můj bližní je slepý. Nesmysl. To je nesmysl! To je rouhání!“

(Dal jsem k dobru hodinářskou historku o Mistru Hanušovi, jak ten dopadl s orlojem; abych dokumentoval, jak i vynikající člověk může nevinně trpět.)

Máme ho snad nechat bez pomoci? Nebo ubohému život ještě více ztrpčovat?

„Něcos mi připomněl…“ , odtušil Ondřej.

„Já vím, k čemu ten váš komunismus vede. Všichni se máte nakonec stejně bídně! Bůh má svůj plán, ten vy neznáte. Ani vy, ani já. Bůh rozhodne, kdo bude spasen. Ostatní nechť jsou zavrženi! Bůh vybírá a člověk musí bez reptání přijmout vůli boží. Trpící musí hotově přijmout svoje utrpení: ne hledat, na koho naložit svůj kříž a břímě svého osudu. Jen skrze utrpení vede cesta spásy! Nepřestám věřit v Boha. Nežádám odměnu. Vás vůbec nezajímá, kdo ten váš komunizmus zaplatí?“

„Komunizmus? Přece víte, že komunizmus skončil. Jistě že nás účet zajímá!

Mě vždycky zaplatí ten, kdo si práci objednal. Nejsem zloděj!,“ rozčílil se Ondřej.

„Vpořádku, to je vaše věc. Tak se tedy, vážený pane, jistě shodneme na jednom. Každý se má starat v prvé řadě, pořád a především, sám o sebe! Já jsem zodpovědný za svou osobu a za svou rodinu: tak mě samozřejmě zajímá, jak stát zachází s mými daněmi! V poslední době pozoruji, a nebylo tak tomu vždycky, - že se po nás, mé rodině, po Švýcarech, žádá „více péče… Více péče, více maximální péče…!“ Pomyslete: Budeme jednou všichni jenom pečovat? Nechci aby o mě někdo pečoval, však na mě určitě nedojde, že Uschi? Už teď ta péče stojí za starou bačkoru! Uvědomte si: Za každého, kdo nepracuje, pracuje někdo jiný!

To je přírodní zákon. Vy snad zaměstnáváte někoho postiženého?“

„V mé firmě jsou všichni nějak poškození. Všichni jsme ničeni špatným designem. Proto ho měníme.“

(Mění–li dobrá nebo špatná vůle svět, pak může měnit jen hranice světa, nikoli fakta; nikoli to, co lze vyjádřit jazykem. Krátce řečeno, svět se tím musí stát úplně jiným. Musí se zmenšit, či zvětšit jako celek.

Svět Ursulina otce by vskutku potřeboval důkladně zvětšit, abychom se do něj vešli také my. Bylo marné ho o něčem přesvědčovat. Jeho fakta stála nehnutě mimo naše uvažování. Zda-li se tchán v životě setkal s LSD z Bazileje?)

„Tak byste měl vědět, jak náročné to je! Péče se nenajíte. Křesťan má poslání, aniž ví, zda bude naplněno. Neví, zda bude spasen. Nebo nebude. O tom nerozhoduju já. Ale Bůh. Křesťan má jedinou šanci: žít podle písma a věřit v Boha.

Všichni azylanti jsou postižení. Trpí hladem, válkou, nemocemi a nevěří v Ježíše Krista. Nevadí – táhnou přes půl světa pro naše dávky, stipendia a penze, do naší křesťanské, čisté země a ve svém nekonečném volném čase prodávají drogy!“

Začátkem února 2001: Špína v barmském pohraničí, přesun helikoptérou

Krajan

„To je ale pěkný kousek!“

Ten chlap je mi ale povědomý!

„Vy mě znáte?“

„Poznám Čecha na sto honů!“

„Aha.“

„Připomínáš mi mě zamlada!“

„Já?“

„No ty! Chlape! Víš, že lovíš v mym revíru? Tak ten had bude asi můj!

Nemám pravdu? Máš ohromný štěstí, že jsem první, kdo tě potkal před obědem!

Tak nasedej, krajane, nádrž vysychá!“

Zase jsem ve vzduchu.

„Velký štěstí, kamaráde! Je to rarita, člověče. Tebe lapla pěkná kobra tygrovaná! Šťastnej Novej rok!“

„Co?“

„Přeju ti. Bude Rok Hada! Kde ses tu vyloup, že sem vo tobě eště neslyšel?

(Moment … Wrýgle! Čtverec 31F, Wrýgle! Narušitel v trenkách! Podáš vysvětlení, Wrýgle! Konec!)“

„Evangelizuju!“

„ …a kde máš ňákej pytel na ty hady? Co?“

„…kázat slovo boží!“

„Narazils na někoho cestou?“

„Na Boha!“

„To bych si všim! Za 20 let tady bych vo tom musel něco vědět!

Hele …“

(… růžovej bungalov na zeleném hřbetu, na vrcholku na stožáru rudá vlajka se zlatou lebkou a hnáty…)

„ …když semsem tehdá spadnul z Měsíce, nebylo tady ani hovno!“

„Jo?“

„Byl jsem jenom já a moje kniha! Možná pár nuzáků.

Růžová kniha! Znáš?“, ukázal na modrej klobouk na dlouhý šťopce, jak se kinklá nad řízením: „Něznájka, vole!“

„Jo Neználek…“

„Znáš? Neználek, ten mě osvítil, vole.

Od chvíle, kdy sem tu tlustou Růžovou knihu zavřel, já kluk z Jirkova, 2+1 panelák, okres Chomutov, v ten moment vim o světě kapitálu všechno!“

Salutuje nám uniformovaná hlídka.

„Čest práci, soudruzi! Dneska je ale hic. Soudruh Rýgl, soudruh Býgl.

Jeden je ten - jak sem řek, a ten druhej je ten druhej. Kdo si to má pamatovat, uniforma je uniforma…

_____________________________________________________________________

Neználek hrdina trilogie dětských knih sovětského autora N. Nosova. Alegorie města a venkova, komunismu a kapitalismu. Malíček Neználek v posledním díle s kamarádem Buchtíkem odletí omylem z Kvítečkova raketou na Měsíc, uvnitř kterého panuje kapitalismus. Dostal se až na ostrov Hlupáků, ale na poslední chvíli byl zachráněn Všeználkovou výpravou.

…hele, řikej mi Lumpino! Znáš to? Lumpino je můj favorit. Ne zrovna hlavní postava … ale tenkrát, tenkrát Lumpino ani nemoh bejt Number One, to víš. To je jasný.

Dneska už se hraje jiná operetka. Všichni mi říkají Lumpino. Mister Lumpínó…! A jak

ty se menuješ, safra?“

„Syn člověka.“

„Hele! Já se neleknu. Ničeho! Těmahle rukama jsem s partou těhhle milejch človíčků, bejvalejch Rudejch Khmérů, založil Planetu Obřích Rostlin!

Buchtíku, hop!,“ hodil hada kuchaři na pánev. „My se dem ráchat!“, skok z otočného domu do bazénu, se spirálovou klouzačkou, podle plánu architekta Vrtišpunta.

Já, koncem února 2001,Švýcarsko, Curych, večer u Uschi doma

Pyramidy

Otec bezděky pustil video bez zvuku. On a pyramidy, Petra, Jeruzalém, Svatá Země.

„Zkuste cítit tu nejhlubší pokoru … Mnoho jsem tam, ve stínu pyramid, přemýšlel. … Vnímejte ty obdivuhodné gigantické, titánské tisícileté stavby, o kterých se píše v Písmu svatém, které budovaly statisíce a kolem kterých prošly v úctě a bázni milony lidí, o nichž nevíme. Všechno bohatství světa budovali bezejmenní lidé, aby obětovali svoje životy všemohoucímu Bohu. Pro větší slávu Boží! Tam se ptáte:

Co zbyde z naší bezbožné doby? Co zůstane po nás?

Žádná velká slavná civilizace nebyla b e z b a r i é r o v á !“

Tchýně si mě vytáhla do kuchyně.

„Vy … nejste stavitel, viďte?“

„Ne … ne. Já jsem doktor.“ Když to uhodla? Ví to, tak nezapírám.

„Chápejte … je to pro nás moc těžké. Máme jenom jí.

Ona je nemocná. Co se dá dělat. Nejdřív jsem měla obavy, … že je nemocný on…

Až se narodila ona, Ursula… Byla to taková úleva. Jenže potom … bohužel…“

„Miluju jí!“, tvrdím německy. „Udělám pro ni cokoli!“

(Nitka, guma, gumička … drnčí mi hlavou, jsi božská, je moje. Jakou má diagnózu?

Ať je jaká chce. Je moje! Nevzdám se jí!)

Otec Ondřejovi promítá, jaké úžasné u nich ve fabrice montují letouny.

Přistane a odstartuje na louce, na silnici, na fleku, kdekoli na světě, skoro jako vrtulník. Ba lepší. Dá se na to namontovat postřikovač, kulomet i letecké dělo. Nosnost, dolet, uveze tolik tun a tolik mužů: Je to superstroj!

Ondřej chválí nesporně dokonalé přesné švýcarské strojírenství.

Dodává, že my jsme ostatně přijeli na nákup pracovních pomůcek.

Jedná se o kombinézy, bez kterých ani nemůžeme dělat.

_____________________________________________________________________

Lumpino majitel měsíčního obchodu všerážovým zbožím. Neználka mu doporučil kamarád spoluvězeň. Neználek vyprávěl Lumpinovi o tom, že na Zemi sice žijí malíčci jako na Měsíci, ale ve srovnání s kapitalistickým Měsícem tam m.j. rostou rostliny ohromných rozměrů. Lumpino založil s Neználkem akciovou Společnost Obřích Rostlin. Z prodeje akcií se měla financovat stavba rakety a výprava na Zemi pro obří semena. Intrikami kapitalistů s Lumpinem Společnost zkrachovala.

Začátkem února 2001: Špína v barmském pohraničí, Kvítečkov

Bazén

„Bylo to tvrdý (taky se potíš, co?), se tady na vysočině prosadit. Neznáš jazyk, lidi ti připadaj divný. Něznájka! Hovno! Lidi jsou lidi, to je všady stejný. To je normální. (Ta svěžest, vole!)

Když človíčkové viděj, že to myslíš dobře -, že máš snahu, - že to děláš pro ně: no tak máš, chlape, vyhráno! Zemědělská výstava ´87, první místo! ´88 – první! (Mmm, to je vůně! To bude bašta! Dobrej lov si měl!)

U mě rostou vždycky největší makovice. Rozumíš? To se cení, chlape.

Vždycky první! Inu proč by se nedali družstevníci ke mně? A ty bys tady jako chtěl zakládat misie, jo? Že se na to nevysereš. Jak že se menuješ?

Já si ména nepamatuju.“

„Říkali mi Špína. Jsem boží syn. Bratr Slunce.“

„Počkej. Co z toho platí? Špína? Nebo - … Slunce?“

„Něco se musí stát.“

„Najíme se. Hned to bude! Já Sluneční Město znám. Jó, makal sem pár let v Praze! To nebylo pro mě. Ne. Pro tebe, jak tě tak poslouchám, no koukám, koukám, tak tak plaveš!, pro tebe Praha taky moc neni, co?

Je snad v Praze něco novýho?“

„Mladý lidi touží po lásce. Chtějí žít spokojený život a mít se dobře.

Ale mladí se nemají dobře. Celý ubohý život trpí.“

„Mladý? Člověče, a co maj řikat starý?“

„Cena lásky je příliš vysoká. Kazetelé lži vrhají mládež do bídy.

Mladí jsou chudáci. Proto musejí krást, lhát a nenávidět.“

„Prosím tě!“

„Je to čím dál horší. Církev učí, nechať si je Bůh láska, nýbrž láska je hřích. Rozumíte? Prodává se hřích a kupuje zapomění. Panuje satanská morálka.“

„Co? Morálka? (Počkej, vyklepu si vodu z uší … )“

„Cítím všude opium. Nesnesu to. Smrdí to.“

„Ty máš nos! Opium? Možná máš nos a já ti všechno věřím, Pražáku.

Ale tohles netrefil. Kdepak opium, človíčku. Nos tě někdy napálí. Od toho máš potom ale hlavu, abys vážil slova.“

„Satan má mnoho jmen.“

„Jistě. Já čichám vůni až sem, jak že se naše kobra škvaří v omáčce a je to vůně jedna báseň! Víš proč já uletěl z Prahy? Proč už mě nikdo zpátky nedostane?

Protože už mě nebavilo poslouchat ty český kecy, že něco nejde.“

Já, koncem února 2001,Švýcarsko, Curych, večer u Uschi doma

Uschi pod stromečkem

Otec: „Kdepak jsi byla celý měsíc, slečno?“

Matka: „Jak nás můžeš takhle trápit? Což nevíš, že byly vánoce? Narodil se nám Pán. Vidíš, čekali jsme na tebe. Rozbal si dárky.“

Uschi má na sobě stále stejně chatrné triko a kalhoty, snad je to trochu jiné? Vyprané, ale stejný model.

„A co je tohle?“

„Ursula!“, děsí se matka.

„To je moje pracovní kombinéza… Je utkána z metalizovaných vlasů vybraných švýcarských žen … jedná se o nejodolnější dostupná přírodní vlákna. Pro naši práci nejvhodnější.“

„Z kolika žen?“

„Asi sedmnácti.“

Matka: „To jsem nevěděla! Že u nás!? … v kterém kantonu?“

„SG.“

Uschi ihned ztratila zájem o hromadu dárků a sápala se mi do batohu.

„To je super! A co moje vlasy? Kolik mi za ně dáte?“

„No to je vrchol…“

„Kolik to stojí?“

Tam někde se mihly ty drobné, orvané, nicotné kalhotky.

„Bože! Je to tak příjemné!“

„Podívej se také na ostatní dárky…!“

Proběhla se po stropě, zkoušela jak se to nafukuje, povoluje a všechny funkce kapes.

Celý moderní pohled na svět je založen na iluzi, že tzv. přírodní zákony jsou vysvětlením přírodních jevů.

Matka: „Jsi nemocná!“

Otec: „Nebudu jí dávat peníze na něco, co mi nikdy neukáže!“

Začátkem února 2001: Špína v barmském pohraničí, Kvítečkov

Sůl

„Je to výtečný maso! Uznej!“

„Jo.“

„To se ví. Jako kluka mě taky ani nenapadlo, že bych jed hady.

Blbý předsudky! Hurvínek jed užovky, a jak byl spokojenej! Je to ale lahůdka, co?“

„Porce nic moc.“

„Víš co musíš udělat první, než začneš hada připravovat? Useknout mu hlavu!“

„Kvůli jedu?“

„Jakmile to neuděláš, je po jídle. Had se ti zakousne do svýho konce a sežere se sám! Zázrak. Prostě zmizí!“

„Neříkám, že to nejde, ale to bych tedy chtěl vidět.“

„Hadí síla! Buď je anebo není. Kundalíni. Slyšels? Nic mezi tím není.

Na hada se u nás za Himalájí koukáme úplně jinak než doma.

Had v Japonsku je androgyn. Had je sex sám: hlava je kunda a ocas je ocas, to je logický, ne? Čínskej had je vlhkej tvor, jako ženská. Korejec, řekne sa, řekne had. Zrovna tak řekne čtyři nebo taky smrt. Stačí si vybrat.

Korejci nemaj rádi čtyřku. Co by sis vybral ty?“

„Většího hada!“

„Maso je maso, máš recht! Had byla prej nějakej kouzelník. Kouzlil, kouzlil, až se proměnil v nádhernou krasavici. Aby se stal Císařovnou. Dosáh svýho. Jenže po čase hada před Císařem odhalil ňákej mnich hidopich. Číňani s kraválem, jak je čínským zvykem, ji, jakotoho hada, zahnali do křoví. Kde hady ostatně nacházíme dodnes.“

„Had je svůdce!“

„Brzo uhlídáš, kámo! Rok Hada uteče jakoby nic. To bude vostrá jízda! Hadí rok je rušněj. A tys ho, ďáble, chytil za vocas a sněd!

… Buchtík vaří výborně, mmm, znamenitě, ale něco tomu zkrátka chybí, co?“

„Dobrá je sůl, pravil Pán. Jestliže však sůl pozbude chuti, co jí dodá slanosti? Nehodí se na pole ani na hnůj; vyhodí se ven. Dost, říkám. Nemůžu opium ani cítit.

Kdo má uši k slyšení, slyš! Je to zlo!“

„Tak sůl ti pozbyla slanosti? Řeči o drogách nemám rád. Ani narážky.

To není můj styl. Chápu, že to ty, Špíno, ty vole, nemůžeš vědět. Tak ti to sděluju.“

„Jaképak jinotaje, Lumpino? Říkals před chvílí, že pěstuješ největší makovice.

Obří makovice.“

„Mě se mák prostě líbí! Není to nádhera? Mák pěstujou všichni v kraji, mysli si co chceš! Daří se mu tisíce let. Ovšemže je za ten čas vyšlechtíno hejno odrůd.

Můj mák vypadá skvostně! Nicméně, všimni si, že v Indočíně je, pravda, jedna civilizace starší než druhá. Za tisíce let ty stovky generací človíčků z Kvítečkova nepřišly na to, co nám je jasný: no, hergot, co tady, sakra, chybí!? Musel jsem tady přistát já. Jako Buchtík na Měsíci, vole! Víš přece, co zjistil Buchtík na Měsíci?“

„Co? Nevzpomínám si. Já tomu moc nedal.“

„Že mají na Měsíci moře, a nesolený jídlo. My doma moře nemáme, a přece chlebíček rádi posolíme, že jo, Špíno? (Nic proti tomu jménu, ale je takový divný. No. Vymyslim pro tebe jiný.) Buchtík měl nápad. Začal jim prodávat mořskou sůl. Buchtík naučil zaostalý Měsíčánky solit, protože posolený jídlo, samozřejmě, chutná všem človíčkům! Buchtík zbohatnul, a zase zchudnul. Lehko nabyl, snadno pozbyl. Všem nakonec došlo, odkud má tu sůl!“

„Ale ty jsi Lumpino, ne Buchtík.“

„Buchtík je můj kuchař. Jo. Jsem Lumpino, ne nějakej Neználek! Možná jsem byl Neználek, ale to už je pryč. Neználek se nepochybně změnil v ovci.“

„V jakou ovci?“

„Neználek přece ztratil klobouk a skončil na Ostrově Hlupáků! Pořád tam chodil s Kozlíkem do kina a zíral na filmovej škvár… Z Ostrova Hlupáků není návratu.

Mák se naučí pěstovat každej místní Klásek. Malej nebo velkej, nezná nic jinýho.

Na Ostrov Hlupáků najde cestu každej debil! Já klobouk nenosim. Nerad se potim.

Já jsem Pán z Kvítečkova. Já rozhoduju, kdo bude nosit klobouk!

Jsem z Čech, to je daný. Na rozdíl od nich mám přečtenýho Nosova.

Jen se rozhlídni. No? Sleduj!“, rozmách se světnicí:

„Nejlepší na světě je český pivo. To se ví. A tak já vařím nejlepší český pivo v Indočíně! Vole! Koukej! To je moje práce.“

(Pracovna je obložená diplomy ve skle. Kaligrafická Čestná uznání, „…s podpisem generálního tajemníka OSN“ … za příkladný počin v boji proti šíření narkotik.)

„Co je s tebou, Špíno? Nevypadáš dobře! Bolí tě břicho nebo co?“

„Je mi … fajn. Ale – tak to nebylo. Neználek se přece dostal … ven!

Potřebuju na vzduch.“

„Tak to musíme to zapít. Rovnou u pípy!“

román Bad Design vydal Divus 2008, ilustrováno autorem

k dostání v regálech lepších knihkupectví a libovolně na netu (viz Divus.cz nebo kosmas.cz  ... atd. Předchozí ukázky a recenze na Bad Design zde:

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/200522/Muslimsky-raj-peklo-v-Barme.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/200224/Picasso-masakr.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/198940/Pred-cechem-neutecech.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/198777/Rachel-na-toulkach-s-ceskym-kravatakem.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/198635/Rachel-pristala.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/198497/Nejpevnejsi-vlasy-sveta.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/194519/Mezi-zkumavkami-a-krematoriem.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/191334/Evangelium-smrti.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/191170/Agenti-a-tatrmani.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/191026/Turnaj-hvezd.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/188473/Vzpominky-humanitarni-pracovnice-3.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/188468/V-hlavnim-stanu-europedofilie.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/188442/Za-casu-slintavky-a-kulhavky.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/185583/Vzpominka-humanitarni-pracovnice-2.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/184829/Vzpominka-humanitarni-pracovnice.html

recenze:

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/162227/Na-co-ceka-ceska-literatura.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/166058/Bruselska-nocni-mura.html