Picasso masakr

Jak udělat z panelákového bytu vejce, zvítězit v Afgánistánu a být zadobře s šéfem krematoria. Na barvě pleti nezáleží: letní čtení z mrazivé zimy 2000 (na pokračování a napřeskáčku)

Já, o vánocích 2000, na balkóně ve Stodůlkách: pokračování

Kolečka

„Kdysi, mezi válkami, to bylo moderní…,“ vyfoukla kouř nad sídliště, „…bydlet v kasárnách! Snad jen v kasárnách se muži navzájem obtěžují úklidem. Nebo ne? Šikana tomu říkáte, že? Dělat pořádek pro pořádek? Ty mužské zábavy! Rajóny!

Byl jste na vojně?“

„Ne. Je to k ničemu. Za pár let se vojna stejně zruší.“

„Nesmysl, říkáte? Úklid pro úklid, pořádek pro pořádek, že: Přemýšlel jste někdy o tom, jak se svět otáčí? Jak svět funguje? Napadlo vás to vůbec někdy?“

Otáčí, otáčí … Jak by se asi otáčel? Otáčí se asi díky různým kolům, pochopitelně. Nějaká kola, ložiska a kolečka se točí a sunou v každém stroji.

Ale chyba lávky.

„Jste jenom chlap! V mém věku už o vás nemám iluze. Taky se nemám čeho bát. Že ne! Rodíte se s předkožkou na očích. Kdybyste si laskavě protřel zrak, mladíku, uvidíte ta vaše kolečka. V těch vašich běloskvoucích strojích na bydlení, v těch úžasných penisových hájích, ve stínu té vaší věčné erekce, tam v těch kotcích (jinak se to nedá nazvat!) hrbí se, stojí, dřou a vaří, perou, žehlí a uklízejí, lezou po schodech a pod stoly zotročené ženy, ženy, ženy!!! Nečisté ženy!

V mužském světě není nikdy uklizeno! Když po nich něco chcete, aby se v tom hnusu vůbec dalo žít, nakonec je to vždycky žena, kdo musí kleknout na kolena!

Vzít do ruky hadr a vytírat špínu z koutů, spár a škvír, kam se ten váš falický smeták, mop ani lux nedostane. Ale tyran od rýsovacího prkna i běžný domácí, tupý kutil, je věčně a zas a znova projektuje a zakládá.

Mužský cíl je pořád jeden a tentýž: dostat ženu do kouta - a vlámat se jí do klína! Říkám ne! To já odmítám. S čekáním a krčením se v koutě jsem já definitivně skončila. Začínám znova. A jinak!“

„Jestli jsem vás pochopil, bude u vás od teď uklízet úklidová firma.“

„Kdyby muž chtěl, dávno je všechna tahle ubíjející a zbytečná práce mechanizovaná. Ale muž chce prostě otrokyni! Žijeme v otroctví, mladý muži.“

Já, o vánocích 2000, byt ve Stodůlkách

Ženská práce

„Budu finalizovat!“, varoval stavbyvedoucí. Spoluskafandři se odešli najíst. Zůstal jsem s majitelkou na chodbě. Neměl jsem takový hlad; kdyby něco, jsem tady.

Šéf v utěsněné prostoře, ze které už vedly jen úzké průduchy, stříkal po stěně superkvalitní organickou ekologickou kyselinu rostlinného původu, kterou před základním nátěrem dokonale vyhladil vnitřní povrch ovoidu. Potom nám v předsíni vysvětlil, co bude následovat.

„Víte, pane Ondro, měla bych pro vás výzvu!“, jásala domácí.

„Znáte to přeci na Smíchově? Na Knížecí? Nenapadlo vás rekonstruovat po svém Ženské domovy? Co říkáte? Byla by to pro vás velká reklama – u metra, rušná křižovatka, nad autobusovým nádražím. Byl jste tam někdy, myslím uvnitř?

Uznejte. Jak v takové slepičárně, kde neexistuje kapánek soukromí, jak tam asi můžete svobodně, neřkuli sebevědomě bytovat? Co? Šel byste do toho?“

„Bohužel. Kdepak. Neni to tak dávno, tak pět let zpátky, proběhla celková rekonstrukce, takže to teď už, jaksi … nepřichází v úvahu.

Uvažoval jsem tehdy o tom, ale nešlo to. Mrzí mě to.“

„Šel jste do výběrového řízení?“

„To je bezpředmětný. Neuspěl bych s cenou.“

„Vidíte! Kvalita života ženy pány radní nezajímá! Je příliš drahá!

Prostě v téhle zemi není, v této zasrané falokracii není politická vůle!“

„Víte, … já ani neobesílám výběrová řízení. Protože první nač narazim, je cena. Veřejné zakázky na budovy prostě neděláme.“

„Cena! Jaká cena? Musíte to zkoušet! Uvědomte si konečně, že veškerá ženská domácí práce je zdarma! Definujte mi lépe otroctví! Až bude ženská práce řádně zdaněna, pak si můžeme povídat o cenách! Ve veřejném zájmu je cenová náprava!“

„Kdyby snad nějaká vaše kamarádka nebo vaše známá chtěla změnit kuchyni, měl bych pro ni špičkovej tip.“

„Kuchyň? Počkejte …nevím. Vyměnit samotnou kuchyni? No…zeptám se.

Jaký design navrhujete?“

„Černou cibuli. Sporák doprostřed. Digestoř nad. Spirálová linka kolem. Udělal bych hodně černou, matnou nebo lesklou, čistou kuchyň.“

„Chtěla bych jí vidět! Ó, skvěle mistře! Rozhodně se poptám.“

„Děkuju, byl bych rád. Teď bych vás poprosil, zamkněte za mnou dveře a zapněte stopky. V době, kdy se rozsvítí ciferník to musí být hotový.

Ale do tý neotvírejte za žádnejch okolností ty dveře - jinak se zdeformuje koláč.“

Vánoce 2000: Špína v Bangkoku, pozdě odpoledne, Thajsko

Čistej

Utratil jsem všechny prachy od úsvitu do soumraku.

Jsem čistej jak slovo boží!

Kohout prohrál. Prej zápasník! Hanba! Chcíplotina!

Ale byl mi sympatickej. Inu, na mě by si před časem taky nikdo nevsadil.

Chamraď!

Ožralí kmáni všech moderních zemí do mě šťouchaj zpocenejma cejchama, duc, duc, bum, uznávám, bum, nemám pupek, jsem úplně jiná váhová kategorie, bum, to jistě.

Neboxuju proti samcům v říji o levný nakažený zboží. Bum.

Nenechám se oplodnit smrtí!

Já, o vánocích 2000, na chodbě ve Stodůlkách: pokračování

Oblouk nikdy nespí

Kukátkem dveří pozoruju, jak pan Ondra nafukuje superfulurenovou bublinu.

„…pan Ondra je mistr! Málo známý mistr. Ráda bych mu pomohla, ale jak?

Ve světě, kde je měřítkem krásy takový Picasso! Ten netvor! Co asi vězí za jeho slávou? Co myslíte? Machistický svět Picassa uctívá jako boha; od té doby, jak začal s tím svým stupidním kubizmem. (V soukromí vám všichni řeknou, že se se jim kubistická manýra, ta absurdní brutalita formy příčí.) Zato oficiálně je Picasso Bůh. Apoštol všeho misogynního umění, jeho diktát určuje vkus. On je ten vyvolený, neboť on přesně konvenuje oficiálnímu protiženskému, antihumánnímu diskurzu.“

(Bublina vyplňuje světnici, dokonale lne ke stěně jako prodyšná, nezničitelná, omyvatelná glazura. Pan Ondra ustupuje a kleje. Něco není v pořádku, jakoby zakopl dozadu, ale nemohl upadnout. Trhá sebou jako na udici!)

„Je to vrah! Se ženami ten šarlatán zacházel jako s jatečním masem. V tom jeho obrazy nelžou, třebaže připouštěl, že jeho umění je lež. Vždyť on maloval rozsekané geometrické maso. Sám se nechal slyšet, že svoje ženy neopouští, ale upaluje. Picasso o sobě prohlašoval, že je čert!“

(Skafandr se na Ondrovi muchlá, v proudech a pramenech plihne, rozplétá se - loupe do stran - a zauzluje do smyček - nejsilnější svazek už ho táhne ke dveřím, a zvedá nad povrch. Holou rukou Ondra šátrá kolem sebe, až se zablýskly nůžky a ustřihl se.)

„Dveře!“,křičí, hodím na něj bundu a běží na sníh. Madam honem volá 155 a kamarádkám, „málem se mi tu oběsil chlap!!!…“

Záchranka ho nenašla.

Oběhl blok a vrátil se.

„Kde jste byl? Volala jsem vám sanitku! Jste popálený !? Nestalo se vám nic?“, děsí se paní.

„Opustily mě moje starý lacláče …! Už jsem je měl dlouho, to je fakt, dlouho po záruce. Stačí dirka, víte … kyselina vnikne, leptá, už se to sype. Člověk musí být opatrný. No, dobře to dopadlo. Dík,“ vrací mi bundu.

„Dneska jsme hotoví. Zítra, paní, přijdou kluci na koupelnu.“

„Zítra? A co se bude dít do té doby? Co když to spadne, Ondro? To bych vám musela zavolat, že?“

„Nespadne. Oblouk nikdy nespí, paní B.“

„Oblouk nespí? Vážně?“

„Samozřejmě. Oblouk nese tíhu stavby. Sám. Tak to je moje oblíbený indický přísloví. Tam kde postavíte oblouk, tam pracuje. Furt. Neodpočívá.“

„No já nevím, … to jsem neslyšela? Říká se snad: čert nikdy nespí…?“

„U nás … Ano. Čert. Jdeme to vyúčtovat, doktore.“

Vánoce 2000: Špína v Bangkoku, večer, Thajsko

Pláž světa

Já vrhám nejdelší stín na prázdné pláži světa! Moře lidí, lepkavý šlem.

Vlny přicházejí a vlny jdou, jazyk moře leští písečné zrcadlo: já jsem sám.

V jejich mrzkém lidském kalu jsem měl jméno, adresu, čísla, historii, pověst …

A já? Sám nic takového nepotřebuju. Já nic takového nejsem.

Ve vírech marnosti a pěně keců nejsem nic! Jen jeden z mnoha zmrdů …

A na břehu chaosu jsem já. Nikdo víc, venku ze špíny. Jsem Pán.

Jsem jenom ten, kdo jsem!

Pán.

Chápou. Koří se mi oranžoví mniši. Každej to musí uznat!

Kynou mi významně.

Já, o vánocích 2000, hospoda ve Stodůlkách

Wittgenstein

„Zatracenej … panelák! Málem jsem se uškrtil na pupečníku! Aspoň viděls riziko procesu vzniku. V placentě se to bohužel stává. Je to nebezpečná operace.

Co ti budu povídat, ty jsi doktor.

Vidíš, že bez skafandru se to dělat nedá. Nedá! Chci, aby ve firmě každej uměl všechno. Materiály, se kterejma děláme, jsou hrozně agresivní! Na jednu stranu je štěstí, že se to stalo v zimě. Mám čas si zajet pro novou kombi do Švýcar.“

Vyprávěl jsem, co povídala paní domácí o něm a o Picassovi.

„Mě zas tolik lidí nezná, to je fakt… Ale podle mě Picasso není špatnej …

Víš, pani docentka je trochu zaujatá. Mě se na Picassovi líbí, že si na ty svý raný kubistický plátna zvolil decentně oválný rámy. Taky měl vkus.“

„Pani docentka?“

„Gender studies. Gender! Gender. Vše viděno vaginou.“

„A co pro ní vlastně děláš?“

„Chtěla byt jak dělohu, tak jí udělám. Mě to teda moc nebaví. Je to vopruz, vbrousit kulatej byt do paneláku! Když zapatláš roh cizí hmotou, je to jenom odklad problému. Nicméně stále dost nákladná záležitost. No, pani má to štěstí, že se dobře rozvedla.“

„Netušil jsem, že se něčím takovým vůbec někdo zabývá!“

„Já nedělám nic jinýho! Zaobluju. Nakupuju a prodávám kulatý věci.

Návrhy a realizace.“

„A jak to jde?“

„Jak? Blbě.“

„Jakto?“

„Jsme drahý! Užíváme drahý nástroje, speciální materiály, … málo práce!

Češi to neznaj. Sou konzervativní. Maj strach. Lidi tady uvažujou jak moje tchýně. Když jí povídám,- tak, máti: když vás zajímá, co tak zvláštního dělám a vadí vám, že to doma nemáme, tak se do toho dáme! Já vám řikám, že v bytě nepotřebujete kouty, zaděláme je! Chcete bydlet moderně a na úrovni? Dobře. Máte doma spoustu zbytečnejch krámů, tak to vyházíme a uděláme jinou sestavu! Nakupovat, to ona ráda: ale že by si dala zaoblit rohy? V žádnym případě! Víš kolik je to metrů čtverečních? A to budu jako platit dál? No, bohužel, máti, když bydlíte v nájmu, tak asi jo. Ale to už nemá zájem. To ona nepochopí.“

„Jo.“

„Já potřebuju velkou zakázku jako sůl, abych se vodrazil! Velkej kšeft! Konečně projekt dost velkej na to, abych firmu uved do fóra. Něco na delší dobu.

Ať to ale vydělá na nějakej rozvoj. Na život. Zatím deme vod prkotin k maličkostem. Voblouky, fabiony, stropy a podlahy, lakovny, porodnice, márnice, kruháky. Kruhový vobjezdy, to se rozjelo. Ale málo. Chci dělat velký věci, chápeš! Mám v rukávě spoustu návrhů, a málo realizací – visíme v Čechách, bohužel. Přežíváme ze dne na den. A ty seš doktor, jo? Proč nejsi v nemocnici?“

„Nějak jsem neměl potřebu léčit.“

„Co? Ne? … Aha… No, jak myslíš. Ty seš doktor… Já toho moc nenastudoval, ale věda mě zajímá. Hlavně filozofie. Ale nemám vůbec čas číst, bohužel.“

„Jo?“ (No nazdar. Skoro jsem se začal bát. Řemeslník intelektuál … )

„Teď jsem dostal od manželky k vánocům takovou brožůru. Latinská obálka. Prej, to je tenký, to by se ti mohlo líbit, je to stručný. Taky že jo. To sem zíral.“

„Jak se to jmenuje?“

„Tractatus logico-philosophicus.“

„Wittgenstein?! Toho taky málokdo zná. Co tomu říkáš?“

„Jo? A ty ho snad znáš?“

„Mám ho moc rád!“

„Bomba! Super! Náhodou sem to vodevřel a čtu, - neřeknu to přesně, zkrátka: většina filozofických otázek je nesmyslná! A nelze se divit, že nejhlubší problémy vlastně žádné problémy nejsou! Je to možný? To je odvaha… Ta jistota! Zalistuju dál a nevěřím svým očím: V logice není nic náhodné … Náhoda…

To je ale náhoda! Přesný, číslovaný věty. Jedna dokonalá věta, jedna pravda za druhou. Nemá to chybu.“

„Byl to poslední filozof.“

„Ano! On! On všechno vysvětluje! Všechno! Jestliže se věc může v určitém stavu věcí vyskytovat…“

„… musí být tato možnost ve věci už předem dána.“

„Jo! Fantastický. On, Wittgenstein. Za 1. války, na frontě, se rozhod vyřešit všechny filozofický problémy; a Wittgenstein je vyřešil. S konečnou platností. Rozhod se a udělal to.“

„In der Logik ist nichts zufällig.“

„…Nic není náhoda! Vždycky jsem si to myslel. Ale teď už to vim!“

Míra mě podruhé v životě zachránil.

Ráchel, před koncem roku 2000

Afgánistán

Proč já mám takovou smůlu na samolibý kretény!

Tenhle mě bude pronásledovat až domu, chudák! Jestli nastydne! Kretén!

Ten si mě najde. Má svoje páky … kravaťák!

Pražští důchodci, od jara do zimy, načnou ráno denVečerní Prahou.

Rádio ráno co ráno, každý den hlásí Přehled očekávaných událostí…

V Súdánu se nikdy nic nečeká. Súdán se od vás ničeho nedočká.

Drazí spoluobčané! Vždyť vy víte! Jen žádnou neočekávanou událost!

Vy v Praze víte nejlíp, co se bude dít. Co by se dělo. Jen aby se něco nestalo!

Jasný zprávy.

To by tak hrálo!

Copak dělaj naši v koordinační humanitární agentuře?

Zase upadla klika. Jako posledně.

„Už by sis to moh přišroubovat.“

„Ráchel! To jsou k nám hosti! Vítej, hvězdo Jihu! Tak co hladomor? Jde to?“

„Proč lezeš po zemi?“

„Mám za skříní myš! Obávám se, že je jich tam víc. Je to hrozný.

Když se zaposlouchám, slyším, jak dupou a hlodaj! Pakáž! Co v Súdánu?“

„Dupou? Co to máš za myši?“

„Pochybuješ? Jsou to myši! Viděl jsem je!“

„No …v Sůdánu … to vypadá špatně. Možná bude vánoční příměří, ale zatím to není podepsaný. Podle mě se nedohodnou.“

„Jasně. Hele a co jinak? Možná sis všimla, že tady se to taky vaří!“

„Ani ne. Jak vám to jde?“

„Holka, mám problém. Teda zaprvé nemám žádný dárky, … teď ta stávka do toho … a potřebuju do konce roku utratit nějaký prachy. Znáš to.“

„To je problém?“

„Půl melounu.“

„No bóže.“

„No jo, prosim tě! To jsou ostře sledovaný prachy z ministerstva školství v rámci projektu Internet do škol!“

„Nějaký počítače?“

„Počítače bych měl. To je suma vyčleněná na mzdy. Potřebuju člověka do Afgánistánu. Doplnit tým. Nejlíp hned. Včera bylo pozdě.“

„Jo?“

„Já vim, hele, Ráchel… jenom ti řikám, jaká je situace.“

„A co tam?“

„V Afgánistánu je klid. To se nedá se Súdánem srovnat. Vpodstatě odpočinková záležitost. Potřebujeme supl na naší experimentální škole.“

„Fakt? Co si mám pod tím představit?“

„Jasně. Je to česká škola. Výuka probíhá v češtině …“

„To je dost experimentální.“

„Jasně! Je to fantastická věc! Jinak se ještě domluvíš rusky, chápeš, okupace. Domluva tam není problém. Problém je, že v osnovách máme lyžařský zájezd.

Máme lyže, boty, výstroj - všechno. Jenže musí jet dva pedagogové.

A ty já nemám. Učitelka mi odjela na dovolenou a zůstal tam ředitel Šupina.

Ten tam chudák musí bejt furt, je nenahraditelnej. “

„Ten slavný válečný zpravodaj?“

„Jasně! Znáš!“

„A sníh?“

„Spousta sněhu! Kalamita! Sjezdovky v Kandaháru! Vyhlášený, nejlepší sjezdovky britskýho impéria! Já bych jel hned, neváhám ani vteřinu. Nemůžu. Prúda.

Všichni jsou teď na Kavčích Horách, něco dělaj, o něco jim jde a já …

No a já tady musim dřepět a koordinovat.“

„No jo. Hele, učit, to je to poslední, co bych chtěla.“

„Jasně. Mě by to ani nenapadlo ti to nabízet, přijelas po půl roce domu, z takový prdele, to je jasný. Musíš se dát v prvý řadě do kopy, jasný. Tam teda nejde vůbec vo učení, ale jen vo ten lyžák, ale to je jedno, to se vyřeší. Nezajdem na kafčo? Telku nám zkurvili, sráči!“

„Ty nemáš Novu?“

„Dobrej fór, ha ha Ráchel. Tys byla vždycky kontroverzní. He he. Dobrej fór.

Dlouhos tu nebyla, viš! Nemůžeš dění tady tak úplně rozumět. Víš…“

„…ale já to znám.“

Leden 2001: Rozálie píše Jiřímu z brigády v USA (Úryvky z emailu.)

5.

Je tady fakt božskej klid! Je to pár nenápadnejch domků na pěknym pozemku s lesíkem a prej taky jezírkem. Vlastně ani nevim, že bydlim v krematoriu. Teda, hned vedle, u starejch Marshlů. Mladí ,Brent s manželkou a baby Marshlem, bydlí opodál. Je to vynikající rodina. Otec Ray je na tom zle, už kolik let je upoután na lůžko; má špatný srdce. A všichni se o něj starají. Mají se moc rádi. Matka – Clara – je úplná světice. Taky je bejvalá učitelka náboženství. Ale je opravdová.

Je úplně zlatá!

V roce ´95 jí zvolili Občankou roku! Asi je to na místní poměry fakt třída. Černoška,

a přitom je taková první dáma v úplně bílym okrese!

Dům je jako klícka. Samý naleštěný sklo a žádný záclony. Na to já nejsem zvyklá, kór že sem jediná bílá v týhle rodině. Řikaj: Důvěra našich bližních je to nejcennější co máme! Nemáme co skrývat! Naštěstí mám v pokoji žaluzie.

…Na vánoce nic zvláštního. Dali mi pokoj. Ray začal po večeři zničeho nic mluvit o přítomnosti a těsné blízkosti Ďábla ve světě… Clara ho začla utěšovat, bylo to moc smutný. Šla jsem se dívat na TV. Trochu sem brečela.

z románu Bad Design, ilustrováno autorem vydal DIVUS 2008