Nejpevnější vlasy světa

Hrst kapitol z globálního románu Bad Design. Píše brigádnice v americkém krematoriu, návštěvníci alpského bunkru a uprchlý feťák Špína uvažuje nad mákem v Thajsku. Ilustrovanou a pestřejší verzi vydal Divus 2009.

KAPITOLA DRUHÁ, leden-únor 2001

Leden 2001: Rozálie píše Jiřímu z brigády v USA (Úryvky z emailu.)

6.

Brent je zvláštní. Víš, černoch, kterej něco znamená. Někam to na Jihu dotáh.

Něco vybudoval. Má skvělou pověst. Je to vidět na každym kroku, že si ho všichni v okolí moc vážej. Bílí, chápeš! Skvěle se oblíká. On se umí se voháknout! Má pěkný bouráky. Vypadá ,že je to on, kdo tady udává tón. Má vkus. Je vzdělanej.

Fakt dobrej. … Je mi líto, že to s Ráchel takhle dopadlo. Volala mi máti, že nepřišla na vánoce. Jestli bych jí prej nemohla zkusit najít na internetu! Ty jsou obě jedna za vosmnáct a bez dvou za dvacet! Najít Ráchel na internetu! Matka má neskutečný představy. Kdyby měla trochu v hlavě, nedivila by se tolik, že jí Ráchel na vánoce sere. Ale to nemá cenu. Ráchel honí holt ty boží přikázání! Kdy jindy než na vánoce, že jo? Nebo má chlapa. Znáš jí. Zase ňákej lůzr, pochopitelně!

Já, koncem února 2001, alpské pohoří, kanton Sankt Gallen, Švýcarsko

Oslí uši

Horské silnice byly uzavřené kvůli nebezpečí lavin. Museli jsme do lesa.

Obešli jsme zátarasy a ostrým tempem stoupáme zkratkou kolem statku.

Přijeli jsme do Švýcar pořídit nové skafandry. Odtud pojedeme rovnou na jednání do Bruselu. Ondřej tam před časem pro jednoho vyššího úředníka realizoval špičkovou koupelnu. Nyní bylo v plánu, že postaví reprezentativní koupelnu pro českou euromisi v Unii.

Mrazivý okamžik mezi lavinami jsem uvažoval, že děláme cosi hmatatelně nebezpečného. V době, kdy bych řádně seděl za stolem a přeléval zkumavky do kepíků. Obojí je riskantní i smrtelné. Hnusné následky plíživé infekce jsou vážná věc.

Lavina jiskřícího sněhu? Rozdíl tu je: Z laviny se člověk mnohdy vyhrabe.

Když to dobře dopadne, setkám se v Bruselu se svou starou známou.

Před lety tam odešla jako au pair. Tehdy jsem ji miloval. Ona ale zůstala tam.

Stejně bychom mohli u ní přespat. Vždycky to nějak uměla zařídit.

„…Jako malej jsem nechápal,“ bavil mě Ondřej, „proč se nesmí v parku na trávník … velmi mě hněvali ignoranti, co šlapali po trávě. Oni si klidně chodí napříč a nic se jim nestane! …Taky na přechodu se má čekat na zelenou… – a divím se, jak lidi choděj dovopravdy. A zatímco my slušně, vychovaně chodíme kolem trávníku,… rohy má trávník stejně vždycky vyšlapaný do voblouku. Velký oslí uši, … jako v knize.

Spousta trávníků sou původně mizerný lichoběžníky. …Hned po kolaudaci lidi řežou tu zasranou plochu zkratkama na trojúhelniky. Zkus sekat takovej trávník v rohu! To je vopruz!“

„Zamřelá vzpomínka na zahradní architekturu.“

„Taková … Dospěl jsem! Nakonec mi došlo, že tyhlety parky jsou podvod. Ono, … co tam pod psa roste? … Jen votrlej plevel. To není tráva. Zeleň… je to odporná… český suchopárky to jsou. Formálně vzato … oproti jakžtakž čistejm, oficiálním chodníkům, tyhle zkratky … zůstávaj ostudnou zónou nezákonnosti a svévole. Prach, hovna a bláto!“

„Nicméně lidé, kteří se brodí zkratkou jsou často dost reprezentativní.“

„Ne, … jsou to naprosto běžní občané. Rozhodně žádná spodina.“

„Švýcaři to asi nedělají.“

„Proč? Nemaj to zapotřebí. Kvalitní trávník je přece od toho, aby se po něm šlapalo. Když je třeba cestu, tak se stezka vydláždí.

Švýcaři jsou praktičtí. Vědí, kolik skutečně stojí život. Švýcaři přežili atomovou válku. Oni ano. Jen oni, Švýcaři, vyvrtali tolik krytů, že by se do nich opravdu všichni vešli. Věděli, proč to dělaj. Odměna bude jistě lákavá. Zůstanou jim v hrsti největší majetky světa!“

„No, ale ty, Švýcare – víš, co byste … si počali potom?“

„Tyhle plány mi neprozradili. Atomkrieg prý nebude. Nevím. Vláda prodává bunkry. Ostatně - uvidíš. Tahle tajná dílna je taky v jednom z nich.“

„Tajná? Copak oni se musí skrývat?“

(Terén je poněkud náročný.)

„Tajemství je ve Švýcarech doma. No… původně, a dá se říct,… do jistý míry nadále,… patří ta dílna taky ke zbrojní výrobě. Ale to není ten důvod. Marná sláva.

Je to v nich. Diskrétně …zkrátka vysoká … krejčovina. Haute couture, chápeš.“

„Není to třeba kvůli tvojí práci?“

„Mojí práci? Proč, proboha?“

„Celá civilizace sestává z pravých a ostrých úhlů. A ty jdeš přece proti?“

Leden 2001: Špína v thajském pralese

Systém

Nežvaňte mi o banánech! Že nebyly banány! Že jste nesměli cestovat!

Tady je banánů, kreténi … !

Tady je máte, ty vaše posraný žluťácký banány!

Není žádnej rozdíl mezi zasraným kapitalizmem a zkurveným socializmem!

Copak si dneska někde můžu koupit v krámě hero? Pořád ty vaše podpultovky!

Pokrytci! Žádnej režim nemá svobodného Ducha. Žádnej systém nesnese elementární Pravdu. Nikde vláda nevydá všechnu moc Nekonečné Prozřetelnosti!

Jsem nad systémem, mě už je to jedno. Že ŽÁDNÝ SYSTÉM NESLOUŽIL SKUTEČNÉMU PROSPĚCHU VŠECH LIDÍ ČILI OBECNÉMU DOBRU ALE VŽDY JEN HRSTCE MAGNÁTŮ ŽÁDNÁ SPOLEČNOST NEVĚNUJE VEŠKEROU POZORNOST A ÚSILÍ VÝROBĚ DISTRIBUCI A NEOMEZENÉMU PŘÍJEMNÉMU UŽÍVÁNÍ DROG NEBOŤ DROGY JSOU JEDINOU OBECNĚ SDÍLENOU NADHODNOTOU DROGY JSOU STŘEDEM ZÁJMU A CÍLEM VŠECH DOSAVADNÍCH I VŠECH BUDOUCÍCH CIVILIZACÍ!

Zmoudřel jsem. Jsem Svatý.

Já, koncem února 2001, alpské pohoří, kanton Sankt Gallen, Švýcarsko

Arabové

„Nemám nic proti civilizaci! Civilizace běží, ne? Nestojí…. Ne. Já dělám málo. Jen řemeslo. Masová výroba chrlí čtyřhrany. Moře konfekce, a na něm plavu já. Kvalita se zákonitě prosadí, nevyhnutelně. Zákonitě, doufám.“

„Je nepotopitelná?“

„Co? Kvalita? Naše civilizace se točí na kolech. Musí. Každý kolo musí mít svůj střed. Podle mě má člověk bejt středem světa. Hele, nejhůř dopadli Mayové, protože neznali kolo. Řekové prakticky nepoužili voblouk a převálcoval je Řím. V Egyptě se s vobloukem taky šetřilo. K čemu je taky mumii oblouk. Ne?

Je to memento, chápeš? Arabové v sedlech voblouk donesli na kopytech svejch koní až do Evropy. Nechápu, … jak se mohlo globálně stát takový zvěrstvo, že se moderní design … vrátil k tomu nejprimitivnějšímu pravoúhlýmu překladu?!“

„Kdo ví, jak staré je Stonehenge?“

„Stonehenge je pocta Slunci a hvězdám. Je to přirozeně krásný kruh.“

„Pyramidy byly taky vztyčeny k poctě slunečního boha.“

„Pyramida? Co je pyramida? Pyramida je pouhej hrob! Hrob! Paříž je plná frustrovanejch Arabů, a my nad ní,… ten kretén, Mitterand, postaví Velkej Oblouk! Voblouk, kterej není oblouk! Vypadá to jak vytlučený vokno!“

„Možná je to revoluční řešení. Jako rám gilotiny.“

„Bože, to je takovej úpadek! To je výsměch! V Paříži! Kdyby to viděl Eifel, kdyby to Napoleon tušil! My, v Evropě, jsme dali dohromady nejmocnější kolovou mašinérii a díky ní - dobyli svět. Jenže hranatej mrtvej svět civilizaci nemůže stačit.

Máme ovšem jistou naději.“

„Jakou naději myslíš? Mě to, co se děje, příliš nadějné nepřipadá.“

„Wittgenstein: Budoucí události nelze vyvodit z událostí současných!“

„Myslíš, že Víra v kauzální souvislost je pověrou?“

„Co nám zbejvá? Když to víme? Není to krása?“

„Jestli se to stihne. Jestli my to stihneme.“

Leden 2001: Špína v thajském pralese

Chtíč

Uléhám ke spánku, který nemůže přijít: tak jako první svaté nutkala hrůza z nicoty přečkat noc bok po boku neposkvrněných panen, já ještě víc zatáhnu za šňůru opony svodů, ať je dusno chtíče nesnesitelné! Svatí noclehovali v pekelném žáru ďábelské pouště s neukojenou žádostí suchých sliznic; modlím rukama sepjatýma mezi nahými stehny panen, mlčky a smířen!

Ďábel zapálil divadlo. Představení nepředstavitelné, prchavé krásy. Těkavé kulisy hoří. Kus se líbí. Kus pálí! Dívky hasí. Já zůstávám. Všechny smysly plesají v ohni rozkoší. Má lebka puká žárem. Nečekaný výkon! Bravo! Exploze nádhery v nekritickém množství, ach!, žhavý tupý nůž jezdí po holé míše nahoru a dolů, nerv po nervu, strunky mezi nebem a peklem, po mých cévách a střevech. Já se jenom směju: dokud tě nic nebolí, jakobys nebyl! Svět je jen sen. Nebo jen utrpení.

Jak málo stačí …? Bolest….

Trhat vlasy … kapat louh do oka … vrtat zuby … popálit jazyk … bodat za nehty … odstavit žehličku na záda … přepít slinivku … vzpříčit kámen ve žlučovodu … bít holí přes chodidla. Ah.

Kost udeřila

na Zlatý triangl… Bum.

Dávno mě nechává v klidu ženský klín. Kunda se mnou nehne.

Kráčím stranou cest, míjím močály nevykoupených duší. Jdu dál svou stezkou svatosti.

Má cesta mě vede do Zlatého trojúhelníku!

Zlatý trojúhelník pohraniční horská oblast na soutoku řek mezi Thajskem, Laosem a Barmou. Opiová pole.

Já, koncem února 2001, bunkr, kanton Sankt Gallen, Švýcarsko

Alpská pevnost

Zasněžená zubačka nás roklí vyvezla do předpokoje muslimského ráje.

Laviny nad kotlinou uvěznily roj prostovlasých komet!

„Všechno nejlepší do Nového roku, Andi!“

Dívka v nebeské krejčovně nám vzala míry. Ukázala nám proces výroby. A ženy?

„Zveme pečlivě vybrané ženy. Dříve jich bylo dost v jistém zapadlém údolí. Dnes je nacházíme zřídka a obtížně, máme je po celém Švýcarsku.

… Zkuste. Mají neuvěřitelně pevné a odolné vlasy… V přírodě se jim sotva může nějaké vlákno rovnat. Získáváme co nejdelší rouno v optimálním stáří.

Což není jednoduché. Dostat čisté, živé vlasy okamžitě po ustřižení!

Proto ženy dovážíme sem.“

Pár žen jsme zahlédli. Nebylo na nich vskutku nic zvláštního. Vyjma těch vlasů.

„Naše práce je založená na důvěře. Je nezbytnou podmínkou dlouhodobého pracovního vztahu. Naše dámy si hýčkáme. Máme pro ně tělocvičny, masáže, bazény, koupele, kosmetiku, pedikúru, solárium, … slevy,… zábavu.

Podívejte se na ty unikátní vlasy! Nic přírodního a nic umělého na ně nemá!“

Zeptal jsem se průvodkyně, jak na to přišla.

„Můj děd byl kadeřník. Měl to v prstech. Všiml si, kdo k němu chodí. Něco výjmečného. Náš vlas poznáte, jakmile ho jednou ucítíte. Nezapomente.“

V nejhlubší skalní komoře se psi rvali o copy. I kdyby se vztekli, nepřetrhli ani vlásek. … Když už byla podívaná pro všechny únavná, vlétl skrytým komínem dovnitř orel. Padal jako rukavice Prozřetelnosti, lapnul vůdce smečky a vyhodil bezmocného psa oknem do sněhu. Orel dosedl na krmítko a mával mohutnými křídly. Zběsilý pes se k němu snažil doskákat, ale propadal se, až zůstal bezmocně ležet. Orel se s výkřikem pohrdání vzlétl. Sníh pod dřevěnou věží se utrhl a ve zvířeném oblaku se pes zřítil do hlubiny. Orel se vrátil. Psi schlíple odtáhli. Okno se zavřelo.

„Vážíme si Andrease, za to, co dělá. On se opravdu snaží, aby byl svět lepší.

Dnes, kdy je čistota skoro zakázané slovo. Nosí se hrubost, cynismus, dekadence. Zkaženost je chic. Nás zajímá kvalita. Jsme rády, že Andrease taky.“

Odpoledne byly kombinézy hotové.

Předání bylo slavnostní.

Tvůrkně se hrdě smály.

„Hebké a pevné!“

„Všechno, co potřebuješ.“

Ondřej byl dojat, „chtěl bych dostát Wittgensteinově větě vše co se dá myslet, lze myslet jasně. Chci říct, že existuje logická filozofie. Existuje odpověď na každou otázku. Víme, že existuje dokonalé dílo. Řešení každého problému je dostupné.

Naším jediným možným cílem je optimum.“

„Výborně!“

„Můžeš zabít, Andreasi!“

Leden 2001: Rozálie píše Jiřímu z brigády v USA (Úryvky z emailu.)

7.

Brent si hrozně potrpí na čistotu. Každej den se od rána do večera zametá dvůr a smýčí se kolem domu, všechno se musí blejskat. Sprchuje se štyrykrát denně.

Otec, chudák, který je upoután na lůžko kvůli plicím, může mít klidně celej den otevřený okno, i když se mu tak špatně dejchá, protože z komína nejde skoro nikdy žádnej kouř. Ve srovnání tady s tím barbecue naproti přes ulici je tohle krematorium téměř voňavá záležitost! Úplně stačí, že to nesmrdí.

Koncem ledna 2001: Špína ve Zlatém Trojúhelníku, Barma

Jeden květ

Prokletá příroda!

Jsem Syn člověka, který neví, nechce znát. Jsem nevědomý prach, prach a Špína, jsem utkán, rozpadám se, drolím, drobím se na milion, miliardy bodů bolesti! Proč? Každý trulant se ptá:! proč?

Na každý kousek kůže útočí svědomí sosákem, bestie! Svědí, hlodaj, koušou. Paraziti! Jsem tady pro vás, abych trpěl?!

Svět má smysl. Má! Svět je dno ráje. Ráj je sídlo ďáblovo!

Nutí mě počítat: Je ve vesmíru víc makovic: nebo noh housenek: nebo chlupů brouků, kusadel mravenců, šťetů červů a tisícinohých stonožek?

Celý ten požírající se svět nenasytů a trpících a motýlů a hladových zobáků…

Točí se a kutálí se na mě kola pekelných, naježených hřebů.

Květy jsou tak něžné. Tak jemné.

Jeden květ je víc než vy všichni, zmrdi!

Jsem jediný. Komu to dojde? Já jsem jeden jako svět. Já a bůh.

K čemu je, Bože prosím, makovicím bílá šťáva?

Šťáva makovic prýští potoky z panenských ran, ze zelených boků, kape marně, marnotratně a zbytečně, jako sperma, říjní samci zoufale, lačně ždímají žlázy. Hanba!

Bílá kapka semene zplodí třeba miliardu chcípáků!

Z kapky opia nevyroste nic. Nic. Hnědé nic. Kouzelné nic! Božské nic! Jen SEN!

Boží sen je víc než celý svět!

Někdo padne, někdo je vyvolen? Žít dál. Žít dál. Žít dál!

Lišky mají doupata, ptáci hnízda, ale Syn Člověka nemá kam by hlavu složil!

Ježíši Kriste! Stojím na straně života. Vždyť tolik trpím!

Já, koncem února 2001,kanton Sankt Gallen, Švýcarsko, bunkr

Zkouška ve skafandru

Chystali jsme se hned k odchodu, ale hlavní návrhářka to nepřipustila.

„Ten pes se z laviny vyhrabe, ale vás tam nepustím.“

Zůstali jsme tedy v pokoji pro mužské hosty.

Opájeli jsme se v euforii z nových skafandrů (poprvé jsem chodil po zdi, poprvé po stropě!) Wittgensteinem:

„Je naprosto jasný, že když Někdo veliký, - matematik, technik, voják, génius, génius!, génius Wittgenstein prohlásí, že cokoli se dá říct, dá se říct jasně…

Co se dá ukázat, nelze říct… a co se říct nedá, o tom se musí mlčet, no tak potom celý pluky těch filozofickejch podvodníků, těch zkurvenejch asistentů, docentů a profesorů filozofie, který celou svou kariéru vybudovali na bludech a lžích… neškodný spekulanti, který sou pro snoby zajímavý, poněvadž jim nikdo nerozumí! Dávno by museli zavřít krám! Protože nedokážou mluvit jasnou řečí! Je to tak? Doktore?“

„Nejsou neškodní! Jsou nebezpeční! K takové zkoušce ti předepíšou metr knih, který musíš přečíst, a pak se uvidí. Jo. Možná tě, studente, pan vědec uzná - nebo tě vyhodí! Student u takového demagoga vůbec nemá jistotu, že věc zná tak, jak si to představený představuje. Hierarchie jsou nezávislé na realitě.“

„Jistě! Můžeš si bejt jistej v říši blábolů a keců? Oni vědí, že ty to nemůžeš přečíst! Že ty to nemůžeš znát! Jen to, co sami konstruujeme, můžeme předvídat.“

„Není nic, co by vynucovalo, že k něčemu musí dojít, protože se stalo něco jiného. Je pouze logická nutnost.“

„Už 80 let jsou na papíře všechny odpovědi na všechny filozofický otázky.

Ale koho to zajímá? Koho zajímá pravda? Držte hubu, filozofové!“

Koncem ledna 2001: Špína v thajském pralese, večer

V pánvi

Zde se potkávají divoké vody z neviditelných hor, skrytých ve věčné mlze.

Zde kvete hořká rozkoš. Zde moudrost roní bílé slzy. Byl by Bůh tak krutý, aby nejvyšší, nejmilosrdnější stvořenou slast učinil nepoživatelnou?

Jen Ďábel by zakázal Ráj!

Co kdybych vytěžil všechno opium a nechal si ho pro sebe?

Kdybych otevřel brány ráje, neudělal bych už ani krok. Nedal bych.

Jak dlouho jenom může trvat orgasmus? Může začít a neskončit? Co říkáte, děvčátka? Může vůbec něco, co začne, trvat věčně?

Ve jménu slasti! Čas tady nic neznamená! Život je utrpení, koncem života je smrt! Opakem smrti i opakem života je vykoupení.

Jediná blažená dokonalost je Nejvyššího Řádu! Nebeská tišina absolutna.

Mohl bych to všechno mít. Jsem bratr Slunce! Co bych si s tím počal?

A nade mnou se vesmírem žene černá plachta noci. Kolik je hvězd? Tolik je všech makových zrn? Kdyby každé zrno zrodilo plnou makovici (Kolik zrn písku je ve vesmíru?) Možná je písku ještě víc.

Může se vůbec mlýnem vesmíru přesýpat víc zrn písku než makových semen?

Pokud bude dost času a poroste mák… Hňupe! Jak můžeš pochybovat?