Na belgické frontě

Román se špatným koncem se na pokračování valí od vánoc 2000 do velikonoc 2001 ze Prahy do Súdánu přes Curych, Brusel, USA, Afgánistán, Indočínu a  do Antarktidy: to je Bad Design. Vydal Divus 2009

Neilustrovaná blogverze rukopisu s románu s vysvětlivkami seznamuje čtenáře s

a) ... bývalým internistou (autorem),  který rezignoval na místo primáře v biochemické laboratoři a hodlá se uplatnit jako zedník, protože pochopil problém smrtícího designu a filozofii Ludwiga Wittgensteina. Po předvánoční demolici bytu na sídlišti Stodůlky následuje nově nalezeného mistra do Švýcarska, kde v horském bunkru vyzvednou nové pracovní kombinézy, seznámí se se slečnou Uschi, a zkontrolují rozestavěný plovoucí hotel. Je čas odjet do Bruselu jednat o lukrativní zakázce pro českou Misi. (Ukázka zachycuje především místy těžko srozumitelný monolog spolucestujícho Tasmánce) ...

b) ...bývalým fetákem, proslulým pražským dekadentem Špínou, jenž po propuštění z nemocnice Na Františku vrazil všechny prachy do odvykací cesty do Zlatého trojúhelníku.  V nejhorším potkává krajana, který si inspirován četbou Neználka v džungli vybudoval slušnou živnost - pilzenbudhistický pivovar a vyváží pivo do Číny. Špína přejmenovaný na Šroubka veze náklad piva přes hranici. A už je v Číně. Kupodivu Špína alias Šroubek všemu rozumí: jak je to možné ...?

c) ...studentkou Rozálií, která brigádničí v krematoriu, Noble, Georgia, USA. Je to tam dobrý, prostě super. Černošská rodina provozovatele ji bere za vlastní. S vlastní matkou si nemá moc co říct a otec medituje v Antarktidě ...

d) ... Rózinou sestrou, humanitární pracovnicí Ráchel, která než by strávila vánoce s matkou, raději z mise v Súdánu míří do Afgánistánu, kde na ni čeká výuka v české hokejové škole vedené předním českým bojovníkem proti komunizmu Šupinou. Startuje tam zrovna projekt Internet do škol a enklávu obkličuje Talibán ...

pokračování

Já, vlak do Bruselu, konec února 2001

Jura

Cestující, jak je ve vlaku zvykem, hned po rozjezdu začnou vybalovat svačinku a konzumovat.

„Tu kouli příště ukážeš tchánovi. Bude zírat, jakého díla je ještě schopná moderní civilizace.“

„Postmoderní.“

„Dášsičoko…?“

Není jasné, komu maník naproti říká. Má hřívu jako z vlny. Nicméně drží v každé ruce jednu tabulku v alobalu. Nebo ve staniolu? Jedna ovšem povážlivě zavání.

„Ta je ale uleželá.“

„Tajestoprocentní!“

„To je dost.“

„To není čokoláda.“

„Čokoláda nemůže bejt stoprocentní.“

„Aleje.“

„Tohle jo, ale tamta ne…“

„Praváčokoládajejediněholandskáčokoláda,kamaráde. Švýcarčokoláduukrad.

Švýcarskáantičokoláda,mocšpatnáreceptura! Acoještě? Takyhodinkyukrad. Švýcaržiježivotoddojakotyjehostrojky - tik tak, tik tak, tik tak … Zaplať,zaplať,plať,astaňsestrojkem.Nedokážešseuvolnit? Potřebuješutáhnout! Abyšroubky netlačily! Fialovákrávo! Švýcarskáantihmotajenejlepší!“

„To je zase nějakej vyhulenej chytrák.“ Egmont si zavdal z láhve a chystal se

spát.

„Nevadí,nevadí? Jakuvásdělákráva? Mů,mů?“

Rozbalil a nadrobil si tu svojí hmotu, zabalil a už čadí.

„Jakej je vlastně rozdíl mezi alobalem a staniolem?“

Ondřej spí.

„Mů?

„Bů. Bů, bů. Dělá česká kráva.“

„Českákráva? JsemvEvropěkrátce. Alezdržímse. Nějakádalšívýchodnízemě? Užnějakdlouhojetotu čím d á l h o r š í ! Nic moc, teda. … Copak je to tamhle za fádníkopce,hele?“

(Já: pokr.) Emu

„To bude Jura,“ překvapil mě, na pár vteřin, že může taky mluvit pomaleji, zřetelněji.

Jen moment. Bylo to jen zdání!

„Jura?! … Jurskýpark? Přejsi … n ě c o … Rozbalimčokoláduaconevidím :

d i n o s a u r!“

„Říkalo se to o Leninovi … Otevřu noviny: Lenin. Otevřu okno: Lenin. Otevřu sardinky: Lenin…“

„Papežjetakyvšude! Jakojávzimě!Všechnumocdinosaurům! Whrrrrr! Hraaaaaah! Hu hu hu! Kdepakjemáte?Čímjekrmíte?“

Ondřej usnul.

„Neteřijsemkoupilježuru! Hračka! Ó,taselekla! Copakjeto, Sarah? Copak setonanásježí? … Jetopřecezvířátko,cožijenedaleko! Sarah! Neznáježuru! AustralankazAustrálie, ježurunezná! … Sestro,povídám,pojďmedobuše!

SestramámáSarahuaEricaaKevinaaMarc – tojsem já! Marc,evangelista! M a r c! Slyšíš?“

„Jo, já jsem archanděl. Michael.“

„Jó, Majka… Jelijsmenapštrosí farmu. Hele,zahrajemesis m í č e m! Támhle!

Ragbyšiška! Hop! Tojsemrád, žesepštrosůnebojíš! ASarahvběhladoohrady a vzalajim v e j c e. Nechtělajimho vrátit. Ječí! Mám d rrrrrr a č í í í í í í vejce! Vychovám si d i n o s a u r a! Dinosauři! Nebálase dinosaurů! …“

„…To je statečné děvče …“

„…Emu! Emu! Nepoznalaemu! Emunebyldostvtelevizi! Dinamáraději!“

„V který televizi? Odkud tedy jedeš, člověče?“

„MyžijemepodAustrálií. Myžijemevtrvalémp r a v ě k u,toseonásví. Dinosaurne! Ptakopyskaježuraďábelajátakpospoluvpekle,myopravěkuněcovíme. Tady jealezima! Kdemámsirky? Aha,vevaku! Ha ha!“

Přišel průvodčí a odešel.

„… Mrtvázemě! Nikdyjsemnebyltaksám,… jakoteďvC u r y ch u! Brrr!Zloději čokolády! Myslíte,žejsou šťastní? Aty,spíš,ty p r o m i ň… jsoušťastnínebone? Počkej! Koukám,žetyjsineštěstísamo! Neštěstínechodísamo, co? Kdemášprovaz?“

Svět šťastného je jiný, než svět nešťastného.

„To se asi těžko pozná. To chce čas.“ Je snadné poznat na mě, jak špatný jsem z toho, že jsem měl to štěstí - a zamiloval se do Švýcarky.

„Alepozná! Tytonepoznáš? Stačípohled,jedenpohledajetojasný. Stěžujousi jakjevšechnodrahý! Dělajjenomtocomusej! Všechnosinechajzaplatit… (aco?) Zlodějpořádčeká,ažsipronějpřijdou,tojejasný.“

(Já: pokr.) Paradiso

„Spousta lidí si ráj představuje jako Švýcarsko.“

„Spoustalidíjezcelatupá! Spoustalidísezačnežrátnavzájem! Davyvráji -toje

n e s m y s l! Spoustalidísejenchcestátstrojkem!Fuj!Mravencisepotkajíapolíbíse každejskaždym,vonísiamajívsoběprávětolikyselinyjakointeligence,abyjebavilaspolečnáprácenaspolečnémdíle celejdenaždokyselýhokonce. Celýdnypozorujumravence, pakptákyadrobnésavce,až jsemtakyúplněblaženej,každouikaždýhobychlíbalavposteli jsemsamozřejmětakykyselej!“

„Není třeba se líbat, stačí mít někoho ve Švýcarech…“

„Milovatjemilovat!,dinosaura,ufonaneborobotanemůželaskatnaúrovninikdo menšínežrobot!Zvířeumře.Matkapřírodasihozasevezme. Dáváabere.Všichniknípatříme navždy,matkupřírodumůžujíjediněmilovat.Teda - Evropajetéžmojematka. He he he! …Robotamůžešzahodit!Tomiřeklivhračkářství!Fakt!Vypnutě!Smrt. Klik! He he!…Můžumluvit? Myslíš?Comyslíš?“

„Co? Co?“

„Tajemství,můžu,užměnikdyneuvidíš,taktobejvá,můžutitoříct! Jážijuv r á j i. Jetoprosté. Vstávámkdychci,dělámsicochci,pijučistouvodu,plavuvevodě,dýchám vzduch,potáhnuhaš,he he.Rozprávímspřírodou,aha! Jím,comichutnáanemusím přemýšlet. Žiju,aaniměnenapadneproč,vole!Nemusimmysletnanic,conenívidět, slyšet, cítit.Všechnomámnadosah.Žádnýjedy,jenfajnlidi,mojedrahájetamtaky.

Aneptejseměkde,vole!“

„Možná … máš štěstí. To bohužel není pro každýho.“

„Todoprdeleneni!Tyjsiasikomunista?! Lenine!“

Co zas mají s tím komunizmem?

„Proč hned komunista? Máš štěstí, který nemá dneska - skoro nikdo.“

„Jaktovíš? Jakýjámámštěstí? Nikohoznich,(tebevynechám),aninenapadne,jakbymohžítseštěstímvmíruapokoji!

Onimajísvojicivilizaci s m r t i. Bůh chraň! Beznadějsvírávšechnyty,cověříjenvtelevizi. Atizhasnou.Ale…Aťjdou,stačítakdaleko,ažuvidíhvězdnénebe.Tamkaždýuzříjinésvěty!

Tysvítí!Tojezkouška!Malápouť,ažksobě. Kdejsi:tadynebotam? Tomůžekaždý!

Sluncevládnejejenjednoprovšechny. Vednesemusíposlouchat. Vnoci … sikaždejděláco chce. Tojejednoduchý. Vnociserozhodujeme. Vesnumůžemevšechno. Přesnocrosteš. Jámámrádlidi. Ostatní,tivšichnichudáci…nežijou,předstíraj. Kdetojsme?“

„Kam vlastně jedeš?“

„DoLyonupřece!Kamarádihrajouragby,zahrajem!“

„To nevim, kde budeš přestupovat. My jedeme přes Paříž.“

„Jedno.ZpátkyvezmuTGV!“

Zmizel z vlaku v Paříži.

Ráchel, Afgánistán, začátkem ledna 2001

Afgánský sen

Jdu prázdnou ulicí, hrozně brzo ráno, strašná zima. Ze všeho nejvíc mě mrazí náramek ze slonoviny. Poutá ke mně mého černocha. Záleží mi na něm!

Chci zachránit aspoň jednoho!

Ujíždíme, jak ulice jede kolem nás. Je kluzká, úplně zmrzlá, je to led.

Tu ulici neznám, bylo by dobře zastavit v podloubí na snídani. Musím se chytit třeba zmrzlé kliky, to je jedno, něčeho. Černoch se kření a nechce mě pustit, říká „klíd!,“ jako ten magor ve filmu o studentech medicíny.

Je určitě z vyššího ročníku, chce mě nasrat.

Všímám si, že na dveřích baráku, kde ovšem nebydlíme, je naše jmenovka.

Kaslík přetéká reklamními letáky. (To bude tím, že otec medituje v Anatarktidě.) Chci nějak reflexivně vytáhnout tu snůšku ze schránky, aby nepřitahovaly pozornost a nezabíraly místo pro poštu. Popelnice budou v chodbě, tak tisknu kliku, ztuha. Přitlačím, silou se vrata do domu konečně pootevřou a v tu ránu vidím, že matka odchází, jakoby nahoře něco zapomněla nebo má telefon; domyslela jsem si, že je to matka, protože jsem vlastně viděla jenom záda a slyším: „nech to bejt a zavři za sebou.“

V tu chvíli jsem si všimla, že dveřmi se táhne hadice, kterou do ulice chlístá voda. Mrzí mě že za to všechno může ona.

Házím hadici do kanálu, a Černoch protestuje, že je to … „Chyba! Soukromý majetek! Nedotknutelní!“

Bydlí tady kupodivu asi i náš soused z Holešovic, z našeho bývalého bytu,

a taky že dělá, jako vždycky, že mě nevidí. Celou dobu sedí v autě, túruje motor. Konečně nastartoval a odjel.

Měl tam stát káď.

Vyprodáno. V kádi zbylo na dně to šupinové pozlátko s krví.

Černoch mě chytil za boky a kouše vyčítavě do ucha „já taky sirotek, nemáš ráda sirotka, zlá?“ Odsunu káď. Nestála tam jen tak, z podzemí syčí pára: dírou pod sebou vidíme řady lidí na eskalátorech, jak se šinou na povrch.

O kus dál se už dav valí z metra. Objímám teda Černocha, aby se zbytečně neurážel, lidi čumí a přijíždí tramvaj, hrne před sebou krvavou tříšť a vlny ledové vody. Mám jí po kotníky. V botách mě šíleně studí. Černoch je zimou úplně zelený, ale vstřícně se kření na lidi, kteří jsou lhostejně nasraní. Ostrůvek je plný, jeden vedle druhého, polomrtvých omlácených kaprů. Není z té krvavé cahoty kam šlápnout.

Je to problém a lidi jsou nasraný. Cpou se do tramvaje. Díky Černochovi jsme s kaprem do tramvaje taky vmáčkli, ale bylo mi z toho na blití.

Slyším, jakoby z dálky, z každého kouta tramvaje úryvky :

„Velryba není ryba, no nemám pravdu? Tohle kapr nedělá!“

„Psali v Blesku, že kapr je po vylovení již návratu do rybníka neschopný…“

„Samozřejmě! Jakmile je venku, stejně chcípne!“

„Pseudohumanisti!“

Začali se na mě tak mačkat, až se mi Černoch ztratil i s náramkem.

Vystoupila jsem za soumraku na konečné a jdu k rybníku, po bílém ledě. Černoch se procházel rákosím, že na led nepůjde, že se bojí.

Uprostřed rybníka je v ledu vyříznutý černý čtverec. Klekám na jeho kraji a s úlevou házím svého kapra do vody. Ohlédla jsem se. Nic.

Napadlo mě najednou zvědavě: Počkám, jestli přece jen neuvidím na hladině obraz svého ženicha. Jestli se příští rok vdám?

Ale já se ještě nechci vdávat …

Já, vlak do Bruselu, konec února 2001

Největší sud v Polsku

Proč by se Marc taky loučil.

Už jsme byli z města Paříže venku, když se objevil v jídelním voze.

Za ním průvodčí. Opakoval dokola, „jeduzpátkyTGVahotovo,atkocotijako,kámo,jde?“

Jízdenku měl stále tutéž až do Lyonu, „anatomtrvám!“

Jásá, že „nás zná!“

Znova se ptal, kam jedeme,“jasně,měbylojasný,žejedemspolu!“,řehtal se.

Pokud jsem si všiml, připlatil si do Arrasu.

„NašerodinamáveněkdevPolskuvesklepěnejvětšípivnísudvPolsku. Babičkapořád naléhá … Bolševicijsouteďbezruký,nevědí, cosisestarýmlupempočít! Hryžejesvědomí! Asi to budou chtít vrátit!,tvrdíbabička. Dokudsekomunistakaje,vezmemesiconámpatří!

Aťse tamjedu podívat … přecejimtonenecháme! Marně,marněříkám: Babi! Nenecháme? Mělitošedesátnebosedmdesátlet! Jetoztracený! Navěky! Babička … je to povinnost,říká,mámemajetek,taksestaraej! Kdo,kdyžnety?

Sud a zámek navrch! Babička … zacelýživotolikpivanevypila. Jáužmožnájo.

Tobychsenatopodíval … hroznápředstava! Pronikohojinýhotonemácenu … jenpro naší rodinu … Kdyžjsmevšichnizaobratníkama! Alejámámbabičkumocrád. Vychovalamě. OnaužnaAustráliinešlápne. Proníjetokontinentbezkultury. Takmusímezaní.

Žádná kultura, říká. Kde je nějaký styl, ptá se? Onatedymátensvůjaristokratickýstyl. Tennášstyl … ha, ha, ha! JámámrádEvropu, tojemaso! Masonejím,výjmečně!…když užmámdostumírání, kdyžchcizažítmrtvou…alefaktKulturu, kdyžchcividětechthřbitov,

s m r t !, kamskapalanašekrev,takposlechnuajedu … jedunanávštěvuEvropy! Našematka! Notaksejedu „podívat“ – konečnětobudezasenaše. Třebabudepapeždoma. Mocsemilíbí.Byluž skorovšude,jakojá. Všudehlásáevangelium smrti!“

Když si představím, jak tenhle maník z demokratické džungle poblíž Anatarktidy dobývá z bývalých soudruhů největší sud v polském zámeckém sklepě …

(Já: pokr.) Evangelium smrti

„Evangelium smrti?“

„Cojsemřek?“

Evangeliumsmrti, j s  e m řek? Civilizacesmrti,pravda! Tojecelýpapež! Wojtylavkostce! Civilizacesmrti. TokioMoskvaParisLondoNewYorkMelbourne Znesvěcenávodavšude hnusná,brrr, chlístázvodovodu,anikdojinepije! Vřeceplavoupotkaniasračky!Naulicinení slyšetslovo!Celejdensedusíš!Zadržuješdech!Proč?Kdysenadechneš?Vevšemnajdeš nějakejed!Všechnojetospočítaný,hehehe!Papežmápravdu!N i k d o nevěří. Každýsetěšíjenomnato, ažsestanestrojem, každýchcebýtstroj, podleplánkuapakmítdostprachůnanáhradnídíly! Každejbysouhlasil,kdybychmunabíd televizivhlavě-jenaťmáconejvíckanálů… čumětnamrtvý,smrtvýmisinejlíprozumí …mobil? jasně,užaťjetamtelefon! RTGvoči,ocelovouruku! Abynebolela! Ažítvěčně!

Co tady dělá ta m r t v o l a? Nenínaníněcokpoužití? Semstím! Ve slevě! Nemáte embryo nazbyt!? Vícmrtvol!Víc! Aťminicnevadí,aťvšechnosnesu! Antidepresiva! Všichnisemusíme mítskvěle! Aťmivěčněstojí p é r o!Zabít!Zabit! Vícmrtvol!Víc! Člověkaneníškoda, provětšíslávustroje!Kdyžneumížítvesvětě,kterýnestvořili … hlavníje přežít … vesvětězjedůapaprsků s m r t i … kéžužjevšechnomrtvéahotové,he he!

Papežmápravdu,mojeřeč! JanPavelDruhýjemoudrýmuž! Antikoncepcenicneřeší.

Žádnáinteligentníbombaneexistuje!“

(Já: pokr.) Arras

Nevystoupil, a začal se zajímat, „užbudeAmiens?“

„Proč Amiens?“

Průvodčí už to odmítala pochopit.

„Vy jedete Curych – Lyon?…Tady jsme u Arrasu. To jste dost přejel.

Víte kde je Amiens, pane?“

„AKdejsounašistatečníchlapci?Kdejsou?ChlapcizVysočiny,klucizYorku,zCumbrie,zeslatí,zWalesu,zrovinarašelinišť?ChlapcizJižníAfriky,chlapcizIndie,Australštíhoši,klucizTasmánie?AZélandu?Našistatečníkluci?Všudedokola,všudekolem,kolemakolem jsou,všudekrvácelinaši,ležíkolemvšude,naši,naši! Naši!“

„…Pane, vy jste přejel …“

„Cotysimyslíš?“

„Já? My jedeme do Bruselu. To říkám pořád.“

„…do Lyonu je odtud 456 kilometrů, pane …“

„Ataktojistědobřevíte,kolikpadlonašichchlapcůpředArrasempadloza jediný den ? 4O70našich… 4070,4070! … Notonevím,cosimyslíš.“ …

A odvrátil se od průvodčí. Ztratila se v jeho kouři.

„Coonívíme? Covímeoříširostlin?“

Jedeme jedním velkým lánem.

„Jetakpohodlnéakceptovat,že ona sinemyslínic. Jezřejměsnadnéněcotakového zabít! Nelzelitovatněčeho,cosaninepoznal. Jetoválka. Kdojezatěmiokny? Jedemepryčšílenourychlostí! Vidímedenně bezejmenné n ě c o; anikdoponásužto nikdyneuzří. Je pozdě. Je pozdě.

VyužnikdyneuvidítetocojávidělnaBali,vGuinei,naBorneu …všechno je … pryč. Nevýslovnětobolí, když …umírá…krajina.Cosipamatuješzesvýhoživota? Zesvejchnekonečnejchvteřin? Porodsinepamatuješ…koliksetivybavízdávnýhodětství?

Kolikztýhodiny,kteráprávěminula?Nežijeme,lidi,nežijemevpřítomnostianivminulosti: Žijemevnevědomosti-jako automaty. Načemkolilidském,uvidímchyby … něco prejská, něconesedí,něcovrže,smrdí,skřípe,blbětovypadá … vpříroděnicnemůžebýtjinaknežje …nesnesu lidi nudy … životjesen. Každejsenjekrokmimo,hahaha!“

Zaplatil průvodčí: do Lyonu, přes Amiens.

„Tuhletrasukráčeliakopalinašidědci4roky,slečno! Jábuduvcílijistědřív,jakovítěz, co myslíte?“

Ale nepřestoupil.

„Toconeznáš,tinemůžechybět.Neznášanisvýbližní!Anisebesama! Jájepotkal!

… V pralese … vědce,sběrače: játadyjenombydlimažijusočimaotevřenýmavůčikráse pralesa!Avyřikáte,žetadyjenomsbíráteDNA,protožeužzapárdnítadynicnepřežije…

ažjednoubudečasachuť … naklonujetesitěhhleživejchmrtvolkolikbudemchtít!

Majíto …spočítaný! Prej:Můžete být klidný, jakmile je to v bance, je jako nesmrtelný!“

„Jsou názory, že vlastně zase jedině věda dokáže napravit, co způsobila … věda – teda spíš - technologie.“

„Jáseučilnoty!Jávim,žejetotěžký!Alepaktozahrát…scitem…zahrátvorchestru…

tonenivěcnot. Pakjsounotynahovno.Notymůženositkaždej. Játipovim,cosebudeprvní buditposmrti! “

„A?“

„Celoudobuotommluvim!Dinosaurpřece! Dino! Totimusíbýtužjednoujasné,ne? Ha ha ha ha! PaksnadLenin, ha ha ha!

VidělsněkdyDNA?Dokonalýdoublehelix!KřižujíaukřižujíDNA-tímsvyklonováním. Egocentričtíidioti,kteřínikdynevidělisvětočimaněkohojinéhonestydatěklonujou,protože,všichnistejníidioti…šťastníidioti,lžoujakbudenejlíp,ažbudemevšichnistejní,standardní idioti!“

„Nebojíš se v takovym světě o … o svoje … děti? Neteř?“

„Proč? Tyseneztratí…civilizacejejenomvelkáklec … spoustaklecí. Jaksevkleciuděládíra, hnedspěchátesdrátemopravitmříž,nastavitklec…

Dřívlidibydlelivespolečnýdomácnostisezvířectvem,pakseosamostaniliabydlelikaždejve

vlastním,lidivdomech,zvířevchlívě.Dneska?Zvířeičlověkbydlívevlastnímchlívku,tyhle

svítícíobjekty,tonemůžebýtnicjinýhonežchlívanebosnadkurník?

Vdžungliužnašedětibyly.Kdyžbudouchctít,vezmujezas. Božetojefádníkrajina.Tadyprojelválec.“

_____________________________________________________________________

Arras, Flandry bojiště Západní fronty za 1.světové války 1914-1918.

(Já: pokr.) Flandry

„To už bude Belgie.“

„JakáBelgie? JakáBelgie! Slyšeljsemněco?“

„Belgie…“

„Belgie – neznám.Něconového? Achtak,toještěexistuje! TobahnomeziHolandskemaFrancií? Taktosicvaknem! Otevřeteláhveschlórem, prosím?“

„Jaký láhve s chlórem?“

„ÓvyNěmci! Tenvášsmyslprohumor!“

„Nejsme Němci!“

„Tojstemizamlčeli! Vyměnajednoupřekvapujete! Taksitopředstavte! … 4rokynavzduchu.4rokyvenku. Vtýhlehlíně! Deště. Prší. Hlad. Krysy. Blechy. Vši. 4rokyzápadůavýchodůSlunce. Nádhera.“

Wittgenstein psal za války Traktát, na východní frontě a v Itálii.

„To, že zítra opět vyjde slunce, je hypotéza; tzn. – nevíme, zda vyjde.“

Za války asi jeden opravdu neví, jestli vyjde. „To člověka naučí nenávidět přírodu,“

hádám.

„Dneskajsouhrdinovédefinitivněpoddrnem. Zahrnutíhlínou,zekterépořád vstávalialezli. Fire! Fire! Všichnidojednohojsouposmrti. Tatatatatatatatatatatatata! Fuj!“

Rychlík se přejezdem přes hranici stal zastávkovým vlakem.

Ondřeje změna tempa probudila, ustaraně, rozmrzele se rozhlíží: „Teď je otázka, kam to vůbec jede? Co když to ani nejede do Bruselu?“

„…Všichnimrtvíhltaliočimastejnýzápadyslunce,…vždyvznešené… slyšeliskřivana mezipalbou, ale oni neměli čas. Muselistřílet.“

„Hele, bratře: když seš místní: zeptej se, kam to vlastně jede, tímhle tempem slimáka – hlemejždě, chtěl jsem říct.“

Než se objevil belgický průvodčí, chvíli to trvalo. (Výpravčí na zastávce na Marcovo hulákání neodpovídal.)

„Konvenčníválkajestrašlivěneefektivní. Koliksevystřílíkulek,nežchlapadostanou? Mělabystačitjednakulkanakomoru,respektivejednadokebule,co?“

„Do vajíčka se trefí taky pouze jedna platná spermie z miliónů. Dalo by se říct, že život je neefektivní.“

„Nene,vživotěmávšechnosmysl.“

„Snad za války. Ve válce má smysl každá díra, každá kupka hnoje má smysl, každý křoví, že jo. Každá strouha hraje roli. Někde bylo kulometný hnízdo, někde zase zákop, jinde ležela dělostřelecká baterie. Pořád šlo o život, ne?

Co je potom smysl?“

„Válkajenesmysl. Příměří,zákazpalby! 11.listopad! Naválečnejchpolíchvykvetrudej mák. Krása! Tojesmysl.“

Průvodčího zajímala Marcova jízdenka. Další otázky kladl jen on a pak ukazoval ven, ven!

„..cože?TGVjedejenzBruselu?NepojedudoBruselu!Zavleklijsteměažsemjenproto,

abychbylpokutovánvBruselu? Tomuříkátevolnejpohybzboží,služeb,osob,kapitálu, dušíaorgánů? HanbaBelgii!Užseaninehnu!Přineste mi kytici m á k ů a zapomenu,že jsmeseviděli,králíku!“

Už chtěl tahat za nějaký alarm, ale vlak už zase brzdil do stanice.

„…máky v únoru?“

„Není to nějaká ….značka čokolády?“

„Ano? Belgická čokoláda – ta má přece vynikající renomé, co!“

„Belgickáčokoláda?ZbláznilijstesevEvropěvšichni? Lháři! Tabelgickádioxinovápasta! Dokážoutosvinstvoprocpatdovšeho! Blllleeee!“

„No, když nemáš lístek, tak si vystup!“

Zbytečná rada. Už byl venku ve tmě a sedlal bicykl. Kolo asi někomu místnímu patřilo. Ten křičel.

A Marc: „Jsemskorodoma!Játito,kurva,vrátím,uvidíš!Užjsemubabičky!

Zatlač,zmetkunebostřílej! SvobodnéFlandry!“

Zdálky ještě doznívala jeho kulometná řeč „…životnostpěšáka … nafrontě předhlavnístrojnípuškynemádlouhéhotrvání … možnábudouměnit pás … možná se zavařímašina …jedna,…dva,…tři,…čtyři,…pět…“

Před 85 lety by se tak do 3 vteřin slil s blátem nebo roztrhal do vzduchu. Za minutu do něj mohl vletět roj kulí nebo mrak střepin.

Projel frontou. Ztratil se ve tmě v zasněžených polích vlčího máků. Mír! Mír! Mír!

Konec února 2001: Rozálie píše Jiřímu z brigády v USA (Úryvky z emailu.)

9.

Div se nebo ne, ale funguje to! Webku už mám hotovou. Líbí se mi. Docela sem na ní pyšná. Tak mi Brent předal účty, to je taková odpočinková práce.

Chválí mě, jak všemu rozumím, že mám „excellent english.“

Dokonce tady nikomu nepřijde divný, že nejsem ani trochu černá. Všechno je legální.

Mluvit o barvě kůže je totiž nevkusný! Lidi jsou už tak vychovaný, že rádi přivřou oko.

Tak jsme holt příbuzný.

Přes den už bylo docela vedro. Zítra se musím podívat do slovníku, co to je ten „incinerator.“ V zápisech máme pořád: „incinerator off … out of order … special regime … broken jet… system failure … trial B … low temperature run … subnormal output …“ Brenta se stydím ptát, má o mě moc dobrý mínění a s rodinou má spoustu práce. Občas sám zaskočí vykopat hrob, když hrobníka bolej záda.

Snim tady hrozný kvanta zmrzliny. Jaro jak má bejt. Zase volala matka, že to s Ráchel vypadá bledě. V Afgánistánu panuje strašněj režim, ženský tam nic nesměj. Chválila mě, jak se o sebe umim postarat. Chtěla po mě, jestli nevim číslo na otce.

_____________________________________________________________________

Belgie bývalé Španělské a Rakouské Nizozemí, umělý katolický stát obývaný dvěma nepřátelskými národy: většinovými Vlámy na severu a Valony na jihu. Vlámové mluví holandsky, Valoni francouzsky. Obyvatelé Belgie jsou svými sousedy tradičně podceňováni a trpí komplexem méněcennosti. Belgie nesmírně zbohatala výnosy z bývalého Belgického Konga. Fanatstická úmrtnost koloniálního obyvatelstva pod belgickou správou překonala ostatní evropské velmoci. Hlavním městem Belgie, NATO a Evropské Unie je Brusel, znalci i laiky považovaný za nejodpornější západní metropoli.

Ráchel, Afgánistán, začátkem ledna 2001, 1. den ve škole

Křída

Zaspala jsem! …

Jsem mrtvááá! Chci spááát! Spát. Spát. Spát …

A, - Ferda.

Mám vstávat o 6 hodin dřív?!

Néééé! Doprdele!

„Vstávej! Máš zpoždění, děvenko! Když chceme, aby nám děti chodily do školy a včas, my musíme být na ně připravení!“

„Nikdy jsem nebyla tak daleko na východě! Jaký je rozvrh hodin?“

„Odučil jsem za tebe tělák a občanku. Teď jsem dal řádně velkou přestávku, ale už šupej! Ať nemusím suplovat ještě tvoji biologii!“

„Myslela jsem, že … dneska mě tak maximálně představíš… Ferdo.“

„Myslela? My jsme zvyklí vyhrnout si rukávy a makat, děvečko! Tady nejsi v Súdánu!“

„Co je v osnovách?“

„O tom už jsme mluvili. Lyžařský zájezd. “

„…a dál?“

„Z objektivních příčin lyžák odložíme. Stejně už v květnu děti do školy nedostanem. Uděláme si strejčka!“

Tak jdeme rezavým prachem do školy.

„Tak děti; představuji vám vaši novou kantorku. Budete ji poslouchat jako hodiny! Co ty ksichty zmalované? Co to má znamenat? Kolikrát jsem vám říkal, že vosk není k jídlu!“

„Jdem se umýt!“

„Přinesu petrolej!“

„Nikam! Sedět! Máme skluz!“

(Nebude potřeba výplach žaludku? Ale jak na to? Vypláchnout lyžařský vosk?

To asi nepůjde. V Sudánu jsme na to měli aparát, a lidi jedli hlínu a kobylky. )

„Dobrý den, děti, já jsem Ráchel. Teď bych vás chtěla poprosit, aby mi každý z vás napsal svoje jméno na tabulku, abych věděla a mohla si zapamatovat, jak vám mám říkat … ukazujte tabulky tak, abych viděla, tak …“

(Když jsme tehdy zjistili, že se nám vloupali do skladu a sežrali léky, hned jsem se do toho pustila. Nikdy jsem to nedělala, tak jsem to chtěla zkusit.

Vybrala jsem nějmladšího zloděje, vypadal zoufale, nacpaný k prasknutí.)

„Tak děti, poslouchejte paní novou učitelku. Já jdu testovat puky.“

(Vypláchla jsem ho, a byl na umření, zato ostatní, co ty jedovatý kapsle v klidu strávili, zjevně pookřáli. Konečně to nebyly jen prošlý léky, co se běžně dostanou do Afriky. To byly prostě želatinový kapsle s moukou a cukrem. Placebo! Objev sezóny! Kaše Faux Pas!)

Koukám na ta jména: Mojmír, Pankrác, Prokop, Kazimír, Spytihněv, Bezdrev, Kozina, Vsacan …

„Děláte si legraci? Zajímají mě vaše skutečná jména!“

„Ale pani učitelko! To nám dala naše paní učitelka! Paní učitelka si nás tak pamatuje!“

„…dobře, zatím … dobře. Kde jsou dívky?“

Mlčení.

„Holky?“

Nejsou.

„Ptám se, protože zrovna dnes máme … budeme probírat téma, které se nutně týká nás všech … tak, kluci. Jaký je děti rozdíl mezi holkama a klukama?“

Domorodý jazyk, smích.

„Česky, prosím! Nestyďte se. Proto jsem tady, abychom si objasnili základy pohlavní výchovy. O.K. Můžeme to tedy probrat zvlášť, holky, kluci …, ale s vámi začnu. Tak, kluci. Povídejte. Má někdo nějaký nápad? Chce někdo něco nakreslit?

A … kde máte křídu? Václave! Dojdi pro křídu!“

Václav zbledl a odešel ze třídy.

Postavila jsem se zády k tabuli s nalakovaným obrysem České republiky, rozhodnutá improvizovat … když začli vykřikovat:

„Aš! Výroba příze!“

„Haviřov! Založen 1950!“

„Ne Haviřov! – Bohumín! Drátovny plechu!“

„Počkejte s tou vlastivědou! Měli bychom si říct, a jistě vás to zajímá, jako všechny … jak přicházejí děti na svět. Jak se rodí děti? Kdo to ví? …Kde je ten Václav tak dlouho?“

Josef před sebe položil na lavici krabičku křídy a zlomil ji.

Všichni najednou, jako na povel, začli mručet a divně se soukat z lavic,

nad hlavami se jim zježily židle…

„…sednout!“

… v letu se jedna odrazila od tabule, jiná mi přistála na palec…

„Au!“, uskočila jsem ke dveřím, řvou a skáčou taky, třebaže 7 z deseti nemělo ani jednu nohu. Bylo jich tam asi čtyřicet … žáků.

Já, vlak do Bruselu, konec února 2001

Invalida

Ondřej se definitivně probudil. Mžoural oknem do tmy. Zívnul na spoluzívající pár spolucestujících, kteří přistoupili za hranicí. Kněz šustil novinami, zaškrtával kvíz , a byl povážlivě rozčilen. S jeptiškou si vyměňovali hněvivé věty.

„Dutroux?“, zeptal se Egmont.

Žena vyvalila oči: „Co?“

Muž na to: „Ten invalida!“

„Ten pedofil?“

„Přečtěte si noviny!“

„Nečtu francouzsky, bohužel,“ omlouvá se Egmont.

„Píšou to i vlámsky!“

„Tak proč se ptáte francouzsky?“

„Víte, já Belgičany neznám. Jen Dutroux. Proto se ptám.“

„Neznáš Plastic Bertranda?“, divím se. Toho znám já.

„Jistě, pánové. Mluvme anglicky. Není divu. Máte pravdu. Dutroux je nejslavnější Belgičan!“

„Dutroux a král. Prašť jako uhoď.“

„Milá zvířátka! Mezi námi, Belgičani jsou leda tak králíci, víte. Moc milá

zvířátka. Nemytá. Kožich samou veš. Dutroux a ostatní! Valonská špína!“

„Kromě krále. Naše královská rodina, ano, to jsou Němci.“

„Německá šlechta?“

„Pedofilové!“

„Copak znáš nějakou jinou šlechtu?“

„Hm. Co píšou v těch novinách?“

„Píšou, že pan Dutroux si teď podal stížnost na nelidské zacházení v kriminále. Obviňuje vládu, že poškozuje jeho lidská práva. Drží ho, invalidu, na samotce. Ruší mu spánek, nenechají ho vyspat. Chce vyšetřit zdravotní stav, chápete?“

„Měl zůstat v domácím vězení! V nějaké té své kobce. Dutroux býval velmi zručný betonář!“

„Vyučený elektrikář.“

„Proč invalida? Mluvili jste o invalidovi?“

„Budete se možná ještě divit, ale údiv vás v Belgii brzo přejde.

V Belgii byste nevyšel z překvapení.“

„Moc ten případ neznám.“

„Dutroux poprve dostal za znásilňování dětí 13 let. Odseděl si 3 roky: 3 ze 13.

Ministr spravedlnosti ho pustil za dobré chování.“

„To je rychlost!“

„Rychlost? Moment. Dutroux si okamžitě zažádal si o důchod.

Následkem utrpěné psychické újmy si jako elektrikář nemůže vydělávat na živobytí. Dostal důchod. Velice rychle. Do tří dnů, pane! Tomu se říká rychlost. Pak že ve Walonii byrokrati pracují pomalu.“

„Kdepak pomalu. Bez prodlení bral hned 80 000 franků měsíčně. Z našich daní! Slyšíte? Důchodce Dutroux, pánové! Když ho konečně chytli za to poslední svinstvo, držel chudák 8 domů!“

„Víte, belgická politika se zdá být zvenčí komplikovaná a nepřehledná; nevěřte tomu: je to docela prosté. Co ukradnou ve Flandrech, promrhá se v Bruselu. Ovšem dole … ve Walonii, se peníze přímo vypařují.“

Ráchel, Afgánistán, začátkem ledna 2001, 1. den po škole

Kanadské bodování

„Proč jste mi neřek, co tady znamená někoho poslat pro křídu?“

Ferda dřepěl v čajovně mezi starci a poslouchal rádio: kanadské bodování.

„Doprdele! Kdybych to tušila! Vždyť ten chlapec kvůli … tomu přišel o nohu!

Je to tu úplně zamořené minami! To je příšerné! Jak mi mají děti věřit, jak je můžu něco učit, když netuším to, co tady každý ví? Musíme s tím něco udělat! Slyšíte?

Ten chlapec musí do nemocnice!“

„To je vražedné dědictví ruské okupace. Budeme se s tím vypořádávat ne desítky, spíš ale stovky let.“

„To je všechno, co na to řeknete? Vždyť to mrzačí děti! Naše žáky!

Ten chlapec, Václav…“

„Eh! Poslouchej. Dobře ti poradím, děvče. Nebudeš litovat, to mi věř! Nepodceňuj místní obyvatele. Vzdej se své evropské pýchy. Uznej jejich prastarou, osvědčenou moudrost. Nepovyšuj se sic – budeš ponížena. Jsou hrdí, nespoutaní… Tvrdí, ale spravedliví. Oni dobře vědí, kde jsou miny. Dobré i špatné.

Jsou zlé, ruské miny a jsou i dobré, jejich miny domácí, miny ochránkyně. Mudždáhedíni jich spoustu nakladli za léta bojů. Naučili se s nimi žít.

V této krásné zemi je rozseto na deset miliónů těch zákeřných hraček!“

„Nesmysl! Jaká mina je dobrá? Vždyť OSN je zákazala! Jsme tady přece proto, abychom to tady, sakra, změnili k lepšímu!“

Starci se roztrpčeně ošívali a pošťuchovali.

„Nekřič! To už víckrát nedělej! Neručím za tyto statečné bojovníky, pokud se ti povede je urazit! Žena v jejich přítomnosti nesmí beztrestně zvýšit hlas! Měj respekt k tradici, jež se utvářela stovky, tisíce let - vyplatí se to.“

„Jak můžete tak klidně sedět? Odminováním se mělo a musí v konečně začít! Dej mi klíč od telefonu, zavolám do centrály, ať nám okamžitě pošlou mapy minových polí. Určitě něco takového existuje. A vrtulník pro toho chlapce.

Musí do nemocnice!“

„Budeš se divit, slečinko, ale já už dávno začal. Máme tu pěkný, moderní sportovní plácek. Naučil jsem sám kluky hrát nohejbal i pozemní hokej. Postavil jsem z ničeho dva kluby hendikepovaných! Když je venku nepohoda, v klubovně sledujeme pakistánskou ligu. A počkej: V zimě, když namrzne, tak polejem plácek vodou, obujeme brusle a fandíme našim v NHL!“

„Eliáš?“, probral se stařec ze sna.

„76 bodů! 32 gólů, 44 asistencí!“

„Dejte mi ten klíč!“

„Já jsem ředitel školy. Jen já mám od paní ministra osobní oprávnění telefonovat. Telefón je zakódovaný. Máš vůbec ponětí, kolik stojí minuta hovoru s Prahou?“

„Copak chci volat do Prahy?“

„A kampak? Kam by chtěla děvočka volat? Postěžovat si matince?

Nemám rád zbytečné tlachy. Všechny hovory nám tak jako tak přepojují v Praze.

Za minutu hovoru je kartón cigaret a láhev vodky.“

„Neříkej mi děvočko. Nejsem žádná husička! Jsem tady první den, a už jsem hodně pochopila! Nějaký blbý plácek pro kluky nestačí. A co děvčata? Kde jsou?

Jak to, že nechodí do školy? S tím se taky nemůžeme smířit. Do české školy patří všechny děti! A ten kluk, Václav, musí do nemocnice!“

„Jaká nemocnice? Co je to?“, ptá se letragický, relativně mladší muž.

„Balníca.“

„Eh.“

„Eh. U aláha.“

„Václav je v rukou božích. Jako my všichni.“

„Á - to je náš učitel chemie a náboženství – Kemal.

Tradice je tradice. Základem kultury je ostatně tradice. Výuka náboženství je tu prostě neoddiskutovatelně nezastupitelná. I já se na jeho hodinách hodně dovím.“

Kemal mi nevěnoval mi ani pohled. Hlučně si uplivl hlen a odešel.

pokračování příště

Autorem černobíle ilustrovaný Bad Design vydal Divus 2009 a osudová euronovela Pleonasmus (Divus 2001) jsou k dostání na všech netknihkupectvích, nabízí Neoluxor a kvalitní knihkupectví vůbec

nebo přímo v prodejně - bufetu Divus - září nad KD Vltavská, palác Orco.

Heslo : Bad Design pod stromeček a konec světa 2012 vás už asi nepřekvapí.

recenze:

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/162227/Na-co-ceka-ceska-literatura.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/166058/Bruselska-nocni-mura.html

Román na pokračování:

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/233686/PredvaNocni-cteni-Apokalypsa-musela-nekdy-zacit.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/233839/Jeden-hadr-na-vsechno.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/233852/AIDS-po-bramboraku.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/233855/Oblouk-nikdy-nespi.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/234717/Co-v-Praze.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/235348/Horka-rozkos.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/235730/2-Svycarky-a-cernosi-z-Prahy.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/235929/Zadna-velka-civilizace-nebyla-bezbarierova.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/236111/PilZenBudhista.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/236277/Smrt-korupcnika.html