Muslimský ráj ... peklo v Barmě

Haute cuture v alpském bunkru, Špínovo putování pustou Barmou, setkání s curyšskými dívkami ... vzpomínka na dobu, než přišly do módy tanga a bokovky. Napřeskáčku z románu Bad Design.

Já, koncem února 2001: bunkr v kantonu Sankt Gallen, Švýcarsko

Alpská pevnost

Zasněžená zubačka nás roklí vyvezla do předpokoje muslimského ráje.

Laviny nad kotlinou uvěznily roj prostovlasých komet!

„Všechno nejlepší do Nového roku, Andi!“

Dívka v nebeské krejčovně nám vzala míry. Ukázala nám proces výroby. A ženy?

„Zveme pečlivě vybrané ženy. Dříve jich bylo dost v jistém zapadlém údolí. Dnes je nacházíme zřídka a obtížně, máme je po celém Švýcarsku.

… Zkuste. Mají neuvěřitelně pevné a odolné vlasy… V přírodě se jim sotva může nějaké vlákno rovnat. Získáváme co nejdelší rouno v optimálním stáří.

Což není jednoduché. Dostat čisté, živé vlasy okamžitě po ustřižení!

Proto ženy dovážíme sem.“

Pár žen jsme zahlédli. Nebylo na nich vskutku nic zvláštního. Vyjma těch vlasů.

„Naše práce je založená na důvěře. Je nezbytnou podmínkou dlouhodobého pracovního vztahu. Naše dámy si hýčkáme. Máme pro ně tělocvičny, masáže, bazény, koupele, kosmetiku, pedikúru, solárium, … slevy,… zábavu.

Podívejte se na ty unikátní vlasy! Nic přírodního a nic umělého na ně nemá!“

Zeptal jsem se průvodkyně, jak na to přišla.

„Můj děd byl kadeřník. Měl to v prstech. Všiml si, kdo k němu chodí. Něco výjmečného. Náš vlas poznáte, jakmile ho jednou ucítíte. Nezapomente.“

V nejhlubší skalní komoře se psi rvali o copy. I kdyby se vztekli, nepřetrhli ani vlásek. … Když už byla podívaná pro všechny únavná, vlétl skrytým komínem dovnitř orel. Padal jako rukavice Prozřetelnosti, lapnul vůdce smečky a vyhodil bezmocného psa oknem do sněhu. Orel dosedl na krmítko a mával mohutnými křídly. Zběsilý pes se k němu snažil doskákat, ale propadal se, až zůstal bezmocně ležet. Orel se s výkřikem pohrdání vzlétl. Sníh pod dřevěnou věží se utrhl a ve zvířeném oblaku se pes zřítil do hlubiny. Orel se vrátil. Psi schlíple odtáhli. Okno se zavřelo.

„Vážíme si Andrease, za to, co dělá. On se opravdu snaží, aby byl svět lepší.

Dnes, kdy je čistota skoro zakázané slovo. Nosí se hrubost, cynismus, dekadence. Zkaženost je chic. Nás zajímá kvalita. Jsme rády, že Andrease taky.“

Odpoledne byly kombinézy hotové.

Předání bylo slavnostní.

Tvůrkně se hrdě smály.

„Hebké a pevné!“

„Všechno, co potřebuješ.“

Ondřej byl dojat, „chtěl bych dostát Wittgensteinově větě vše co se dá myslet, lze myslet jasně. Chci říct, že existuje logická filozofie. Existuje odpověď na každou otázku. Víme, že existuje dokonalé dílo. Řešení každého problému je dostupné.

Naším jediným možným cílem je optimum.“

„Výborně!“

„Můžeš zabít, Andreasi!“

Leden 2001: Rozálie píše Jiřímu z brigády v USA (Úryvky z emailu.)

7.

Brent si hrozně potrpí na čistotu. Každej den se od rána do večera zametá dvůr a smýčí se kolem domu, všechno se musí blejskat. Sprchuje se štyrykrát denně.

Otec, chudák, který je upoután na lůžko kvůli plicím, může mít klidně celej den otevřený okno, i když se mu tak špatně dejchá, protože z komína nejde skoro nikdy žádnej kouř. Ve srovnání tady s tím barbecue naproti přes ulici je tohle krematorium téměř voňavá záležitost! Úplně stačí, že to nesmrdí.

Koncem ledna 2001: Špína ve Zlatém Trojúhelníku, Barma

Jeden květ

Prokletá příroda!

Jsem Syn člověka, který neví, nechce znát. Jsem nevědomý prach, prach a Špína, jsem utkán, rozpadám se, drolím, drobím se na milion, miliardy bodů bolesti! Proč? Každý trulant se ptá:! proč?

Na každý kousek kůže útočí svědomí sosákem, bestie! Svědí, hlodaj, koušou. Paraziti! Jsem tady pro vás, abych trpěl?!

Svět má smysl. Má! Svět je dno ráje. Ráj je sídlo ďáblovo!

Nutí mě počítat: Je ve vesmíru víc makovic: nebo noh housenek: nebo chlupů brouků, kusadel mravenců, šťetů červů a tisícinohých stonožek?

Celý ten požírající se svět nenasytů a trpících a motýlů a hladových zobáků…

Točí se a kutálí se na mě kola pekelných, naježených hřebů.

Květy jsou tak něžné. Tak jemné.

Jeden květ je víc než vy všichni, zmrdi!

Jsem jediný. Komu to dojde? Já jsem jeden jako svět. Já a bůh.

K čemu je, Bože prosím, makovicím bílá šťáva?

Šťáva makovic prýští potoky z panenských ran, ze zelených boků, kape marně, marnotratně a zbytečně, jako sperma, říjní samci zoufale, lačně ždímají žlázy. Hanba!

Bílá kapka semene zplodí třeba miliardu chcípáků!

Z kapky opia nevyroste nic. Nic. Hnědé nic. Kouzelné nic! Božské nic! Jen SEN!

Boží sen je víc než celý svět!

Někdo padne, někdo je vyvolen? Žít dál. Žít dál. Žít dál!

Lišky mají doupata, ptáci hnízda, ale Syn Člověka nemá kam by hlavu složil!

Ježíši Kriste! Stojím na straně života. Vždyť tolik trpím!

Já, koncem února 2001,kanton Sankt Gallen, Švýcarsko, bunkr

Zkouška ve skafandru

Chystali jsme se hned k odchodu, ale hlavní návrhářka to nepřipustila.

„Ten pes se z laviny vyhrabe, ale vás tam nepustím.“

Zůstali jsme tedy v pokoji pro mužské hosty.

Opájeli jsme se v euforii z nových skafandrů (poprvé jsem chodil po zdi, poprvé po stropě!) Wittgensteinem:

„Je naprosto jasný, že když Někdo veliký, - matematik, technik, voják, génius, génius!, génius Wittgenstein prohlásí, že cokoli se dá říct, dá se říct jasně…

Co se dá ukázat, nelze říct… a co se říct nedá, o tom se musí mlčet, no tak potom celý pluky těch filozofickejch podvodníků, těch zkurvenejch asistentů, docentů a profesorů filozofie, který celou svou kariéru vybudovali na bludech a lžích… neškodný spekulanti, který sou pro snoby zajímavý, poněvadž jim nikdo nerozumí! Dávno by museli zavřít krám! Protože nedokážou mluvit jasnou řečí! Je to tak? Doktore?“

„Nejsou neškodní! Jsou nebezpeční! K takové zkoušce ti předepíšou metr knih, který musíš přečíst, a pak se uvidí. Jo. Možná tě, studente, pan vědec uzná - nebo tě vyhodí! Student u takového demagoga vůbec nemá jistotu, že věc zná tak, jak si to představený představuje. Hierarchie jsou nezávislé na realitě.“

„Jistě! Můžeš si bejt jistej v říši blábolů a keců? Oni vědí, že ty to nemůžeš přečíst! Že ty to nemůžeš znát! Jen to, co sami konstruujeme, můžeme předvídat.“

„Není nic, co by vynucovalo, že k něčemu musí dojít, protože se stalo něco jiného. Je pouze logická nutnost.“

„Už 80 let jsou na papíře všechny odpovědi na všechny filozofický otázky.

Ale koho to zajímá? Koho zajímá pravda? Držte hubu, filozofové!“

Koncem ledna 2001: Špína v thajském pralese, večer

V pánvi

Zde se potkávají divoké vody z neviditelných hor, skrytých ve věčné mlze.

Zde kvete hořká rozkoš. Zde moudrost roní bílé slzy. Byl by Bůh tak krutý, aby nejvyšší, nejmilosrdnější stvořenou slast učinil nepoživatelnou?

Jen Ďábel by zakázal Ráj!

Co kdybych vytěžil všechno opium a nechal si ho pro sebe?

Kdybych otevřel brány ráje, neudělal bych už ani krok. Nedal bych.

Jak dlouho jenom může trvat orgasmus? Může začít a neskončit? Co říkáte, děvčátka? Může vůbec něco, co začne, trvat věčně?

Ve jménu slasti! Čas tady nic neznamená! Život je utrpení, koncem života je smrt! Opakem smrti i opakem života je vykoupení.

Jediná blažená dokonalost je Nejvyššího Řádu! Nebeská tišina absolutna.

Mohl bych to všechno mít. Jsem bratr Slunce! Co bych si s tím počal?

A nade mnou se vesmírem žene černá plachta noci. Kolik je hvězd? Tolik je všech makových zrn? Kdyby každé zrno zrodilo plnou makovici (Kolik zrn písku je ve vesmíru?) Možná je písku ještě víc.

Může se vůbec mlýnem vesmíru přesýpat víc zrn písku než makových semen?

Pokud bude dost času a poroste mák… Hňupe! Jak můžeš pochybovat?

Já, koncem února 2001,Švýcarsko, Curych, dopoledne

Fén

Všechny laviny, které měly spadnout, už se zřítily a těžká technika před autobusem hotelu Klement valila mokvající tuny sněhu. Ze štítů a skal crčely a lily se vodopády. Do nížin se řinuly potoky a štěrk.

V Curychu se blyští neskutečně čirý, jasný vzduch. Fénové jaro.

„Vytápět ulice zhora… to si můžou dovolit jen Švýcaři.“

„Když to neplatí.“

Je to divný pocit. Nějak to prostě nehraje. Jsem tak nadšený a nervózní,

že bych utek.

„Je to fakt. Na to si nejde zvyknout.“

„Podíváme se, kdy nám to jede.“

Mohli jsme za chvíli odjet do Bruselu. Nevěděl jsem, co bych chtěl; představa, že si budu muset sednout do vlaku byla strašná, nesnesitelná, - ne horší než z donucení zůstat na místě. Ondřej nevypadal, že by spěchal, ani že by věděl proč a kam.

„Nemá cenu do pospíchat do Bruselu. Ze zkušenosti, fakt. Kolikrát sem tam letěl, dorazil jsme včas, a stejně … pokaždý čekám. Nepotřebuju tam bejt první.“

Jdeme nazdařbůh do města, do Spiegelgasse, Cabaret Voltaire. Zavřeno. Nacht Kaffee. Nezkušený azylant zůstal oděn podle lednového kalendáře a kouřil potem; místní kolotali nalehko, jen odletět v sílícím sálavém větru.

„Pojeďme pro inspiraci třeba do Bollingenu. Tam, kde doktor Jung u jezera léta jen kreslil mandaly do písku, tam, kde řešil otázku létajících talířů…“

„Junga občas nechápu. Měl jsem ho rád, ale s tou kvaternitou podle mě zbloudil. Ze svatý trojice, která je už tak dost na pováženou, učinil svatej čtverec. Někdy se obávám, že moc mluvil. Snad aby se zalíbil. Nevím. To je mi milejší Archimedes, ten si do kruhů vandrovat nenechal. Nerušte mé kruhy!“

Mlčíme. Byl to náš vzájemný pocit. Došli jsme po nábřeží na špičku ostrova.

Koncem ledna 2001: Špína ve Zlatém Trojúhelníku, Myanmar = bývalá Barma

Omyl

Mohl bych zlámat moře makových hlav. Ne, neudělám to. Nepodlehnu.

Byl jsem špatný, abych byl s ďáblem zadobře. Proto, abych zapomněl na lidi.

Narodil jsem se z mrtvoly. Matka mě nepřežila. Vstával jsem mezi mrtvolama. Šlapal jsem na mrtvoly. Okrádal jsem mrtvoly. Vlastnictví je krádež! Je! Kapitalizmus bez krádeže by netrval ani vteřinu! Nevim, jestli jsem někoho zabil …? Tak promiň.

Toho nelituju. Proč? To se dělá. (Proč to dělá? Všichni hloupí se ptají.)

Vždyť jsem dělal všechno, abych byl jako ostatní! Bydlel jsem ve jejich bytech, chodil do jejich škol, oblékl jsem, co mi bylo. A jim se to nelíbilo?

Nebyl jsem to já, ha, ha, ha! Nebyl! Nebyl jsem to já!

Taky bych se moh zeptat: vy ještě žijete?

Písku se sypou po světě gigatuny, opia sotva metráky. Já jsem sám: to mě uklidňuje.

Já jsem první, jediný, koho se bůh ptá. Chceš se taky zeptat, Ďáble?

Tady všechno před očima božíma v klídku a pohodě roste a chcípá úplně samo,

co je komu do toho? Letos kvetou máky naposled. Řekl jsem vám! Dost! Přísahám!

Ponořen po ramena, po krk, do rosy kalichů růžových křtitelnic. Příjmám hořký déšť čistoty. Omývá mou duši. Myje mě. Celého mě omyl.

Omyl. Omyl. Omyl.

Hle! To je odpověď.

To je moje slovo. Moje sklizeň. Můj testament!

Bůh se mi dal poznat a zjevil mi pravdu.

Celý můj život byl omyl.

Ale bylo to příjemné; chvílemi. Chvílemi to není tak zlé. Občas si člověk připadá,

že není taková nula, všechno ho poslouchá, všechno má pevně v rukách. Život.

Je pán světa.

Ďáble. Ty za to můžeš!

Už nemůžu dál. Křičí na mě: „Zemřeš, zemřeš!“

Jasně, tak já taky! Já nikdy!

Budiž, kde to mám podepsat? „Omyl!“

Já, koncem února 2001,Švýcarsko, Curych, dopoledne

Platzspitz

Chybí jen květy. Tak nepatřičné jsou teď haldy sněhu, holé větve a prázdné křoví, jsou teď tak nepatřičné! Tyrkysová voda Limatu pádí pod můstkem k elektrárně. Z ostrova buší tekno. Na dně říčního kanálu leží bicykl.

Znám jen Curych v srpnu. Tady, uprostřed šťastného města v létě skáčou Švýcarky do náhonu a nechávají se unášet silou, proti které nelze plavat. Nanejvýš stát. Před česly Kraftwerku vylezou na břeh a nadšeně se vracejí po břehu k dalšímu skoku.

Teď proplouvají pod mostkem láhve a kartóny. K česlům se vezou se kachny a rackové se vracejí, zimní pasažéři luxusního proudu.

„Prý jsou Švýcaři prudérní…“

„To si myslíš?“

„Ptám se. Říká se to. Tys tu žil. Škoda toho utopeného kola.“

„Nevšim semsi. Možná v Baselu nebo v Bernu. Nemyslím.

V Praze bys asi z mostu neskákal, co? Do tý špíny. Do Vltavy. V Praze máš pod sebou depozitář Národního muzeum v bahně.“

„Kde?“

„No kde, v Praze pod mostem.“

Byli jsme perplex.

„Divná krádež. Vypadá, že už je tam delší dobu, a nikdo se to pěkný kolo nesnažil vytáhnout.“

„Nerozumim tomu…Viděl sem to na tomhle místě ten úkaz už kolikrát.

Snad se dočká vždycky svýho majitele. Snad je to jenom výpůjčka. Ale nejspíš to není švýcarská práce. Proč házet kola do vody.“

Já, koncem února 2001,Švýcarsko, Curych, poledne

Ostrov

Na ostrově skáče dívka s bruslemi v běhu přes švihadlo, z kazeťáku se sype břidlice: „Zupééér!“, volá Švýcarka létající s bruslemi na houpačce. Cvičenka vjela jako kombajn do hejna teplem zpitomělých potkanů. Odpálila provazem živý žvanec do vody, šup rackovi do zobáku. Malý potkan se nedá.

Létající Švýcarka je mnohem starší, než děti, které se u nás baví houpáním.

V jejím věku už mají naše ženy už jiné povinnosti a nejspíš je baví jiné hry.

Sílí vítr.

Dívka se švihadlem krouží, manévruje na bruslích. Fén jí sráží kolena k sobě.

Mžikem se korytem řeky rozlévá zkažená studená šlehačka.

Ondřejovi volá manželka z domova.

Mlhou kvedlá zlý robot. Dívka na kyvadle ve stínu ještě víc zestárla.

„Neslyším tě! …“

Připadám si najednou já starý a ztracený. Jako Hölderlin v Půli života.

…Zlatými plody visí a keři divokých růží

do jezera zem

Vy labutě skvostné…

…a polibky zpity…

… noříte hlavu do posvátné vody.

Skřípou řetězy v okruží. Takhle vypadá ta, která se houpat nikdy nepřestala.

…běda mi, kde mám vzít

…v čas zimní živé květy

kde sluneční svit

zdi halí chlad …

a bezhlesé ticho a větrem

… korouhve řinčí…

Zastavila se v náruči flagelantky a spolu – se obě zlomily do mokrého sněhu.

Dívka s hlavou z černých oček se vztyčila - (kymácely se spolu v objetí na kolečkách a křičely dialektem) - náhle se jí svezly omšelé džíny z boku bez pásku a - já opustil svůj nynějšek a stal se duchem z mlhy existence…

Já solipsismu se zcvrkává do nerozlehlého bodu a zůstává jemu přiřazená realita.

Jediná realita, kterou vnímám, je bílá kůže jejího boku. Pleť mezi okrajem trička a pokleslou nohavicí. Jediná realita je téměř neviditelná nitka, jediná odřená, stará, mizerná, mizivá, chabá a zteřelá gumička z lemu kalhotek. Obíhá Její klín, její lůno, těžiště , které létalo mi doteď nad hlavou a moji mysl obydlelo.

Nitka která drží, tají jediný niterný svět pustého, studeného, zkaženého vesmíru.

Náš život je právě tak bez konce, jako je bez hranic naše zorné pole.

Zdá se, že se jen rozcvičují ke skoku přes řeku – dívka se švihadlem jí hluboce hledí do očí a bručí „s´kalt…s ´kalt,“ šeptá.

„Je to smutný a je to odvaha … nosit takový hadry v tomhle věku. U nás v tomhle věku z toho každá bezpečně vyroste, pokud by nepřišla nakrásně nějaká móda a musela by to navlíct.“

Kdo sám se stane institucí, občanem nekorumpovaným stádem?

Neznám takový případ.

Řekl bych, že ona je … hrdá.

Doma by se mi to nestalo.

Koncem ledna 2001: Špína ve Zlatém Trojúhelníku, Barma

Vězení duší

Bláto proti mně sehnalo šiky pahorků a já se plazím mokřadem, žlutá hlína, kašel.

Po úbočí válí se dým, žlutá vata nasáklá smradem. Kašlu dolů, nahoru, pořád

v čoudu, trhám si plíce, kurva.

Doutná planina, mlčí. Zdálky zapraská dřevo.

Ohně planou dny, možná týden cesty vpředu.

Hořelo tu nedávno, ale je to pasé. Kdy? Dokonáno jest. Takhle to vypadá po smrti.

Jistě. Spálená země, vězení duší.

Trpí jen ten, koho se to dotýká. Mě je to jedno. Ha ha.

Všechny květy jednou upadnou do bláta!

Lysé, tak svůdně nalité patrony rozkoše se kolébají, soumrak, vstupují do lázně nahé, mdle zelenkavé dívky, věčné panny v černém dešti! Tumáte požehnání sprostého nebe… Nebe je černé jako den života. Pokleslé okvětí vadne, odložené prádlo hnije. Jak menstruační vložky snáší se k zemi.

Utrhl jsem poslední květ.

Zvadla milostiplná noc.

Já, koncem února 2001,Švýcarsko, Curych, poledne

Bílé Švýcarky

Ondřej dotelefonoval. S jistým podivem, kde jsme se to ocitli oznamuje, že se jdeme najíst. Jestli už dámy nakrmily zvířátka.

Vypadají i z blízka šťastně, ale unaveně. Nedokážu si představit, jak žije moje Švýcarka? Uschi se jmenuje. Jak žije, čím byla, – kým by mohla být?

Chci o ní vědět všechno, v zoufalém rozčilení, že taková krása není nikdy sama.

Nikdy není daleko ten, komu patří.

„My jsme Bílé Švýcarky! Nevšímejte si toho červeného kolem!“

Dívky se klátily ve větru, postupovaly ve spirále natažené do dáli kantonu,

drobnými kroužky, „ups … ups … ups … uppps!“, drkotají zubama.

Zima v mlze je nám všem, zavěsíme se.

Bavíme se jako turisti s domorodkyněmi. Mädel přecházejí do rurálního dialektu. Šišlají, kýhají, bečí, hýkají a komolí jazyk. Hihňají se naší hoch recht echt němčině.

Bijí zvony. Mnoho kostelů.

Za námi se liduprázdnou ulicí táhne jako vlečka magické, pomalejší a pomalejší dunění z aparatury. Kamarádce Evě se švihadlem jakoby rostly chůdy. Komíhá provazem, pleská o skla výkladů. Zastavují se, aby se prohlédly. Síly docházejí.

„Potřebovala bych prodloužit šňůru! Dobít baterky! Prodloužit šňůru!“

Začátkem února 2001: Špína v barmském pohraničí

Had

Víry prachu se tetelí, z popela syčí draci.

Drápu se po stráni do vznosného oblaku se zlatým lemem. Jak vypadám zhora?

Špinavý sněžný chvostoskok? Zřejmě. Krajina je připravená k obrácení, zatracená je, já osvícený! Beze mě uvadne, beze mě nevstane, beze mě zmrtví.

Až mě potká člověk, nazve mě Bohem!

Žuch! Noha v díře!

Táhnu, táhnu ztěžka, jau!, ta mrcha, už je venku, doutná; ohořela poněkud, depilovaná, hm. Zpuchýřela – živá. S hadem pod kolenem!

Bože, to je síla. Takový nalitý žíly, kydypak jsem měl naposled takový provazy?

Hned bych aplikoval, mít po ruce stříbrnou jehličku!

Had se vlní, stoupá mi ke krku, had mě táhne, had mě zvedá a pobízí, šlehá jako bič, táhne mě za sebou jako na obojku, šátrá a chytá se každé spáry ve skále a vede mě tiše po kolmé stěně, na vrchol kužele, do koruny stromu v mracích, kde má had své strašné hnízdo, do svého hadího doupěte, takový je mocný, musím se vzchopit …

Chňape ocasem po kmenech a větvích, v lese je had doma, pomáhá mu každá haluz, bambus, liána … Až ho chytnu za krkem, vytáhnu ho na pole a utluču, utluču, utluču kamenem, kamenem na kameni, jako Kain Ábela!

Prales … jak to, že ještě stojí tak temné hvozdy? Celý život jsem slyšel jen, že bohužel, pralesy jsme si vykáceli, zvěř a brouky vyhubili, nedá se nic dělat, ještě honem pověsíme orangutánka na větev do ZOO a orchidej si doma píchnem do skleníku, zavíráme – já jsem je odepsal, a pak jsem do nich zabředl!

A já se přetahuju se zákeřným, jedovatým hadem mezi divokým pralesem a rýžovištěm, zápasím strom od stromu, nad námi z výše snáší se vrtulník; havěti přežilo až až! To jsem zvědav, co udělá v rejži.

Hle!

Já, koncem února 2001,Švýcarsko, Curych, odpoledne

Café

Našli jsme kulatý stůl.

„Co tady děláte?“

Jsou Švýcaři komisní a prudérní?

Eva žila s negrem a už ho nemá!

„Už nežije! Cha cha!“

„…tak jsou zase spolu“,

„…to je to podstatné, co jsem chtěla sdělit.“

„Oslavujeme absolutorium.“

„Čííííí? Čeká nás ještě dlouhá pouť.“

„Kde jsi – pláču!“

„Už nikdy se nerozdělíme!“

„Myslím, že bychom teď, - když máme čas – mohly více chodit do kostela.“

„Ovšem. Vyber církev a upíšu se!“

„A po návštěvách. Vykonáme více misijních návštěv.“

„Jakého jste vyznání, hoši?“

„Bez.“

„Cože?“

„To není možné! Bez? Bez boha nelze žít.“

„Počkejte; tak vy jste tady jenom kvůli penězům, - že mám pravdu?“

„Nemáš! Evo. To je neslušné.“

„Zaplatíte to, že ano?“

„Vlastně máte pravdu. Naše … mise má zásadní přínos pro švýcarské bankovnictví.“

„Ale.“

„Ano. Důvěryhodnost bank je v ohrožení, pokud nedokážou zajistit absolutní bezpečnost vkladů. A švýcarské trezory jsou většinou velmi staré. Jsou zastaralé. Doba se mění a s ní přicházejí nová rizika. “

„No tohle. Už se bojíme.“

„Slabinou jsou dveřové systémy. Naprostá většina je čtverhranného obrysu.

Kruhový obrys dveří je podstatně odolnější proti útoku.“

„Jo?“

„Jistě. Obvod vepsaného kruhu je samozřejmě kratší než obvod čtverce. Respektive kruhová obrana je daleko nejúčinnější. Ve srovnání s držením čtyřúhelníku. Čtverhran neobstojí výzvě nové doby.“

„Víte, roh je neudržitelný.“

„Ale! Tak vy máte asi jenom drobný, co? Jestli jste je neviděli …– franky, marky i dolary jsou takový papírky, takový obdélníčky…“

„Ano. Jistě. Mluvil jsem o obraně dveří.“

„Ukaž. Hele. To je 2O franků. Dá se srolovat.“

„Nabízíme vám dveře.“

„Tak si odsednem!“

„Sotva jsme přišly?“

„Řeknu to doma!“

„Ale my neděláme jen do dveří. Většina…“

„…všechny…“

„…rohy jsou zbytečné. Pro člověka nemají žádný pozitivní význam.

Pročpak je támhle ten květináč?“

„Co se na tebe tak divně dívá?“

„Všechno co překáží, čeho se chcete zbavit, co nemá cenu, co je méněcenné a slabé, se hodí do kouta. Zbytečné kouty čekají na zbytečné věci.

Sám kout je nesmysl. Klidně si ho zkontrolujte.“

„Podívejme se na něj.“

V květináči byly pochopitelně k nalezení švýcarské vajgly, jízdenky, žvejkačky a tak.

Kazeťák už domílal kamenivo tak pomalu, že jenom bučel.

„Kuuuuuh! Kuuuuh!“, bučely ty 2.

„Chcíp!“

„Jsem taky k ničemu. Podívám se k sobě do kouta. Pojďte se mnou.“

Rozloučily se pláčem.

Ondřej koukal na hodinky a tahal mě za rukáv.

Mlčeli jsme a jeli s Uschi tramvají.

Koncem února 2001: Rozálie píše Jiřímu z brigády v USA (Úryvky z emailu.)

8.

Brent mě vzal na oběd. Senzace! Představ si, že jeho rodina má „pražské předky!“ Jeho dávný předek se jmenoval Maršálek. Byl to první černoch v Praze!

Pracoval u dvora Rudolfa II. jako zvláštní noční posel. Brentovu rodinu doteďka mrzí, že ho Valdštejn chytil, dal vplést do kola a Císaři pod voknama, natruc, ho nechal kutálet po Starejch zámeckejch schodech. Rudolf se k němu neznal, zapřel všechno, co pro něj věrnej Maršálek udělal. A to pro něj tolik udělal! Rodina pak konvertovala k luteránům a před Třicetiletou válkou emigrovala do Ameriky.

Nic neni náhoda.

Brent mi taky doznal, že mě před ostatními ve městě vydává na to konto za svojí vzdálenou sestřenici, … za členku rodiny. Prej kvůli daním. Dobrý, ne? Že každopádně o nic nepřídu, spíš naopak. V Americe je prej každej odněkud, je to důležitý konverzační téma. O nich se teda dobře ví, že jsou původem z Čech.

Volala mi matka, že našla Ráchel. Jó našla! Ráchel že je v Afgánistánu, to víme.

Matka je z toho úplně perplex.

VYDAL DIVUS 2008, ILUSTROVÁNO AUTOREM, K DOSTÁNÍ NEOLUXOR, KOSMAS ATD. VIZ NET

ŘADA DALŠÍCH UKÁZEK BYLA PUBLIKOVÁNA NA TOMTO BLOGU DŘÍVE - VIZ NÍŽE