Další a delší úryvek z románu Bad design: holky řeší, co k vánocům, co s vypnutou ČT, nemocí šílených krav a vzpomínky na brigádu v americkém krematoriu ...
Já, před vánoci 2000, komerční biochemická laboratoř, 9 hodin, Praha : pokračování
Uklízečka
„To budou vánoce! Možná nepude ani televize. Slyšely ste to?“
„Kvůli tý klimatizaci jo? To nemyslíš vážně, hele! To by nešlo!“
„Ty nemáš službu, tak ti to může bejt jedno, že nepude bedna.“
„Ne tady! Všude. Nikde nepude nic! V televizi rozdávaj výpovědi.“
„No to je hrůza, výpověď k vánocům!“
„Proto stávkujou, když maj dostat výpovědi.“
vysvětlivky : Sovětský svaz 1921-1991, největší komunistický stát, rudá diktatura, kterou vymyslel V.I. Lenin v Curychu.Založen v Ruskěm carství navzdory varování komunistického proroka Karla Marxe. Rozpuštěn poté, co splnil svou nejasnou historickou funkci.
„Proč by neměla jít televize? Vždyť hrajou rok co rok to samý! Menšík, Bohouš, Mrazík... Viděla jsem to xkrát!“
„To by zvládla pustit z regálu cvičená vopice!“
„Ty jsi stávkokaz! Tak se přihlaš na brigádu! 30 let strkáš krvák do sosáku. Vystřihla si milióny krevních vobrazů. Dyť ty bys mohla pouštět koledy …!“
„To se ví, že bych mohla! Ať de pan primář do prdele. Já mám co dělat.
Já to tady do důchodu doklepu!“
„…Já mám kabel, mě je to jedno. Vlezte mi s Českou televizí na záda.“
„Poslouchejte, holky! (Doktoři už to slyšeli;) dneska přídou vrtat klimatizaci.
Tak u toho musí někdo bejt, než to skončí.“
„Zase? Blbost. Ty už máš cukroví, jo? To seš dobrá. Já ještě nezačla.“
„Když přídou, i když já osobně pochybuju, tak přece jenom, holky - pánové tady asi budou, že? - tak tady musí někdo bejt, aby stroje šly. Z toho vrtání bude fůra svinstva. Citlivá technika musí bejt čistá, to by byl malér.“
„A co uklízečka? Na tu si nějak zapomněla.“
„Jak, zapomněla? Ta má úvazek těch pár hodin ráno, tak po ní holt víc nemůžeš chtít. Kdyby si zase zlomila ruku po pracovní době, to by byl malér…“
„Máte hotovo,“ volá Odstředívka. Vrátila se k rozečtené knize, a my, hromadně jako jedna jsme se zvedli a šli rozlévat, číslovat a frkat kepíky séra do bubnů podle rozpisu: kolega Milan zblednul. Dutým hlasem zavyl, že už ho zase šíleně bolí hlava. (Šílená migréna byla jeho důvodem, proč se chtěl stát primářem v biochemické laboratoři. Nemohl by se uplatnit v nemocnici.) Šel si lehnout zpátky do světnice. Loudil po Odstředívce svačinu.
Ženy ho litovaly. Já ho nenávidím.
„Chudák. Musí to být hrozné, žít s takovou hlavou. Jestli on nemá tu nemoc šílených krav?“
(Hloupá poznámka. Třebaže v něm nákaza možná bují? Možná už to prý máme všichni. Všichni jsme jedli hovězí. Ortel se dozvíme do 30 let: nemoc má čas.)
Ženy mi nerozumí.
„Mrcha! Kde jí máš, hele, vrchní? Vona nedělá ani teď, co má. Kdepak je?
Nevšimly ste si?“
„Koš nevynese, jak je rok dlouhej!“
„Není tady? Vážně?“
„…popelníku si nevšimne, nedá papír na hajzl …“
„Třeba je na chodbě. Asi vytírá.“
„U primáře, vytírá. Svině…“
„No a? Co ti vadí?“
„Je to chlívák. Tak se musí snažit!“
„Vy ste si nevšimly? Nejvíc svýho úvazku si ta ramlice užije u něj.
Já nemám iluze. Teď je jeho favoritka!“
„Neke!“
„Máš bujný představy.“
vysvětlivky :Nemoc šílených krav byla módnim morem Západu konce 20.století. Kravám, které byly donuceny žrát nakažený dobytek, aby rychle rostly, se mozek změnil v houbu, a umíraly v šílenství. Na nemoc po hovězím zemřelo také několik lidí.
„Jste snad slepý? Já vám něco povim. Když jí vidim, jak ta je aktivní - tak se z toho můžu zeblejt. Tuhle sem na ní čekala - než mě pustí na záchod, že jako vytírá.
Pak si du umejt ruce a vona meje nádobí. V ruce měla, Představ si to, v ruce má - ten samej hadr!!! Ta svině má, holky, jeden hadr na všechno!“
„…Dámy!, podívejte! Koupila jsem to v Holešovicích…v Dělnický. Ten je tak hřejivý! Zkuste si ho taky! A kalibrace se nám povedla! Vyvedla, vyvedla!“
Dámy soucitně obdivují vaťák infantilní paní Ing.
Já, před vánoci 2000, komerční biochemická laboratoř, 11 hodin Praha: pokračování
Roh
Bubny vzorků zaklaply do analyzérů a první várka se točí v analýze.
Stroje sajou, kvičí piští, předou, syčí. Kapu sérum do kepíků.
Měl bych se chránit před infekcí gumovou rukavicí, jenže to je ruka hned zpocená
a neobratná. Měly by si to stroje vyřídit samy! K čemu mě stroje potřebují?
Drc!
Zkumavky cinkají a skáčou ve stojanu, vazký jantar cáká po stole.
„Au!!!“
Každou chvíli mi kyprý bok laborantky drcne do stolu.
„Zatracenej stůl!“
„Zatracenej roh!“
Roh!
Než jsem se vzdal léčby a šel do laboratoře, chtěl jsem dělat něco pořádného.
Přítel Míra měl vždycky blíž k práci, která je vidět. Lidový umělec Míra se rukama živí. Byl jsem mu tak vděčný, když mě vzal s sebou kopat drenáž kolem sousedova baráku. Byl jsem tak rád, že něco dělám. Sousedovi nezaměstnaní nájemníci byli totálně na větvi, jak zaslechli, že kolem kope Doktor!
Podél zdi to šlo hladce, až k hromosvodu na rohu. Málem jsem Míru, mého chlebodárce, na tom rohu zabil krumpáčem.
Bylo mi zle. A nemohli jsme se z rohu hnout. Nešlo to.
Jak správně kopat výkop kolem rohu? Děláme něco špatně?
Dá se to vůbec udělat nějak inteligentně? V tu chvíli jsem se začal cítit poníženě.
Cítil jsem nepochopitelný triumf vysmátých nájemníků. Dostali mě.
Míra snášel svoje přežití klidně. Takových rohů už kopal.
„Moje milá mi včera v Berouně na nádraží řekla, že je v tom,“ líčil Míra.
„Pořád něco mlela… Já se jen díval… na dálniční most …
Co budeme dělat?, ptala se mě, asi. Koukám na ty auta jak jedou. Jedou a jedou.
Ten pohled na ty auťáky jak jedou,… jedno za druhým … … Mě tak uklidnil,“ přiznal Míra.
Uznal jsem, tam za tím rohem, že má důvod být nad věcí.
Ale od toho výkopu jsem za každým zlomyslným rohem matně tušil soumrak naší Civilizace.
_____________________________________________________________________
vysvětlivky :Biochemická laboratoř Pokud lékaře/veterináře zajímají čísla, nechá sestru, aby vzala pacientovi krev nebo také moč. Nesraženou krev s krvinkami popisuje krevní obraz. Sražená krev – sérum, se odstředí a z toho se potom analyzují minerály, cukr, močovina atd. Od toho jsou dneska stroje plné jemných kapilár, kde dochází k barevné reakci vzorků s chemickými činidly. Podle barvy a její intenzity se odvozuje množství hledané látky.
3. Začátkem prosince 2000: Rozálie píše Jiřímu, z brigády v USA (Úryvky z emailu.)
Majitel krematoria je mladej chlap. Černoch. Je mu osmadvacet. A docela fešák. Přivítal mě dobře. To jo, fakt celkem příjemný uvítání. Udělal to asi nejlíp, jak moh: rovnou mě zaved k počítači. Že se nemusim ničeho bát. Jejich rodinný krematorium neni nic složitýho. Je to moderní provoz. Ale maj navíc. Bez reklamy na webu se dneska neobejdeš, to je jasný. Udělám jim webovku. Pak bych mohla projít účty.
Matka mi psala, ať si z toho krematoria nic nedělám, že jsou horší věci. Vysvětlila mi, že nemusím podléhat gender stereotypu ženy pečovatelky, jeptišky a podobně, jako chudák Ráchel. Mě, podle matky, víc sluší ideál ženy bojující, nelítostné, proč ne?, i čarodějnice! Ona si snad myslí, že tu obsluhuju pec nebo co! Ráchel a jeptiška! Matka toho o nás moc neví.
Já, před vánoci 2000, komerční biochemická laboratoř,Praha 15:30: pokračování
Katastrofa
Doba pokročila. Primář se vytratil do víru dění podpořit ohroženou demokracii.
Pana Milana jsem taky nikde neviděl. Převzal jsem úlohu čekatele na primariát. Ženy v čeledníku svačily, pletly, četly si horoskopy a hádaly, co bude k obědu.
„Uvědom si, Marcelo, víš, že vlastně jsme to, co jíme!“
„…Hele, Lído, prosim tě… Přivedli Arnošta … nemůžu mu najít žílu!
… Mohla by ses na něj podívat?“
Pes Arnošt zatím čile vyběhl schody a už byl mezi námi a sklízel ovace.
Když Arnošt všechny olízal, Lída si ho odvedla do sklepa hledat žílu.
„Třeba dávaj i do rizota hovězí.“
„Ty dáváš do rizota hovězí?“
„Já nikdy!“
„Ty jíš hovězí? To seš teda vodvaha.“
„A co má bejt? Naše krávy přece byly vždycky vpořádku.“
„Jak víš, že jíš naše krávy?“
„Ty šílený jsou přece z dovozu! Že jo, pani inženýrko?“
„Ano, ano!“
„No jo, ale přece i těm našim krávám dávali sežrat zdechliny.
Já prostě nesnesu, když si představím, jak kráva…“
„Myslíš jako - narodit se jako kráva v příštím životě, jo?“
„Která kráva? Ta mrtvá nebo ta, co jí sežrala?“
„Blázníš? Copak by kráva dobrovolně žrala mršinu?“
„Blbost.To jsou jen granule, jako kupuješ kocourovi, že jo, pani inžinýrko?“
„Ale jistě, Helenko! U nás používá daleko vyspělejší technologie zpracování materiálu, naše technologické postupy naprosto vylučují přenos nákazy!“
„Já nevim. Mě to příde hnusný a vodporný. Je to proti přírodě.“
„No, no. Na něco umřít musíš, že jo, doktore.“
„Nemám s tím zkušenosti.“ Lžu, abych se nezapletl do vysvětlování.
„Ještě že máme to prase!“
„Já vás nebudu poslouchat! Jsou vánoce … Tak co mu holky koupíme?“
„Něco bysme mu dát měly, holky. Že jo?“
Ženy roztočily diskuzi, co koupí tomu slizounovi k vánocům.
Co tady dělám?, ptám se a nevím. Když nepletu, neháčkuju, nechovám psa, kanára ani kocoura, nemám děti ? Nečekám důchod? Nejsem ženská? Co mám?
K čemu já tu vlastně jsem? Na to, abych byl pouze pan Nikdo jsem příliš plný hněvu!
V půl čtvrté přišel chlap s vrtačkou. Vyvrtal 4 díry do zdi, na zeď našrouboval bedýnku a vypad. „Už je pozdě,“ povídal. Přijde po vánocích.
V bezpečném odstupu po něm se tiše vrátil primář, aby splnil svoji denní povinnost - prohlédnout na obrazovce výsledky měření. Kliknutím schválit černé výsledky do tisku a ty červené, příliš výstřední, nepravděpodobné, dát zopakovat.
My adepti, jeden z nás budoucí primář, mu smíme a musíme přihlížet.
Když jsem zjistil, že je primář zpátky, Milan už mu hleděl s vítězným úsměvem přes rameno. To mi chybělo. Body dolů.
„Pane kolego … , tu vás máme! Kdepak jste byl? Podívejte se!“
„Ano?“, snažím se. „Něco zajímavého? …“
„No?“
„?“
Čtu stránku zhora zdola, a nic, nic, nic…
„135, 136, 138? Vy souhlasíte? Vy mě děsíte! Kdopak dělal tuhle řadu?“
„Já ne!“, pospíšil si Milan. Pochopitelně, že on ne.
„A podívejme se! Tohle je daleko horší!“
O stránku níž rudě září neuvěřitelná cifra.
„Je to možné? Vy nevíte, co to znamená? Buď najdete vzorek 137, nebo budete muset zkontrolovat celý zbytek od 136 nahoru! Všechno! Vím, co chcete říct, a já nechci nic slyšet! Jděte!“
4. Koncem prosince 2000: Rozálie píše Jiřímu z brigády v USA (Úryvky z emailu.)
Není tady žádnej velkej ruch nebo provoz. Vobčas přijede naleštěná černá limu a zase odjede. Třeba jen párkrát za tejden. Není tady žádná obřadní síň, jako u nás. Tady se čistě jenom spálí ostatky a obřad si dělá rodina podle svýho.
To mi příde rozumný. Když si vzpomenu na ty divný pražský krematoria, jak se to všecko trapně cuká a ty trapný funebráky! Fraška! Tohle je daleko normálnější, si myslim. Krematorium by rodinu asi neuživilo. Maj naštěstí krom toho pořád na starost správu hřbitova. Tak Kájínek se prej schovával v naší ulici!
To je neuvěřitelný…
Já, před vánoci 2000, komerční biochemická laboratoř, Praha 16:15: pokračování
Hoffmanova optika
Laborantky byly otřeseny. Jako já. Jak dlouho tady zkysnem? Okamžitě se vrhly na čekací stojany a do pytlů odpadu, všude hledaly kepíky a hlavně zkumavku.
Existoval vůbec nějaký vzorek č.137?
Mezi zoufalými, bezmocnými rukojmími převládal názor, že ne.
Čas běží. Začly raději rovnou ze zbytků připravovat opakovanou sérii k analýze.
Zasedl jsem na svůj roh, ale kupodivu mě Eva hned odmítla: „Jděte s paní Ing. Aspoň se něco přiučíte.
Inženýrka kalibrovala stroje každé ráno a proplachovala je každý večer.
Už je zase tma. Večer.
„To je divné, viďte?,“ štěbetá zavile. „Podle mě Šmudlík zlobí! Držte se za mnou,“ vzala šroubovák a otevřela skříň plnou superstřívek.
„Až řeknu, začnete sypat krystaly. Basel, Sandoz, lysergamid! Držte se!“
Spustila periskop pro dva a sondu.
„Používám k čištění optiky Hoffmanovu reakci. Dostane se všude. Až na dno.“
Škaredá Ing se rozpíjela. Otevřela ventily. Líně se vylévá medová hmota.
Zvedla stavidla a směšně utíká dolů po schodech, medopád ji přece nemůže dohonit! To je divné. Už jí nevidím. Zavřel se nad ní jantarový med.
Je mi zima, jakobych mrznul venku před domem, ve kterém kypí med a Ing je ve
sklepě. Je mi to líto. V předtuše, že to přežiju se chci vrátit. Chci si rozsvítit.
V ponorce zavládlo zlověstné ticho, které už vůbec neodpovídá situaci. Divná, kovová pachuť na patře. Nevím, co se děje, jakoby mě někdo odváděl a sklápěl dovnitř břevnem na ramenou, jakobych se přesýpal někam dolu. Tlak na ramena mě drtí. Proč jsem v podkroví, když jsem chtěl do sklepa?
„Rozsvítím, hned, hned to bude.“
Lapám po dechu. Snopy paprsků drhnou jako po valše, dole, kde jsem před chvílí stál, se pořád ve víru kvedlá divný vrh očních bulev. Honí se dokola. Hrozný zvuk. Stočí se po okraji zejícího odpadu, v poslední chvíli převáží zase do slepeného prostoru uvnitř. Připadá mi to tu po chvíli prázdné, vydýcháno. Úplně. Není tu ani trochu vzduchu!
Rosol nevratně crčí do hlubin, „ssrrrrrruppp…“, stroj ponorky se obrátil naruby a síť oken už běží po dně. Tlaková vlna za lodním šroubem převrací útesy, vyvrací korály, pukají škeble, vybuchují bubliny, potopené vraky, rentgenuje velryby a želvy.
Do oka, když přestalo dýchat, se všecko vejde! Po dně holém, po písečném dně, po břiše se spoustou pupíků, se míhají stíny modřin paní inženýrky.
Obraz rychle kvetl a zamrzal.
„Přidejte, sypejte!“
Teplota nebývale stoupla. Čpí pára, cítím spáleninu na mluvící zdi! Překřičím ji!!!
Sotva zahlédnu obzor,- na mnoho mil daleko, ze dna oceánu nebo co to je, je vidět do vesmíru.
Ale za zdí, za ní?, je něco tak strašlivě konkrétního? Řvu hrůzou, a krajina běží, „běž!“, ožívá přátelská inkoustová podmořská džungle…
V mihotavém zeleném lupení tuším obrysy mořské panny.
„…stává se, že lidé příliš věří svým snům, pane doktore, ale ještě jste v práci!“
Uvědomil jsem si, že všechny zakázané ženy už jsou doma. Je tu se mnou jen ošklivá inženýrka.
Sdělil jsem Ing co vidím. Trhala si obočí a řasy, aby líp viděla. Mezi drhnutím po dně šeptala: „…proto se mi líbíte, proto si vás vážím, protože máte mladé oči…“, houština se lehce chvěla, nadýmala a stahovala. „Pomalu…“
To musí být ten zlořečený špunt.
Opravdu se nám ucpaly trysky. Jsme tedy na místě!„PAL!!!“
Peroxidová torpeda stříhají chuchvalec na cucky, využila podtlaku, inženýrka, fyziku, skočila z můstku a zaťala do unikající bestie šroubovák.
Uzel kapilár pulzuje v odbarvené a splasklé puklině uklízečky!
Poznali jsme jí podle toho hadru.
„Jeden hadr na všechno!“
Ing nejdřív tu věc zhnuseně odmrštila do koše.
Vzápětí se ale rozzuřila. Koš nakopla a ještě několikrát s hadrem i bez hadru kopala koš ode zdi ke zdi.
„…On to věděl!“, křičela.
Sbalila hadr do tašky Meinl, že ho odnese do popelnice. Šel jsem se převléknout.
„Hotovo?“
Primář ke mně sedí zády. Vedle něj stále přikrčený pobočník Milan, churavý zástupce primáře. Oba se zpoceným joystickem v ruce. Hráli proti sobě starou hru. „Mario.“
pár kapitol z globálního románu Bad design, vydal Divus (ten co sídlí teď na Vltavské) na jaře 2009
