Některé věci prostě z principu nejdou, např. připadat si poctivý JAKO Švéd a zůstat přitom Čechem. Můžeme si na to ale hrát. Tak U Nás máme spoustu věcí jenom JAKO. Třeba JAKO DEMOKRACII.
Jedním z důsledků rozpadu Československa bylo opuštění budovy někdejšího Federálního shromáždění na horním konci Václavského náměstí. (Později Svobodná Evropa + Radio Svoboda a parkoviště obrněných transportérů, dnes Národní muzeum 2.)
Nečekaně samostatní čeští zákonodárci odmítli pracovat v budově hranaté a moderní jako jejich panelové domovy. ZDE Československo zemřelo, státní idea vyvanula, pozůstalým zůstala na krku spousta neužitečných rekvizit zaniklého státu, ale nač truchlit? Radostné PR nového státu stojí na vývodu, že tohle Česko není nic nového ani vynuceného, naopak! Česko je chtěným pokračováním dávné české státnosti. Tedy logicky se Poslanecká sněmovna z náměstí plného lidí přestěhovala mezi útěšné barokní báně, mateřské obliny a erotické křivky diplomatické a vládní Malé Strany. Časem naši volení zástupci pod Hradem „naplnili Ústavu“ a našli sál ve Valdštejnské konírně k ustájení bývalých federálních poslanců. Malá Strana¨ se za 20 let české polistopadové demokracie proměnila v mrtvou čtvrť nerušenou domorodci.
Vznikla tak funkční parlamentní demokracie?
Věrnost našich zastupitelů monarchickým výsadám, prospěchářství a lokajské způsoby svědčí pro to, že genius loci je mocnější než ideál občanské Rovnosti a Svobody. Pokud česká domácí politika něčím vyniká nad Zahraničím, je to nevídaná míra stability, čti - zatuchlosti. V parlamentu zasedají znova a znova stějně nemohoucí figurky z těsta stejného poměru a složení jako do trouby, na podzim se zatopí, upeče se rozpočet a budou vánoce) ... Jednou za 4 roky se plech vymění. Přesto zvenčí není vidět žádný směr vývoje státu odněkud někam.
Podívejme se, v čem to asi vězí. ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE
Rozdíl mezi našimi a zahraničními demokratickými parlamenty je patrný na první pohled.
Zatímco pařížský, římský, polský, vídeňský, berlínský, maďarský, washingtonský, madridský, evropský atd. - každý parlamentní sál staví řečníka do středu kruh.
Ne tak U Nás.
České parlamentní lavice spíše než důstojný antický amfiteátr připomínají škamny obecné školy.
Proč asi?
Kruh přirozeně symbolizuje rovné právo všech uvnitř i na obvodu vstoupit do středu. Symbolem rovnosti při jednání zájmových stran je odnepaměti Kruhový stůl. U Nás?
Část poslanců podle zasedacího pořádku stráví volební období hleděním do zdi. Část zírá do oken, část do dveří. Nechce-li si zastupitel ničit páteř sledováním toho hráče, jenž právě marně řeční za pultíkem, dlouho v lavici sedět nevydrží. A jde si za svým, dělat všechno proto, aby se za pár let nevrátil do paneláku!
Nesmyslná pravoúhlá kapitulace hranám nábytku a půdorysu budovy, rezignace a ignorance opovrhující danostmi lidské anatomie je dovedena k dokonalosti v sále českého Senátu. ZDE Co lze od českých senátorů z konírny očekávat? Demokratické mučednictví?
Po 22 letech české samosprávy, která byla nešťastně zavedena v době obecného úpadku lidovlády ve světě, je zřejmé, že demokracie nevznikne díky elektrikáři- zavedením hlasovacího zařízení do libovolné komory.
Design parlamentního sálu k nastolení lidských nebo dokonce demokratických poměrů ve státě přirozeně nestačí. Italská, polská, švédská atd., každá demokracie je jiná. Námitka par excellence k vidění za Kanálem: ZDE ZDE Vždyť obě britské sněmovny obvyklý okrouhlý parlamentní tvar postrádají, nevypadají moc prakticky - a přece je ostrovní demokracie originálním vzorem. Že bychom měli blíž k Britům než k Němcům? Proč jsou naši volení zástupci ochotni po léta trpět v kormoutlivém posedu české sněmovny?
Vrozená vada české demokracie není zaklížena v nábytku, ale v českém JAKO.
Český politický systém založený na předstírání rituálů jako demokracie přivádí poslance do sněmovního sálu s přesvědčením, že voličstvo od něho stejně nic nečeká, že žádná Změna stejně nenastane, že v té lavici stejně sedět, poslouchat, souhlasit nebo odmítat nemusí, protože politika se přece dělá jinde. Na nábytku záleží jen památkářům, kustodovi – pardon předsedovi sněmovny, který ale samozřejmě s ničím jiným nepohne. ZDE
Český veřejný prostor hranatý, těžkopádný a nehybný v samotném svém srdci a jádře.
Za naše hlasy máme garantovanou nezpochybnitelnou hospodskou svobodu kouřit, oddávat se hazardu, levnému chlastu, pornografii a prostituci. Co byste ještě chtěli?
Protože česká hospoda a bordel - ne parlament - toť skutečný český veřejný prostor národní Rovnosti a Svobody.
Samozřejmě, že jsou U Nás k nalezení inteligentní lidé, kteří se stavem státu, který se v polospánku odevzdává do blahovůle mafiánských syndikátů nejsou spokojeni. Jejich hlas a vzdor však - jak jinak U Nás – je slyšet a vidět jen symbolicky.
Příznačným a nejlépe viditelným veřejným znakem vymezení se, vyhranění, odporu vůči nízkým, malým poměrům je architektura. Čeští lepší lidé, kteří chtějí věci měnit, holdují v soukromí ostrým, jasným, nekompromisním, přísným, světovým, kosmopolitním, neosobním tvarům, které se otevřeně distancují od amorfní, obézní, infantilní, famiérní a sprosté společnosti. To je tzv. „česká přísnost.“
Přísní k sobě i okolí. ZDE
Dva osudy z poslední doby ilustrují, jak nesnadné je měnit Česko ... architekturou a designem.
Architekt světové proslulosti Kaplický realizoval před odchodem do emigrace v Čechách jedinou stavbu: klasickou hranatou kubickou modernu, „Dvořákovu vilu.“ ZDE. Vracel se ze Světa s návrhem provokativně rozplizlého blobu Národní knihovny, plivancem proti Hradu - sídlu české nesamostatné, líné a iluzorní státnosti. Jak to s dopadlo s blobem a Kaplickým víme. Národ a jeho veličiny je odmítly. Vypadala snad Kaplického chobotnice příliš česky? Nebo nenaplnila naší ideální představu o Nás?
Uhlobaron, majitel euroatlantického intelektuálního týdeníku Respekt pro naše lepší lidi, manžel modelky Maláčové, přítel exprezidenta Havla atd. - pan Bakala budoval zasadil do šumavské stráně ostře řezanou vilu ze skla, oceli, betonu atd. za tak intenzivního zájmu veřejnosti, ZDE že se nakonec rozhodl dům opustit a ukrýt svou rodinu do Švýcarska.
Co pro národ znamená Bakala a jeho úsilí? Toť otázka, která je ještě otevřená. ZDE
Váží si národ svých nejlepších lidí?
Snad aspoň Missky paní Maláčové - Bakalové, mladé krasavice oblých tvarů, ve světě prorazí a národ je bude vždycky milovat.
