Hořká rozkoš

Zánik současných poměrů nezačal včera ani před 10 lety, ale tenhle román se špatným koncem začal právě tehdy. Neštěstí se vesele valí od vánoc 2000 do velikonoc 2001 z Prahy, Curychu, Bruselu, USA, Afgánistánu, Thajska, Barmy a Antarktidy: to je Bad Design , vydal Divus 2009

Na rozdíl od tištěné knihy neilustrovaná blogverze rukopisu románu seznamuje čtenáře s

a) ... bývalým internistou (autorem),  který rezignoval na místo primáře laborantek v biochemické laboratoři a hodlá se uplatnit jako zedník, když pochopil problém smrtícího designu. Po předvánoční demolici bytu na sídlišti Stodůlky následuje nově nalezeného mistra do Švýcarska, kde si vyzvednou nové pracovní kombinézy a než odjedou jednat do Bruselu o velké zakázce ...

b) ...bývalým fetákem, proslulým pražským dekadentem Špínou, jenž po propuštění z nemocnice Na Františku vrazil všechny prachy do odvykací cesty do Zlatého trojúhelníku. Už je tam a neví kudy kam.

c) ...studentkou Rozálií, která brigádničí v krematoriu, Noble, Georgia, USA. Je to tam dobrý, prostě super.

d) ... Rózinou sestrou, humanitární pracovnicí Ráchel, která než by strávila vánoce s matkou, raději z mise v Súdánu míří do Afgánistánu, kde na ni čeká výuka v české hokejové škole vedené předním českým bojovníkem proti komunizmu Šupinou.

Heslo : Bad Design pod stromeček a konec světa 2012 vás už asi nepřekvapí.

pokračujeme:

já, koncem února 2001, alpské pohoří, kanton Sankt Gallen, Švýcarsko

Arabové

„Nemám nic proti civilizaci! Civilizace běží, ne? A´t běží. Nestojí…. Ne. Já dělám málo. Jen řemeslo. Masová výroba chrlí čtyřhrany. Moře konfekce, a na něm plavu já. Kvalita se zákonitě prosadí, nevyhnutelně. Zákonitě, doufám.“

„Je nepotopitelná?“

„Co? Kvalita? Naše civilizace se točí na kolech. Musí. Každý kolo musí mít svůj střed. Podle mě má člověk bejt středem světa. Hele, nejhůř dopadli Mayové, protože neznali kolo. Řekové prakticky nepoužili voblouk a převálcoval je Řím. V Egyptě se s vobloukem taky šetřilo. K čemu je taky mumii oblouk. Ne?

Je to memento, chápeš? Arabové v sedlech voblouk donesli na kopytech svejch koní až do Evropy. Nechápu, … jak se mohlo globálně stát takový zvěrstvo, že se moderní design … vrátil k tomu nejprimitivnějšímu pravoúhlýmu překladu?!“

„Kdo ví, jak staré je Stonehenge?“

„Stonehenge je pocta Slunci a hvězdám. Je to přirozeně krásný kruh.“

„Pyramidy byly taky vztyčeny k poctě slunečního boha.“

„Pyramida? Co je pyramida? Pyramida je pouhej hrob! Hrob! Paříž je plná frustrovanejch Arabů, a my nad ní,… ten kretén, Mitterand, postaví Velkej Oblouk! Voblouk, kterej není oblouk! Vypadá to jak vytlučený vokno!“

„Možná je to revoluční řešení. Jako rám gilotiny.“

„Bože, to je takovej úpadek! To je výsměch! V Paříži! Kdyby to viděl Eifel, kdyby to Napoleon tušil! My, v Evropě, jsme dali dohromady nejmocnější kolovou mašinérii a díky ní - dobyli svět. Jenže hranatej mrtvej svět civilizaci nemůže stačit.

Máme ovšem jistou naději.“

„Jakou naději myslíš? Mě to, co se děje, příliš nadějné nepřipadá.“

„Wittgenstein: Budoucí události nelze vyvodit z událostí současných!“

„Myslíš, že Víra v kauzální souvislost je pověrou?“

„Co nám zbejvá? Když to víme? Není to krása?“

„Jestli se to stihne. Jestli my to stihneme.“

Leden 2001: Špína v thajském pralese

Chtíč

Uléhám ke spánku, který nemůže přijít: tak jako první svaté nutkala hrůza z nicoty přečkat noc bok po boku neposkvrněných panen, já ještě víc zatáhnu za šňůru opony svodů, ať je dusno chtíče nesnesitelné! Svatí noclehovali v pekelném žáru ďábelské pouště s neukojenou žádostí suchých sliznic; modlím rukama sepjatýma mezi nahými stehny panen, mlčky a smířen!

Ďábel zapálil divadlo. Představení nepředstavitelné, prchavé krásy. Těkavé kulisy hoří. Kus se líbí. Kus pálí! Dívky hasí. Já zůstávám. Všechny smysly plesají v ohni rozkoší. Má lebka puká žárem. Nečekaný výkon! Bravo! Exploze nádhery v nekritickém množství, ach!, žhavý tupý nůž jezdí po holé míše nahoru a dolů, nerv po nervu, strunky mezi nebem a peklem, po mých cévách a střevech. Já se jenom směju: dokud tě nic nebolí, jakobys nebyl! Svět je jen sen. Nebo jen utrpení.

Jak málo stačí …? Bolest….

Trhat vlasy … kapat louh do oka … vrtat zuby … popálit jazyk … bodat za nehty … odstavit žehličku na záda … přepít slinivku … vzpříčit kámen ve žlučovodu … bít holí přes chodidla. Ah.

Kost udeřila

na Zlatý triangl… Bum.

Dávno mě nechává v klidu ženský klín. Kunda se mnou nehne.

Kráčím stranou cest, míjím močály nevykoupených duší. Jdu dál svou stezkou svatosti.

Má cesta mě vede do Zlatého trojúhelníku!

Zlatý trojúhelník pohraniční horská oblast na soutoku řek mezi Thajskem, Laosem a Barmou. Opiová pole.

Já, koncem února 2001, bunkr, kanton Sankt Gallen, Švýcarsko

Alpská pevnost

Zasněžená zubačka nás roklí vyvezla do předpokoje muslimského ráje.

Laviny nad kotlinou uvěznily roj prostovlasých komet!

„Všechno nejlepší do Nového roku, Andi!“

Dívka v nebeské krejčovně nám vzala míry. Ukázala nám proces výroby. A ženy?

„Zveme pečlivě vybrané ženy. Dříve jich bylo dost v jistém zapadlém údolí. Dnes je nacházíme zřídka a obtížně, máme je po celém Švýcarsku.

… Zkuste. Mají neuvěřitelně pevné a odolné vlasy… V přírodě se jim sotva může nějaké vlákno rovnat. Získáváme co nejdelší rouno v optimálním stáří.

Což není jednoduché. Dostat čisté, živé vlasy okamžitě po ustřižení!

Proto ženy dovážíme sem.“

Pár žen jsme zahlédli. Nebylo na nich vskutku nic zvláštního. Vyjma těch vlasů.

„Naše práce je založená na důvěře. Je nezbytnou podmínkou dlouhodobého pracovního vztahu. Naše dámy si hýčkáme. Máme pro ně tělocvičny, masáže, bazény, koupele, kosmetiku, pedikúru, solárium, … slevy,… zábavu.

Podívejte se na ty unikátní vlasy! Nic přírodního a nic umělého na ně nemá!“

Zeptal jsem se průvodkyně, jak na to přišla.

„Můj děd byl kadeřník. Měl to v prstech. Všiml si, kdo k němu chodí. Něco výjmečného. Náš vlas poznáte, jakmile ho jednou ucítíte. Nezapomente.“

V nejhlubší skalní komoře se psi rvali o copy. I kdyby se vztekli, nepřetrhli ani vlásek. … Když už byla podívaná pro všechny únavná, vlétl skrytým komínem dovnitř orel. Padal jako rukavice Prozřetelnosti, lapnul vůdce smečky a vyhodil bezmocného psa oknem do sněhu. Orel dosedl na krmítko a mával mohutnými křídly. Zběsilý pes se k němu snažil doskákat, ale propadal se, až zůstal bezmocně ležet. Orel se s výkřikem pohrdání vzlétl. Sníh pod dřevěnou věží se utrhl a ve zvířeném oblaku se pes zřítil do hlubiny. Orel se vrátil. Psi schlíple odtáhli. Okno se zavřelo.

„Vážíme si Andrease, za to, co dělá. On se opravdu snaží, aby byl svět lepší.

Dnes, kdy je čistota skoro zakázané slovo. Nosí se hrubost, cynismus, dekadence. Zkaženost je chic. Nás zajímá kvalita. Jsme rády, že Andrease taky.“

Odpoledne byly kombinézy hotové.

Předání bylo slavnostní.

Tvůrkně se hrdě smály.

„Hebké a pevné!“

„Všechno, co potřebuješ.“

Ondřej byl dojat, „chtěl bych dostát Wittgensteinově větě vše co se dá myslet, lze myslet jasně. Chci říct, že existuje logická filozofie. Existuje odpověď na každou otázku. Víme, že existuje dokonalé dílo. Řešení každého problému je dostupné.

Naším jediným možným cílem je optimum.“

„Výborně!“

„Můžeš zabít, Andreasi!“

Leden 2001: Rozálie píše Jiřímu z brigády v USA (Úryvky z emailu.)

7.

Brent si hrozně potrpí na čistotu. Každej den se od rána do večera zametá dvůr a smýčí se kolem domu, všechno se musí blejskat. Sprchuje se štyrykrát denně.

Otec, chudák, který je upoután na lůžko kvůli plicím, může mít klidně celej den otevřený okno, i když se mu tak špatně dejchá, protože z komína nejde skoro nikdy žádnej kouř. Ve srovnání tady s tím barbecue naproti přes ulici je tohle krematorium téměř voňavá záležitost! Úplně stačí, že to nesmrdí.

Koncem ledna 2001: Špína ve Zlatém Trojúhelníku, Barma

Jeden květ

Prokletá příroda!

Jsem Syn člověka, který neví, nechce znát. Jsem nevědomý prach, prach a Špína, jsem utkán, rozpadám se, drolím, drobím se na milion, miliardy bodů bolesti! Proč? Každý trulant se ptá:! proč?

Na každý kousek kůže útočí svědomí sosákem, bestie! Svědí, hlodaj, koušou. Paraziti! Jsem tady pro vás, abych trpěl?!

Svět má smysl. Má! Svět je dno ráje. Ráj je sídlo ďáblovo!

Nutí mě počítat: Je ve vesmíru víc makovic: nebo noh housenek: nebo chlupů brouků, kusadel mravenců, šťetů červů a tisícinohých stonožek?

Celý ten požírající se svět nenasytů a trpících a motýlů a hladových zobáků…

Točí se a kutálí se na mě kola pekelných, naježených hřebů.

Květy jsou tak něžné. Tak jemné.

Jeden květ je víc než vy všichni, zmrdi!

Jsem jediný. Komu to dojde? Já jsem jeden jako svět. Já a bůh.

K čemu je, Bože prosím, makovicím bílá šťáva?

Šťáva makovic prýští potoky z panenských ran, ze zelených boků, kape marně, marnotratně a zbytečně, jako sperma, říjní samci zoufale, lačně ždímají žlázy. Hanba!

Bílá kapka semene zplodí třeba miliardu chcípáků!

Z kapky opia nevyroste nic. Nic. Hnědé nic. Kouzelné nic! Božské nic! Jen SEN!

Boží sen je víc než celý svět!

Někdo padne, někdo je vyvolen? Žít dál. Žít dál. Žít dál!

Lišky mají doupata, ptáci hnízda, ale Syn Člověka nemá kam by hlavu složil!

Ježíši Kriste! Stojím na straně života. Vždyť tolik trpím!

Já, koncem února 2001,kanton Sankt Gallen, Švýcarsko, bunkr

Zkouška ve skafandru

Chystali jsme se hned k odchodu, ale hlavní návrhářka to nepřipustila.

„Ten pes se z laviny vyhrabe, ale vás tam nepustím.“

Zůstali jsme tedy v pokoji pro mužské hosty.

Opájeli jsme se v euforii z nových skafandrů (poprvé jsem chodil po zdi, poprvé po stropě!) Wittgensteinem:

„Je naprosto jasný, že když Někdo veliký, - matematik, technik, voják, génius, génius!, génius Wittgenstein prohlásí, že cokoli se dá říct, dá se říct jasně…

Co se dá ukázat, nelze říct… a co se říct nedá, o tom se musí mlčet, no tak potom celý pluky těch filozofickejch podvodníků, těch zkurvenejch asistentů, docentů a profesorů filozofie, který celou svou kariéru vybudovali na bludech a lžích… neškodný spekulanti, který sou pro snoby zajímavý, poněvadž jim nikdo nerozumí! Dávno by museli zavřít krám! Protože nedokážou mluvit jasnou řečí! Je to tak? Doktore?“

„Nejsou neškodní! Jsou nebezpeční! K takové zkoušce ti předepíšou metr knih, který musíš přečíst, a pak se uvidí. Jo. Možná tě, studente, pan vědec uzná - nebo tě vyhodí! Student u takového demagoga vůbec nemá jistotu, že věc zná tak, jak si to představený představuje. Hierarchie jsou nezávislé na realitě.“

„Jistě! Můžeš si bejt jistej v říši blábolů a keců? Oni vědí, že ty to nemůžeš přečíst! Že ty to nemůžeš znát! Jen to, co sami konstruujeme, můžeme předvídat.“

„Není nic, co by vynucovalo, že k něčemu musí dojít, protože se stalo něco jiného. Je pouze logická nutnost.“

„Už 80 let jsou na papíře všechny odpovědi na všechny filozofický otázky.

Ale koho to zajímá? Koho zajímá pravda? Držte hubu, filozofové!“

Koncem ledna 2001: Špína v thajském pralese, večer

V pánvi

Zde se potkávají divoké vody z neviditelných hor, skrytých ve věčné mlze.

Zde kvete hořká rozkoš. Zde moudrost roní bílé slzy. Byl by Bůh tak krutý, aby nejvyšší, nejmilosrdnější stvořenou slast učinil nepoživatelnou?

Jen Ďábel by zakázal Ráj!

Co kdybych vytěžil všechno opium a nechal si ho pro sebe?

Kdybych otevřel brány ráje, neudělal bych už ani krok. Nedal bych.

Jak dlouho jenom může trvat orgasmus? Může začít a neskončit? Co říkáte, děvčátka? Může vůbec něco, co začne, trvat věčně?

Ve jménu slasti! Čas tady nic neznamená! Život je utrpení, koncem života je smrt! Opakem smrti i opakem života je vykoupení.

Jediná blažená dokonalost je Nejvyššího Řádu! Nebeská tišina absolutna.

Mohl bych to všechno mít. Jsem bratr Slunce! Co bych si s tím počal?

A nade mnou se vesmírem žene černá plachta noci. Kolik je hvězd? Tolik je všech makových zrn? Kdyby každé zrno zrodilo plnou makovici (Kolik zrn písku je ve vesmíru?) Možná je písku ještě víc.

Může se vůbec mlýnem vesmíru přesýpat víc zrn písku než makových semen?

Pokud bude dost času a poroste mák… Hňupe! Jak můžeš pochybovat?

Já, koncem února 2001,Švýcarsko, Curych, dopoledne

Fén

Všechny laviny, které měly spadnout, už se zřítily a těžká technika před autobusem hotelu Klement valila mokvající tuny sněhu. Ze štítů a skal crčely a lily se vodopády. Do nížin se řinuly potoky a štěrk.

V Curychu se blyští neskutečně čirý, jasný vzduch. Fénové jaro.

„Vytápět ulice zhora… to si můžou dovolit jen Švýcaři.“

„Když to neplatí.“

Je to divný pocit. Nějak to prostě nehraje. Jsem tak nadšený a nervózní,

že bych utek.

„Je to fakt. Na to si nejde zvyknout.“

„Podíváme se, kdy nám to jede.“

Mohli jsme za chvíli odjet do Bruselu. Nevěděl jsem, co bych chtěl; představa, že si budu muset sednout do vlaku byla strašná, nesnesitelná, - ne horší než z donucení zůstat na místě. Ondřej nevypadal, že by spěchal, ani že by věděl proč a kam.

„Nemá cenu do pospíchat do Bruselu. Ze zkušenosti, fakt. Kolikrát sem tam letěl, dorazil jsme včas, a stejně … pokaždý čekám. Nepotřebuju tam bejt první.“

Jdeme nazdařbůh do města, do Spiegelgasse, Cabaret Voltaire. Zavřeno. Nacht Kaffee. Nezkušený azylant zůstal oděn podle lednového kalendáře a kouřil potem; místní kolotali nalehko, jen odletět v sílícím sálavém větru.

„Pojeďme pro inspiraci třeba do Bollingenu. Tam, kde doktor Jung u jezera léta jen kreslil mandaly do písku, tam, kde řešil otázku létajících talířů…“

„Junga občas nechápu. Měl jsem ho rád, ale s tou kvaternitou podle mě zbloudil. Ze svatý trojice, která je už tak dost na pováženou, učinil svatej čtverec. Někdy se obávám, že moc mluvil. Snad aby se zalíbil. Nevím. To je mi milejší Archimedes, ten si do kruhů vandrovat nenechal. Nerušte mé kruhy!“

Mlčíme. Byl to náš vzájemný pocit. Došli jsme po nábřeží na špičku ostrova.

Koncem ledna 2001: Špína ve Zlatém Trojúhelníku, Myanmar = bývalá Barma

Omyl

Mohl bych zlámat moře makových hlav. Ne, neudělám to. Nepodlehnu.

Byl jsem špatný, abych byl s ďáblem zadobře. Proto, abych zapomněl na lidi.

Narodil jsem se z mrtvoly. Matka mě nepřežila. Vstával jsem mezi mrtvolama. Šlapal jsem na mrtvoly. Okrádal jsem mrtvoly. Vlastnictví je krádež! Je! Kapitalizmus bez krádeže by netrval ani vteřinu! Nevim, jestli jsem někoho zabil …? Tak promiň.

Toho nelituju. Proč? To se dělá. (Proč to dělá? Všichni hloupí se ptají.)

Vždyť jsem dělal všechno, abych byl jako ostatní! Bydlel jsem ve jejich bytech, chodil do jejich škol, oblékl jsem, co mi bylo. A jim se to nelíbilo?

Nebyl jsem to já, ha, ha, ha! Nebyl! Nebyl jsem to já!

Taky bych se moh zeptat: vy ještě žijete?

Písku se sypou po světě gigatuny, opia sotva metráky. Já jsem sám: to mě uklidňuje.

Já jsem první, jediný, koho se bůh ptá. Chceš se taky zeptat, Ďáble?

Tady všechno před očima božíma v klídku a pohodě roste a chcípá úplně samo,

co je komu do toho? Letos kvetou máky naposled. Řekl jsem vám! Dost! Přísahám!

Ponořen po ramena, po krk, do rosy kalichů růžových křtitelnic. Příjmám hořký déšť čistoty. Omývá mou duši. Myje mě. Celého mě omyl.

Omyl. Omyl. Omyl.

Hle! To je odpověď.

To je moje slovo. Moje sklizeň. Můj testament!

Bůh se mi dal poznat a zjevil mi pravdu.

Celý můj život byl omyl.

Ale bylo to příjemné; chvílemi. Chvílemi to není tak zlé. Občas si člověk připadá,

že není taková nula, všechno ho poslouchá, všechno má pevně v rukách. Život.

Je pán světa.

Ďáble. Ty za to můžeš!

Už nemůžu dál. Křičí na mě: „Zemřeš, zemřeš!“

Jasně, tak já taky! Já nikdy!

Budiž, kde to mám podepsat? „Omyl!“

Já, koncem února 2001,Švýcarsko, Curych, dopoledne

Platzspitz

Chybí jen květy. Tak nepatřičné jsou teď haldy sněhu, holé větve a prázdné křoví, jsou teď tak nepatřičné! Tyrkysová voda Limatu pádí pod můstkem k elektrárně. Z ostrova buší tekno. Na dně říčního kanálu leží bicykl.

Znám jen Curych v srpnu. Tady, uprostřed šťastného města v létě skáčou Švýcarky do náhonu a nechávají se unášet silou proudu, proti kterému nelze plavat.  Stát jen s největším sebezapřením. Ale kdo by se v létě zapíral?

Před česly Kraftwerku vylezou na břeh a nadšeně se vracejí po břehu k dalšímu skoku.

Teď proplouvají pod mostkem po hladině láhve a kartóny. K česlům se vezou se kachny a rackové se vracejí, zimní pasažéři luxusního proudu.

„A prý jsou Švýcaři prudérní…“

„To si myslíš?“

„To se ptám. Říká se to. Tys tu žil ... Škoda toho utopeného kola.“

„Nevšim semsi pruderie. Možná v Baselu nebo v Bernu. Nemyslím. V Praze bys asi z mostu neskákal, co? Do tý špíny. Do Vltavy. V Praze máš pod sebou depozitář Národního muzeum. V bahně.“

„Kde?“

„No kde, v Praze,  pod mostem.“

Byli jsme perplex. Divná chvíle. Koukáme průzračnou vodou  na utopené kolo.

„Podivná krádež. Vypadá, že už je tam delší dobu, a nikdo se to pěkný kolo nesnažil vytáhnout.“

„Nerozumim tomu…Viděl sem to na tomhle místě ten úkaz už kolikrát.

Snad se dočká vždycky svýho majitele. Snad je to jenom výpůjčka. Ale nejspíš to není švýcarská práce. Proč házet kola do vody.“

pokračování příště  ...

Autorem černobíle ilustrovaný Bad Design vydal Divus 2009, osudová euronovela Pleonasmus (Divus 2001) a starý neúprosný komiks 96 hodin u Vokouna na statku jsou k dostání na všech netknihkupectvích, nabízí Neoluxor a kvalitní knihkupectví vůbec

nebo přímo v prodejně - bufetu Divus - , jež září nad KD Vltavská, metro Vltavská, palác Orco.

Heslo : Bad Design pod stromeček a konec světa 2012 vás už asi nepřekvapí.

recenze románu Bad Design:

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/162227/Na-co-ceka-ceska-literatura.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/166058/Bruselska-nocni-mura.html

Román na pokračování:

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/233686/PredvaNocni-cteni-Apokalypsa-musela-nekdy-zacit.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/233839/Jeden-hadr-na-vsechno.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/233852/AIDS-po-bramboraku.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/233855/Oblouk-nikdy-nespi.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/234717/Co-v-Praze.html

Ukázky na přeskáčku:

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/230422/Bendl-v-kleci.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/220135/Kde-jsou-ty-duchody-belgicke.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/220135/Kde-jsou-ty-duchody-belgicke.html

ttp://vimmer.blog.idnes.cz/c/208920/Nadeje-pod-gilotinou.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/201337/Cinska-bouda.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/201161/V-kouli.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/200656/Pil-Zen-Budhizmus.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/200522/Muslimsky-raj-peklo-v-Barme.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/200224/Picasso-masakr.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/198940/Pred-cechem-neutecech.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/198777/Rachel-na-toulkach-s-ceskym-kravatakem.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/198635/Rachel-pristala.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/198497/Nejpevnejsi-vlasy-sveta.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/194519/Mezi-zkumavkami-a-krematoriem.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/191334/Evangelium-smrti.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/191170/Agenti-a-tatrmani.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/191026/Turnaj-hvezd.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/188473/Vzpominky-humanitarni-pracovnice-3.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/188468/V-hlavnim-stanu-europedofilie.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/188442/Za-casu-slintavky-a-kulhavky.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/185583/Vzpominka-humanitarni-pracovnice-2.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/184829/Vzpominka-humanitarni-pracovnice.html