Had na 3

Román se špatným koncem se valí od vánoc 2000 do velikonoc 2001 ze Súdánu do Prahy přes Curych, Brusel, USA, Afgánistán, Indočínu i do Antarktidy: to je Bad Design. Vydal Divus 2009: pokračování

Pravidelnější čtenáři blogu (pokud vůbec jsou takoví) si všimli, že seriál ukázek z románu                    Bad Design skončil loni před vánoci. Další díly okopírované z původního rukopisu 240 stránkového díla jsou zájemcům k dispozici. Koho však zajímá, jak to tenkrát nakonec dopadlo, nechť si rovnou pořídí celou knihu, protože z blogu se rozuzlení nedozví. Zde tedy pokračování románu z masopustu před 11 lety. Podobnost tu je:  tehdy také končil nebo začínal ??? rok Draka.

Neilustrovaná blogverze rukopisu románu s vysvětlivkami seznamuje čtenáře s

a) ... bývalým lékařem, (autorem),  který rezignoval na místo primáře v biochemické laboratoři a hodlá se uplatnit jako zedník, poté, co byl osvícen poznáním smrtícího designu a filozofií Ludwiga Wittgensteina. Po předvánoční demolici bytu na sídlišti Stodůlky následuje Mistra (stavebního) do Švýcarska, kde v horském bunkru vyzvednou nové pracovní kombinézy, v Curychu se zamiluje do slečny Uschi a po kontrole zadlužené plovoucí žulové koule (hotelu) odjeli vlakem do Bruselu jednat o lukrativní zakázce pro českou Misi. Český komisař by si rád dopřál luxusní koupelnu, ale nedohodnou se o provizi. Snad by mohla vyjít zakázka pro belgické úřady? Jednání probíhají během bruselského karnevalu, ubytování u autorovy bývalé přítelkyně, manželky bývalého vojáka OSN ve Rwandě.

b) ...bývalým fetákem, pražským dekadentem Špínou, jenž po propuštění z nemocnice Na Františku vrazil všechny prachy do odvykací cesty po Indočíně.  V nejhorším srabu potkává krajana, který, inspirován četbou Neználka, si v džungli vybudoval pilzenbudhistický pivovar. Špína, přejmenovaný na Šroubka, veze náklad piva přes čínskou hranici. Vyložil náklad v Číně a už je v Tibetu. Kupodivu Špína alias Šroubek všemu rozumí: jak je to možné ...?

c) ...studentkou Rozálií, která brigádničí v krematoriu, Noble, Georgia, USA. Je to tam dobrý, prostě super. Vzorná , komunitou oblíbená černošská rodina provozovatele kremtoria ji bere za vlastní. S vlastní matkou si nemá moc co říct a otec medituje v Antarktidě. Je to nuda?

d) ... Rózinou sestrou, humanitární pracovnicí Ráchel, která než by strávila vánoce s matkou, raději z mise v Súdánu míří do Afgánistánu, kde na ni čeká výuka v české hokejové škole vedené předním českým bojovníkem proti komunizmu Šupinou. Startuje tam projekt Internet do škol zatímco enklávu obkličuje Talibán. Každé obkličování jednou skončí. Obklíčením?

Poslední minuty starého lunárního roku, únor 2001: Špína v Tibetu

Osvícení

Ráchel!

Hvězdu, na čele máš, má Ester, hvězdu, v srdci máš …

Cože? MUK …?

Muk to nebude, Muk nikdy!

LUX! Lux!

Lux! Lux je Světlo, Lux je Had na Tři! LUX!

Lux je Světlo! Ďábel je Lucifer, Světlonoš, Satanáš; a kardinál je Vlk.

Jsem já sám snad Ďábel, Královno Nebes?

Jako Mojžíš pozdvihl Hada v pustině, tak musí být pozdvižen Syn Člověka!

Já, v Bruselu, konec února 2001, po večeři, Evropská úřednická čtvrť

Quartier Leopold

Hustě sněžilo a zpod kol aut se rozstřikovala břečka.

Projeli jsme opuštěnou Evropskou čtvrtí.

Jak působí ta skládka rezavých konzerv a vyšisovaných krabic od bot na všechny ty zkurvený eurokraty? Jak si připadá člověk na betonovém dně strouhy mezi náhrobními kameny? Dvacet tisíc typizovaných eurokratů rýsuje svoje denní úsečky z nocleháren do úřadů a zpátky, všednodenně každý přišívá a páře svým stehem tyhle černé, hnědé, šedé, strašidelné záplaty na mrtvolu města.

„Zdá se, že novější eurobudovy už se stavějí jakoby demokraticky na kruhovém půdorysu: europarlament, eurosoud …“

Egmont myslel jen na Wittgensteina. Jak by mohl génius stavět primitivní krychle? Aplikovat na člověka statickou geometrii? Promítnout člověka do kót?

„Copak se dá jen tak nakreslit a postavit si kostku nebo kvádr a myslet, že živly tim přestanou existovat?“

„Možná zakázat!“

„V přírodě se nic takovýho nevyskytuje!“

„Ale jakby ne. Existují přece krystaly…“

„Kde? Kde spokojeně existujou … krystaly? Kolik měří největší krystaly? Krystaly! Krystaly se tvořej a rostou miliony let kdesi v podzemí, v jakejchsi nelidskejch teplotách a tlacích. V nelidskejch podmínkách! A taky nic v nich nežije!

Lituju ty ouřady, vlastně sou to horníci naší doby. Denně ve vedru a v průvanu riskujou, že je ta sloj hlušiny v chodbách bez jedinýho voblouku zavalí.“

„Eurokrati rubou tunel k naší světlé budoucnosti! Zato ten, kdo tohle staví, pravděpodobně o přírodě mnoho neví. “

„Proboha! Pravděpodobnosti používáme jen z nedostatku jistoty!“

„Pravda je, že znaku nemůžeme dát nesprávný smysl. I ten největší ignorant zná sůl z rohlíku nebo kostku cukru. Může si všimnout, že se krystalky rozpustí se ve vodě a je po nich.“

„Je zřejmé, že i myšlený svět, který se nejvíce liší od světa skutečného,

musí mít s ním něco společného – totiž formu. Nelze ignorovat, že vlastnost je vnitřní, není-li myslitelné, že by ji předmět neměl. Vlastnosti materiálu jsou prostě daný. Jak by tohle moh Wittgenstein pominout? I kdyby se stalo všechno,

co si přejeme, byla by to stejně jen takříkajíc milost osudu, protože není žádná logická souvislost mezi vůlí a světem… O to jde!“

„Svět je nezávislý na mé vůli. Je to znát.“

Byli jsme od sněhové čvachty jako čuňata.

Čínský Nový rok, 2001: Špína v Tibetu

Rok Hada

Napnul se duhový luk! Sluneční šíp letí do červánků. Nejmocnější Drak bije křídly, křeše z korálů klubka blesků, zasažen do srdce padá z Pán Světla z nebes, běda! Drak je svržen k zemi. Padlý Anděl hřmí, Země se chvěje: Kristus je bez křídel! Plazím se Tibetem a pumpa nikde.

Proklatý lháři!

Za mými zády se slaví zrození Syna z Otce. Vybuchují uhelné doly, celé továrny na zábavnou pyrotechniku, fabriky na akumulátory, na hasící přístroje, start! Šťasný Nový rok!

Čínani se umí bavit.

Ale nechtějí se bavit se mnou!

Já, v Bruselu, konec února 2001, po večeři

Seance

Na dohled od Danina domu volá nám matka Ráchel:

„Dovolte, Ondřeji, nemůžu se z toho vzpamatovat! Nemáte ponětí, jak mi je!

Víte kdo já jsem?“

„Dobrý večer, paní B.“

„Ondřeji, jsem kněžna Zaháňská, abyste věděl. Dříve také matka kata Mydláře.

Tak pozor na mě, Ondřeji!“

„Jistě…“

„Ondřeji, stalo se něco podstatně horšího. Už vím kde je Ráchel.“

„Ano? Kde?“

„Ale to není důležité! Vy tam snad pojedte? To bych vám neradila.

Víte s kým tam je?“

„Nemám tušení.“

„Jistý pan Šupina. Slyšel jste to jméno?“

„Nemůžu znát každého.“

„Toho byste znát měl. Všichni ho znají.“

„Netuším kdo to je.“

„Je to bývalý komunista!!!“

„Těch znám dost.“

„Ondřeji, to je přece strašné! To je příšerné! Nemůžu se z toho vzpamatovat! Nemáte ponětí, jak mi je!“

„Jak to všechno víte …tak najednou?“

„Právě jsme v dámském klubu skončily seanci, jako každý pátek;

jak se rády s děvčaty procházíme minulými životy. Máme vynikající médium, je to čarodějnice, spolehlivá holka. Ona má spojení přímo s ďáblem. Je to nejjistější.

Ďábel ví všechno! Naše médium umí i materializovat. Viděla jsem ďábla, Ondřeji!“

„Skutečně? Dnes večer? Jak vypadá?“

„Ďábel existuje, Ondřeji. Ďábel existuje a má rohy!“

„Co s tím budete dělat, paní B.?“

„Udělám všechno pro to, aby se moje dcera Ráchel odtamtud dostala.

Za každou cenu. Být s takovým člověkem, to je hrůza. Fuj!“

„Co můžete dělat?“

„To byste se divil. Spojila jsem se s jistým zajímavým českým plantážníkem v bývalé Barmě a ten mi dal vynikající tip, jak holku z té bryndy vytáhneme.“

„Opravdu?“

„Ano! Když to dobře dopadne, přivezeme ji co nevidět. Zavolám vám, až to bude detailně domluveno! Přerušili nás, no to víte, bývalá Barma!“

„Ďábel existuje,“ vzdychl Egmont.

Čínský Nový rok, začátek března 2001: Špína v Tibetu

Mág

Kristus je Had z Ráje, Ráchel. Ukázal nám, co je dobré a zlé, Ráchel. Slezl ze Stromu Poznání a skryl se v hlíně. Nenávidíme Krista, protože žil mezi námi, plazil se na poušti, žral prach a hlínu a připomínal nám svým rozeklaným jazykem naše hříchy! Nenávidíme ho! Protože zemřel na Kříži - za nás, Ráchel.

Kristus na tři. Na 3.

Zaboha si nemůžu vzpomenout, jak se jmenovali ti tři mudrci z Východu, ti tři mágové, tři králové u Ježíška v Betlémě?

Barnabáš? Kleofáš? Koniáš? Zachariáš? Uriáš?

Vím jen, že Betlémská Hvězda jsi ty, Ráchel.

Co se stane, až na to přijdu? Až si vzpomenu?

Kristus se zrodil z panny, Ráchel! Jako se rodí had ze sebe sama. Syn z Otce!

Kristus je nekonečný. Kristus je Alfa a Omega!

Kristus je květ, co roste z hlíny. Hořký a snivý. Lehký a tisícerý. Jako mák. Jedovatý jako had.

Mág! Jen se ne něj pořádně podívejte - a řádně vyslovujte!: Máka napsal Mág.

Mág! Papež je Bílý Mág na rudém poli máků! Papež Jan, bílý Pán, kvete v lánu rudých ďáblů, kardinálů. Kurva! Měl jsem nazout zimní pneumatiky!

Já, v Bruselu, konec února 2001, po večeři

Leon

Na titěrné předzahrádce před Daninou řadovkou si svítil Leon a cosi nípal na únorovém buxusu.

Dana vysvětlila Leonovi, že už jsme tady.

Leon povídal, že před chvílí přijel.

Šéfuje zahradnictví u jednoho zámku za Bruselem, a na vlastní zahrádku nemá kdy, stěžuje si.

Jinak k nám byl vstřícný. Předvedl, co se mu po večerech povedlo zařídit v bytě.

Linka, spotřebiče. Bílé zboží. Zdůraznil, že „nesnáší špínu.“

Pořádek je pro něj „základní věc.“

Zajímalo ho, co tady děláme a jak dlouho pobudeme.

„Děláme rekonstrukce a stavby,“ řekl neutrálně Egmont, který už se dneska nechtěl na tohle téma s nikým bavit.

„Dana říkala, že jsi doktor. Je to pravda?“

Já zase nemám rád tuhle otázku. Lidé mají sklon si to po svém ověřovat.

A „doktor“ snadno zklame. Protože se lidi ptají špatně.

Když se nás na medicíně v neformálním hovoru při stážích ptali, čím chcete být, kolegové odhodlaně odpovídali „chirurgem“, samozřejmě „gynekologem“, „očním“, „kožařkou“ a tak podobně, rovněž „internista“ se našel.

Jiří odpověděl, že chce lítat se stíhačkou. Zavládlo strašlivé ticho.

„Kardiolog“ nevydržel pauzu a hlasitě podivil: „tak co tady děláš?“

(Chirurga se civilové obvykle ptají na tlak, kožaře na prostatu a tak.)

„Znáš tohle?“

Leon mi ukázal mi několik tub prášků.

„Co si o tom myslíš?“

No nazdar. Leon je magor!

Chudák žere neuroleptika, antidepresiva, antihypertenziva a ještě snad antimalarika.

Bavili jsme se tedy opatrně o malárii, AIDS a krevním tlaku. Teď chápu, že je takový pomalejší.

„Tak proč děláš u míchačky, nebo co vlastně děláš?“

Zaujali ke mně s Danou jako rodina společně podrážděný postoj.

„Chci dělat něco, co je vidět a má jasnej smysl.“

„To jsou kecy. Nechápu, proč jsi tak dlouho studoval, když pak děláš zedničinu. V tom nikdy nebudeš tak dobrej, jak by sis představoval. Je to chyba.“

„On si teď spíš hraje na instalatéra. Že jo? Odpady, hajzly a tak.“

„No. Jde spíš o metodu než o to, co zrovna děláme. My pracujeme jinak.

Tak aby to bylo vždycky perfektní funkčně i vzhledově.“

„Podívejme se. To je snad normální, ne? Člověku záleží, aby to fungovalo a nějak vypadalo. Co je na tom u vás jinak?“

Začátek března 2001: Špína v Tibetu

Tři cesty

Tibeťan u pumpy se na mě tváří jako nepřítel. Je to mnich starý bůh ví jak.

V Tibetu na suchém mrazu se stárne pomalu.

Nelíbí se mu snad moje švindlingy, falešné jüany z Planety Obřích Rostlin?

Co, dědku?

„Neviděls tu projet toho, co vypadá jako já?“

„Dávno tomu.“

„Vypadal jako Ďábel?“

„Byl to mladý prorok, a potom prorok v Kristových letech.“

„Kam jel?“

„Kdy? Viděl jsem ho třikrát.“

„Třikrát? Tak kam dřív, kam potom?“

„Nejdřív přišel z Jeruzaléma. Pak putoval do Jeruzaléma. A v zimě byl zpátky.“

„Byl sám? Co tu chtěl?“

„Z Jeruzaléma přijel v doprovodu tří. Zpátky jel sám.“

„Jakých tří? Co tady, k čertu dělal?“

„Jmenovali se Kašpar, Melicharr a Baltasar. Tři svatí lámové z Mansarovaru byli jeho duchovní učitelé, guruové toho malého Isy.“

„Isy? Jmenoval se Isa?“

„Náš malý Isa. Malý Ježíš, ten prorok křesťanů. Jako ty jsi prorok Číňanů.“

„Ježíš studoval v Tibetu?!“

„Jak jinak!“

„A naposled, co tu chtěl? Kde je?“

„Naposled se přijel rozloučit a zemřít.“

„Kde leží, had?“

„Ve Šrínagaru.“

„Kde to je?“

„V Kašmíru.“

„Vypadá skutečně jako já?“

„Isa je jen jeden.“

„Co to má znamenat? Slyšíš?“

Slyším mohutnou kakofonii bezpočtu drobných zvonečků!

„Máš telefon, ó Pane.“

Já, v Bruselu, konec února 2001, u Dany doma

Mrtvý prostor

„Jak by to tady mělo podle tebe vypadat? To mi řekni, co bys tady udělal jinak!“ Rozsvítil v koupelně. Pračka. Bojler. Radiátor. Klozet.

„Třeba taková pračka: to je motor, buben a nějaký ty halabala hadice a kabely. Kolem toho hranatá plechová kastle, a ta zabírá spoustu místa.“

„Špatnej design,“ potvrdil Egmont. „Samej mrtvej prostor.“

„To mě podrž. Jim se nelíbí pračka.“

„Hele – lepší bude, když mi dáte tu vaší špínu: Dejte to sem, jo?,“

svlíká nás Dana. „Na to jí máme.“

„Víš kolik stála? Jo, jistě jsou i dražší! Ale na co? Tahle umí dost.

Nechápu, co proti ní máš!“

„Je hranatá.“

„Špatnej design.“

„Hranatá! To je špatnej design, jo? Kulatou měla moje babka, prosim tě!

Taková vobluda! To bylo podle vás OK? Mě se teda rozhodně víc líbí tahle. Po všech stránkách. Má moderní design! I když vy byste raděj nějakou sovětskou veteránku.“

„Nejde o pračku. Pračka taky zabírá mrtvej prostor.“

„Aha? Nechápu, co tím chceš říct!“

Chrlil jsem na Danu, že mrtvý prostor člověku překáží, je nevyužitelný, nedostupný a nebezpečný! Poznáš ho na první pohled. Vidíš, že se v něm chytá špína; tam, co vidět není, hnízdí a přežívají paraziti. V mrtvém prostoru dochází k úrazům a k haváriím. Mrtvý prostor vzniká tam, kde projektant přestal zodpovědně přemýšlet o věci a o jejím uživateli, ale rezignovaně vzal šablonu, pravítko a spolehl se na náhodu, že mu to projde. Už dělník, první člověk, který se špatnou konstrukcí přichází do styku a má ji realizovat, se vědomě nebo podvědomě bouří a dělá chyby, odbývá určenou práci nebo ji rovnou sabotuje.

Mrtvý prostor neslouží, ale ubližuje. Irituje člověka den za dnem. Každodenní nespolehlivý kaz, zbytečná absurdita, trvalá nejistota vytváří napětí, které živou bytost unavuje, otravuje, ubíjí, provokuje násilí a zabíjí. V mrtvém prostoru se s existencí živého člověka nepočítá.

To jsou kouty, rohy, zuby, ostré hrany, výklenky, výčnělky, záhyby, spáry, pukliny, prázdné prostory nad, mezi, pod, vedle a za - nábytkem, přístroji, schody, výtahové šachty, světlíky, římsy, stupačky, spoje, kliky, okolí rotorů, pil, vrtáků, lisů, strojů v chodu i jako takových…

Chtěl jsem Daně tolik říct, že Člověk má usilovat o dokonalost. Neustupovat rezignovaně přibližné kvalitě mizerných věcí.

„Člověk má být náročný. Nespokojit se s tím, co mu vnucuje masová výroba.“

Egmont vypadal bezradně.

„Mě stačí, když budu žít normálně. A k prostě tomu potřebuju pračku, ledničku, sporák, žehličku, auto a ještě něco, teď ti neřeknu, nechci zas tak moc, jo? A to všechno je zatraceně drahý.

Netvrdim, že je to dokonalý. Jenže já ani nevim, teda nejsem si vůbec jistá, že vůbec něco takovýho doprdele existuje! Já ti řikám, že mě sere, když mi začneš, ty chytráku, vykládat, že mám chtít něco dokonalýho! Kolik to stojí?

Kdo si to může dovolit?“

„Můžeš si dovolit nepřestat myslet co kupuješ a pak už nebudeš litovat.

Člověk se pak nemusí aspoň doma bát, kam šlápne.“

„Kecy! A jak žiješ ty? Ty ničeho nelituješ? Mlč už!“

„Nech toho,“ řekl mi Egmont.

Zastyděl jsem se. Můžu si Danu koupit?

Vzbudilo se dítě. Bea. „Buď rád, že si tady můžeš lehnout!“

Březen 2001: Špína v Tibetu

Jen jeden

Jedu za hlaholem, údolím, za vyzváněním tisíců telefonů.

Kašpar, Melichar, Baltazar! Kristus je jen jeden!

Prorážím bránu falešné továrny Motolora, řítím se do zkušebny mobilů, kde prozvánějí všechny výrobky a zkoušejí a zkoušejí, kdy se ozve Bůh.

Beru jeden nový telefon po druhém a slyšel jediné:

„Zabij Hada! Zabij Hada! Zabij Hada!“

Kristus je jen jeden, Ráchel! Já. Zabiju Hada!

Já, v Bruselu, konec února, začátek března 2001, u Dany doma

Ztracen a nalezen

Ráno nás vzbudil Leon. Snídali jsme slušně. Dana nám vyprala. Leon se nabíd, že nás odveze na nádraží.

Egmontovi chyběla fusekle. Mě zmizel kartáček na zuby. A ještě Egmontovi jedny brejle. A jedny klíče. Ponožka zmizela. Brejle se našly. Odsunuli jsme pračku.

Leon pomáhal svítit. Chvíli jsme zírali do chuchvalců prachu a svinstva.

Starý Leonův kartáček a klíče tam byl taky.

Do mrtvého prostoru se také ztrácejí věci.

Leon byl bledý a skleslý.

„Rád jsem vás poznal. Až pojedete zase do Bruselu, klidně se stavte.

Češi, jste fajn. Jsem tak šťastnej, že mám Danu! Ach jó! O ní mám strach.

Po okolí se toulá tolik negrů. Děsný negři.“

Březen 2001: Rozálie píše Jiřímu, bývalému milenci Ráchel, z brigády v USA (Úryvky z emailu.)

13.

Dneska je nádherně! Nejdřív byl celej den strašlivěj hic, no na padnutí. Pak se vochaldilo, hroznej vítr, skoro tornádo. Nebo prej byl někde dál hurikán, a pak bylo úžasně příjemně. Ptáci zpívali, nebe modrý, rodina odjela  se starym Marshlem do Atlanty do špitálu zase na nějaký vyšetření. Město je po tom dešti jako chcíplý.

Moc nechápu, kde jsou všichni, ale je mi to jedno. Už jsem se rozhodla.

Pudu večer zkusit ten rybník. Odepsal mi otec z Anatarktidy. O Ráchel neíše ani slovo. To je celej on, stará se o sebe, ale miluje nás. Píše, že zatímco se procházel na břehu moře a přemítal o Svatém Augustinovi, vlezl mu komínem do digestoře tučnňák límcový a sežral mu hrnec číny, co měl vařeno na zejtra. Když se vrátil do buňky, kouká, že mu skáče holinka. Zíral, zíral, a tučňák vyhopsal v holině ven, tam jí opustil a utek. Tak se otec neplánovaně postil a drátoval komínek do digestoře.

Na mrazu, samozřejmě. Chudák!

Volala matka, tak ňák hrdě a dotčeně, že už se „nemusim o nic starat, už je to zařízený, Ráchel bude zase OK.“ No tak tim líp, když si to matka zařídila sama.

Mě by pro novej začátek stačilo, aby mi matinka nenosila moje prádlo.

KONEC DRUHÉHO DÍLU

MEZIHRA: do Velikonoc 2001

Jiří trpěl. Žil mechanicky, ze zvyku a bez vůle. Sténal nad krutým osudem.

Ráchel se neozývala, nebyly o ní žádné zprávy. Špínu nikdo nepostrádal.

Ursula mi na nic neodpovídala.

Egmont se hned v březnu po návratu do Čech ponořil do studia

Wittgensteinova životopisu. Chtěl pochopit, jak by mohl Wittgenstein, největší filozof,

klesnout tak nízko a stát se moderním architektem.

(Lze-li vůbec nějakou otázku položit, pak ji lze také zodpovědět.)

Vždyť ten dům na Kundmanngasse pro sestru Gretl nestavěl Wittgenstein! Wittgenstein navrhoval aseptický interiér. Měl sestru nepochybně velmi rád, ale sebe sama nesnesl. Ideologiicky vyzbrojen, nejen sebou trvale zhnusen, bojoval celý život proti tomu, že se narodil jako žid a homosexuál. Nesmiřitelná snaha po očistě jej přivedla k dobové moderní iluzi krystalicky čisté architektury.

Dům pro Gretl se stal děsivým výrazem Wittgensteinova celibátu a sebetrýzně.

(Cituje se obvykle jiná Wittgensteinova sestra, Hermína, která se domu vyznala ze

svého obdivu. Ale současně „věděla, že by v něm žít nemohla ani nechtěla.“)

Hermína v něm vskutku nikdy nebydlela - Gretl ano.

Wittgenstein později o své exkurzi do architektury napsal: „…můj dům pro Gretl je produktem výrazné závislosti na vkusu, na dobrých způsobech … Ale prapůvodní život, divoký život, který by se chtěl vybít – mu chybí.

Mohlo by se tedy říci … že mu chybí zdraví.“

Po válce dům užívali Rusové jako stáj. A když jej posléze zdědil Wittgensteinův

synovec, hodlal jej prodat ke zbourání. Nakonec dům získali Bulhaři pro potřeby kulturního střediska.

Egmont Wittgensteinovi odpustil.

Našel ostatně i v Traktátu Wittgensteinovu omluvu: Cítím, že i kdyby byly zodpovězeny všechny otázky, nebyly by mé životní problémy vůbec dotčeny.

Wittgenstein prostě nebyl architekt a Traktát není o designu.

(Filozofie není žádná přírodní věda.)

V březnu Egmontovi začaly chodit výhrůžné esemesky a emaily.

Avšak: Lze snad za výhružné pokládat sdělení BUDE KONEC SVETA?

Česmsky z Čech, německy ze Švýcar, aj. Vše bez podpisu.

Egmont, smířen s Wittgensteinem, na to říkal „smrt není událostí života.

Smrt neprožíváme.“

Ve švýcarské rokli nad plovoucí koulí rostl dluh a po Didierovi se slehla zem. Egmont si byl však jist, že na cestě z Bruselu je velký evropský projekt, který definitivně pokryje ostatní náklady. Švýcarskou kouli odkoupí, kolem zřídí golfové hřiště a udělá z ní hotel v podobě „obřího golfovýho míčku, kterej … paprsčitě provrtá ze všech stran … tak vznikne v centru Sluneční sál … a získá tak přirozený osvětlení.“

Na Zelený čtvrtek jsme vyrazili do Belgie za tajemníkem.

pokračování příště

RECENZE ROMÁNU:

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/162227/Na-co-ceka-ceska-literatura.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/166058/Bruselska-nocni-mura.html

Román na pokračování – předchozí ukázky od začátku:

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/233686/PredvaNocni-cteni-Apokalypsa-musela-nekdy-zacit.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/233839/Jeden-hadr-na-vsechno.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/233852/AIDS-po-bramboraku.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/233855/Oblouk-nikdy-nespi.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/234717/Co-v-Praze.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/235348/Horka-rozkos.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/235730/2-Svycarky-a-cernosi-z-Prahy.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/235929/Zadna-velka-civilizace-nebyla-bezbarierova.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/236111/PilZenBudhista.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/236277/Smrt-korupcnika.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/236406/Na-belgicke-fronte.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/236903/Dvojnik-a-Antikrist.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/237294/Spunt-na-prameni.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/247384/Bruselsky-masopust.html

Literárně vybroušenější euronovela Pleonasmus se odehrává v do jisté míry v eurooptimistickém duchu - technické předpoklady eurooptimismu zde znamenají supravodivost, možnost dopravy teleportem, euroobčané jsou od narození vybaveni implantátem tzv. biodou, která v duchu New Age umožňuje komunikaci s celým živým vesmírem. Evropu řídí Umělá Inteligence, panující režim se jmenuje Euforie a občané spolu komunikují ve virtuální Občanské společnosti a každý platí daně historickému celku, který si zvolí za svoji vlast. Každý občan Unie má nárok na nesmrtelnost! Respektive ochranu proti násilné smrti, protože pokročilá technologie umožňuje (skoro) dokonalou replikaci těla a osobnosti na podkladě zachovaných zlomků. Aktuálně také m.j. probíhá odškodňování obětí války proti drogám.

Problém je, že na to všechno nějak nejsou peníze.

A tak není divu, že do takového ráje na Zemi se snaží z vnějšího světa snaží dostat imigranti za každou cenu - jediný způsob je prolomit unikátní pachový kód, který má k dispozici každý rodilý nebo adoptovaný Euroobčan jako vstupenku do ideální demokracie. Když si naši hrdinové všimli, že zvlášť mezi důchodci přežívajícími v patogenních zónách (kterých je plná Evropa) nejeví o virtuální komunikaci v Občanské společnosti valný zájem, začali šikovní chemici vstupenky do Euforie od důchodců nakupovat a mimoevropským zájemcům o demokracii a život věčný prodávat.

Koho zajímá osud Evropy, nechť si Pleonasmus s unikátní obálkou od přední umělkyně Veroniky Drahotové pořídí.

nabízí https://www.divus.cz/divus/cz/publikace.php?kat=proza&id=2

... a všechny možné internetové obchody