Důvod nenávidět doktory

Zdá se, že po navzdory pláči a vzteku mediální klaky, na krajských hejtmanstvích (ČSSD) i na vládě (pravá koalice) zjistili, že bez lékařů nemocnice opravdu fungovat nemůžou. Mocná triáda (ČSSD + koalice + tzv. svobodný tisk) s lítostí uzřela, že zdravotnické provozy ze dne na den se zavřít nedají a žádná cizinecká legie levnějších doktorů nikde dole na vrátnici nečeká.

K nějaké dohodě s doktory ve výpovědi tedy dojít musí, přes všechen žal mediální veřejnosti. Velmi zajímavé, překvapivé zjištění po 9 měsících analýz. Ať bude kompromis jakýkoli, ani vzbouřenci neodejdou ze zápasu prosti poučení. Doktoři bez iluzí už do budoucna budou počítat s tím, že čeští čtenáři, diváci a posluchači své lékaře prostě nemají rádi.

Vzpoura Mladých lékařů a lékařských odborů LOK proti jedním slovem panující systémové NEZÁKONNOSTI nejprve řadu měsíců médii ignorována. S blížícím se termínem hromadné výpovědi stoupal příliv poukazů na hanebnou mravní a odbornou kvalitu českých lékařů, kterých věru žádná škoda nebude. Ministerstvo ujišťovalo, že dopad odchodu bude zanedbatelný a nutná reorganizace ve svém důsledku pozitivní. Když byla koncem roku na stole tvrdá čísla o epidemii výpovědí, kontroval tisk konejšením, že „první lékaři už berou výpovědi zpátky“ a citoval ředitele nemocnic, že kdo tak rychle neučiní, nebude přijat zpět.

Ministr Heger začal veřejně uvažovat o nucených pracích a výjimečném stavu, noviny (Blesk) a týdeníky (Týden aj.) koordinovaně vycházejí se skandálními nálezy o pozadí organizované vlny výpovědí. Hrdiny nedělních příloh se stali skromní, obětaví a spokojení zahraniční lékaři, kteří si váží cti pracovat U Nás, zapojeni ve vyspělém českém zdravotnickém systému. Ojedinělí mediální „sympatizanti“ čtyřem tisícům protestujících lékařů projevovali decentně pochopení pro jejich nespokojenost, ALE: „ne teď, ne s těmito lidmi, ne touto formou.“ (Estétskou kritiku „formy“ bez diskuze o obsahu se slušelo ukázat i mezi vládními úředníky, typicky nemohl chybět ani angažovaný politický dramatik Václav Havel.) Za zvláště odporné považují české mediální osobnosti spojení rebelů s mediální PR agenturou …

Na vrcholu „informační“ kampaně, kdy už bylo zřejmé, že nemocnice bez lékařů se může velmi rychle stát márnicí, došlo na otázky, jak zabránit vraždění nedonošených a nenarozených neviňátek: Radiožurnál objevil dilema nastávající matky – lékařky, která sice podporuje akci „Děkujeme, odcházíme“, ale teď neví, kdo se o ni v březnu v porodnici postará? Taková situace už překvapivě opravdu nesnese odkladu, uvědomuje si ministerstvo, koalice i opozice a rýsuje se ústupek vydírání. Český tisk skřípe zuby a slibuje pomstu: Kamberský v sobotním LN 29.1.2011 vidí dál než krátkozraké odborářské stádo, které charakterizuje titulkem „Vítězové v pasti“. Páral už v pátek v MFD prohlédl, že lékaři nedosáhli ničeho většího než Pyrrhova vítězství („Bolavé vítězství“, 28.1.) Demokratická pluralita jedna báseň. Nenávist české mediální scény k doktorům nekončí. Naopak, bude hůř, viz myslitel Weiss LN dnes:

http://www.lidovky.cz/weiss-selma-citi-krev-0tg-/ln_nazory.asp?c=A110131_091652_ln_nazory_mev

Proč vlastně náš pacient nemá rád svého doktora způsobem, který nemá za Šumavou obdoby?

Protože české zdravotnictví je rezervace reálného socialismu v české infantilní kapitalistické společnosti. České zdravotnictví pořád vyvolává pokryteckou iluzi, že každý má rovnou šanci „zadarmo“ dostat stejnou službu, ošetření, pomoc, zdraví – ať si je reálná cena jakákoli. Takový mateřský přístup (někdo se o mně vždycky postará a bude mě mít rád, aniž by po mně cokoli žádal) nemá v jiném sektoru kapitalistické společnosti obdoby. Vždyť ani o českém veřejném školství, třebaže je obdobně perzonálně podfinancované a feminizované si něco takového už dávno nikdo nemyslí. Nechuť českých pacientů k novým nárokům svých doktorů je nevolí rozmrzelých děcek zklamaných z toho, že matka není tak dokonale bezvýhradně laskavá, nenáročná světice jak byli zvyklí a jak by si přáli, aby navěky zůstala. Matka má také právo od svých dětí očekávat slušné zacházení, poslušnost a pochopení.

Jenže nežijeme v ideálních rodinných poměrech, ale U Nás. Matka může být někdy matkou krkavčí, dítě spratkem a rodinná idyla se v takové konstelaci mění v dějiště domácího násilí. Čeští lékaři nejsou zvláštní druh ani kasta, ale nedílnou součástí národa. Světe div se, hranice mezi dobrem a zlem nevede po linii stavu lékař versus pacient, ale mezi lidmi.

Liberální mýtus homo economicus - aktivního, racionálního, svéprávného jedince, který sám ví nejlíp, co potřebuje a když má na něco chuť, tak si to koupí, infantilnímu myšlení konvenuje a velmi lichotí.   S politováním je však nutno dodat, že ve sféře mezi zdravím a nemocí tato fikce poněkud anachronicky, ale ... logicky ... přestává platit. Pacient je vůči lékaři většinou v nevýhodě, v oslabení, někdy dokonce v bezvědomí - a to si potom jeden těžko vybírá, co by si dal. Jsou situace, kdy i nejkovanější liberál je zcela bezmocně a nedemokraticky odkázán důvěřovat a zcela nedemokraticky a nesvobodně se odevzdat do rukou božích - a vůle lékařovy. Chápu, že se to našim liberálním (čtěme infantilním) "novinářům" nelíbí, že je to důvod odporně totalitní, diktátorské praktiky odmítnout a lékaře NENÁVIDĚT - jenže co s tím, milí liberální spoluobčané?

Nevychovaná, požitkářská a sobecká společnost českých mediálních pacientů bez přirozené, generacemi pokračující elity skutečně dospělých – vzdělaných, čestných a zodpovědných lidí - zatím slušného chování jaksi nedorostla. Kéž by vzdor lékařských odborů nebyl jenom výjimečnou lekcí z dospělosti.