Český NESYSTÉM (česky bordel) stojí před dalším bludným kořenem: Jak se vypořádat s dopadem vyššího DPH, aby se Kalousci nažrali a důchodci zůstali spokojení? Bude na to stačit přejmenovat rohlíky?
Základní česká otázka na úvod každé zásadní společenské diskuse (dnes DPH kontra důchodová reforma) pochopitelně zní, co jsme my Češi, když se po nás zase něco chce, vlastně zač. Samozřejmě, nejsme Němci, Rakušáci, Slováci, Poláci, židi, cikáni … nejsme germáni , natož nějací – fuj ! - hejslovani. (Podobně jsou na tom Chorvati, ti hlavně nemají nic společného se Srby. Cítí se být raději germány nebo Ilyry. http://en.wikipedia.org/wiki/File:Iris_illyrica_Croatia.jpg Jsou to takoví přímořští Češi. Naše druhá vlast.) V 90. letech byli v módě předků, jaké bychom chtěli mít Kelti. http://www.youtube.com/watch?v=ipvfmD5gl5Q Jenže s keltským předluženým Irskem už taky nechceme mít nic společného, nejpozději od loňska, kdy JSME ODPOVĚDNÍ . Nejsme žádný pronárod! Proto máme hranice a samostatnost a vůbec, český stát. Odpověď po české podstatě nám tedy stále uniká, je nepolapitelná a necháme ji tedy zatím být, však znamenitě výzvu pojednal Petr Bílek v Literárkách viz http://www.literarky.cz/domov/osobne/3225-petr-bilek-rozchod
Negativní jistota o tom, co nejsme, prostě nestačí k vysovobozujícímu poznání KDO JSME, protože se na tom prostě nejsme schopní dohodnout. Čeština je jediné, co nás, kromě zděděného území, ještě spojuje. Jak dlouho ještě?, ptá se závěrem svého článku Bílek. A jsme u rohlíků a dalšího zdanitelného zboží. Čeština to má perspektivně spočítané. A vyšší DPH bude pro náš jazyk další tvrdou ranou. Proč?
Hned po zveřejnění návrhu sociálně ohleduplných (čti NESYTÉMOVÝCH výjimek )z nového jednotného zdanění se vyrojily obavy z realizace výběru daně: http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/politika/duchodce-oceni-spis-levnejsi-chleba-nez-knihu-mini-koci_195601.html
Co nám hrozí? Nic menšího, než ztráta jistoty ZÁKLADNÍch pojmů našeho živobytí: CO JE TO CHLEBA? RYBA? MLÉKO? ZELENINA?
I chleba lze zpochybnit? Ale ano, jistě, pane Kalousek! To jsou obavy nejčeštější – obavy z naší domácí vychcanosti, z kličkování, vyhýbání jako způsobu existence. Nedůvěra v poctivost spoluhráče, mudrování proč U Nás nic nejde, bezradnost ze soudobé češtiny – lépe řečeno z degenerace formy a obsahu mateřštiny, z další ztráty funkce jazyka jako všeobecně srozumitelného média, pojiva a podmínky základní shody společnosti.
Nevůle, nedůvěra a obavy našich myslitelů z naší schopnosti chápat NUTNOST ROZLIŠOVAT, DIFERENCOVAT, TŘÍDIT, RESPEKTOVAT ROZDÍLY jsou podložené historicky i bezprostředně. Netřeba archelogicky vzpomínat až na bývalé neandrtálce a husity. Každý si vybaví řadu zázračných sémantických zvratů z nedávného života.
Např. Lehký topný olej – bývala to nafta a není to nafta. Záleží na dani.
Pavel Kohout, Jiřina Šiklová, Karel Steigerwald, Vladimír Dlouhý, Jaromír Štětina, expremiér Fischer – a mnoho, přemnoho dalších nepostradatelných. Bývalí komunisti? Antikomunisti? Jak se to veme, záleží na režimu.
Lékař a pacient? Zdravotní sestra a doktor? Býval to rozdíl. Ale proč vlastně? Proč si nejsme všichni rovní, vrtá hlavou národu vychovanému mediální kampaní posledních měsíců (Děkujeme odcházíme – vzpomínáte?)
Profesionální moralisté předhazují obyvatelům českých zemí chronickou prý závist, nepřejícnost, rovnostářství. To je prý ten komunismus v nás. Já tvrdím, že problém netkví v tom, že bychom chtěli mít všichni stejně levných rohlíků, ba ještě raději rohlíky než chleba.
Český malér koření v hluboké, temné nedůvěře v nás, v druhého, v bližní. V přesvědčení, že druhému prostě nelze věřit. Ve vzájemné neúctě. Náš jazyk je falešný a prolhaný. Takový je náš současný jazyk. Náš problém.
