Agenti a tatrmani

Dvě kapitoly o tom, jací jsme byli před 10 -11  lety. V Praze zuřila televizní krize, na Ruzyni přistála dcera       z nejlepší pražské rodiny a její dva bývalí nápadníci, aniž by o sobě věděli, nastupují cestu morální kocoviny. Nebo očisty?

Já před vánoci 2000, Praha Letná, po pracovní době, asi 20:15 h večer

Jirka

„Ráchel! Co že: Jak to, že je tady a nezavolá mi? Co; vzkazuje něco?"

Nic.

"Nic neřekla?! Já se poseru! Róza taky nic neví !“

Ráchel je zpátky v Praze a Jiří nic neví. Udělal všechno, aby věděla, že jí chce, chce j jako vždycky, že na ní čeká – a ona nic. Vůbec nenaznačila, že je tady kvůli němu.

„Znáš jí, vždycky překvapí,“ myslím si.

„Spí s homosexuálem!“, Jiří ho zná. Pamatuje si. Je nesnesitelně netrpělivý.

Uvažuju, že pochopitelně přijela k rodině na vánoce, to je běžné, chovají se tak i humanitární pracovnice…

„Hovno!“

Je zpátky sotva několik hodin, má zánět…

„To měla. To znám!“

Stále jí prozvání.

– vypnuli jí telefon, dlouho tady nebyla…

„Už má jinej, mrcha!“, zuří.

Pak zmlknul a už se jenom tvářil čím dál hůř. Zarputile, ublíženě jako malej, zoufale.

Jdem ven, Jiří vypráví, co píše Ráchelina sestra z Ameriky.

Jela studovat do NYC a teď už je brigádě v krematoriu někde v Georgii.

Do kina nejdu. Jsem s Jirkou.

Že mi Jirka v Libni ukáže, co si přál od matky k vánocům.

„Tady jsem chodil do školy … tady jsme s oddílem vystoupili z podzemí…tady jsem jí prvně přefik.

Holka z nejlepší pražský rodiny! Já jí chci!!! Plynně ovládá 6 jazyků! Chápeš to? Měla před maturitou, sebrala se a odešla

do Bosny!

To bych nikdy neudělal!“

„Copak si neutek z domova?“, namítám příkladem jeho odvahy.  Je na tom dost zle, když už zlehčuje svůj odvážný kousek. Bylo nám 22, ve 3. ročníku medicíny.

Jirka se skrýval 48 hodin.

„Já bych se strachy posral!“, Jirka je realista.

„Protože seš chytrej. Víš, že by tě chytli.“

„Ona se nebojí. Ona to myslí vážně. Vážně. Kurva! Kurva !!!  ... Taky by mohla třeba v Mostě integrovat cikány, to je fakt! Proč se sere do Afriky?  Zatraceně!“

„Kdyby chtěla. Ale proč v Mostě? Na Žižkově by mohla integrovat!“

„Ona vždycky udělá, co chce! Co vlastně chce?! To jsem nikdy nepochopil.“

„No.“

„Já jí chci…!!!…Jó, tady jsem potkal Špínu. Mlel něco jako že jsem skleněnej panák…“

„Jakej jinej, panák? Když panák, tak skleněnej. Ne?“

„No, von se tvářil náramně povznesně. Znáš ho. Jako - že do mě vidí.  Je už úplně vypatlanej. To jeho konkrétní myšlení … už se fakt nedá poslouchat.

Zajímavý je - … chlubil se, že má prachy. Nic nechtěl. To mě teda překvapil.“

Špína je postrach. Jeden z těch nemnoha původních, okoukaných, inteligentních českých feťáků. Jirka rád vypráví, jak byl před lety na vánoce u hrobu Ladislava Klímy a nějací feťáci mu tam nabízeli k prodeji vodku. Jirka znal jenom pojem Špína, a tak se zeptal: Co dělá ŠPÍNA?

Feťáci se v hrůze rozutekli.

Vánoce 2000: Špína na stanici metra Zličín

Zličín

Na metru Zličín vystupuje Karel.

„Zdar agente! Vím o tobě! Pozor!“, řve Špína.

„Neřvi! Zdar Špíno.“

„Jedeš do IKEy? Dobrý den, madam!“, agentova manželka se tváří ...

„Jaks to poznal? - Marie, přijdu hned …“

„Instinkt.“

„A co ty? Ty tady někde … bydlíš?“

„Zdá se, že si myslíš něco nedobrého. Myslíš že nebydlim? Vždycky jsem bydlel! Nesměj se tak … hloupě, agente.“

„Směju se sobě. Jak jsem to moh vydržet? Už je to dávno…“

Už dávno jsme zjistili, že člověk vydrží hodně! Já nejvíc. Karel Agent taky.

„Jo Karle, tys taky uměl. Ty máš žaludek, Karle. Když si vzpomenu, cos ve skvotu sežral, v minus patnácti! A jaks pak  všude nasral!

Neznám horší zvíře než si ty, vole,  fakt. Který zvíře by si tak nasralo do hnízda, Karle? Řekni.“

„…jo, prosim tě. Tak hele, dost. Jsem snad já Špína? Tady máš …“

„…ale děkuju! To nemuselo bejt. Jo, mě už to jede…“

„…Johane," rychle uvažuje agent, " rád jsem tě viděl. Myslim, že BIS nám moh bejt užitečnej.“

„Jé … to není von. To je 164.“

„…doufám, že si příště víc pohovoříme. … Aha. Jsme mladý kolektiv.

Ty jsi bedna, Johane, znáš lidi. Nemáš iluze. Máš postřeh. Víš, ty, neměl BIS promeškat ten okamžik, kdy ti to dojde, kdy si uvědomíš svojí cenu. Chápeš.“

„Co?“

„Přece nedovolíš, aby to dělal někdo, co ti nesahá ani po kotníky!

Někdo horší! Nějaký hovado! Máme kapitalizmus, demokracii.

Nic lepšího lidstvo nevymyslelo. Jedině stát může v kapitalizmu garantovat tvoji svobodu … to ti přece nemusím vykládat… Uvidíme se! Čím jedeš?“

„Nic nejde! Vemu si taxika.“

Karel se vteřinu zatvářil neprofesionálně. Jestli jsem snad nešetrně zhodnotil jeho finanční dar?, ale pochopitelně zůstal optimistický.

Almužník.

2 kapitoly z ilustrovaného globálního románu Bad Design (Bád dyzajn), vydal Divus 2009