Případ záměny dětí v třebíčské porodnici odráží stav společnosti

Všechna česká média nás již minimálně 14 dní informují o záměně dětí v třebíčské porodnici. Případ jistě smutný, ale určitě ne neřešitelný. Co jsme se stihli za to dobu sami o sobě z kontextu dozvědět?

Výměna dětí - trestuhodná záležitost, klasický případ českého šlendriánství. Nejednalo se v žádném případě o omyl, ale jen a jen o hloupost a ignoranství předpisů přítomných osob. Je toho kolem nás všude tak neuvěřitelné množství, že už to drtivá většina nejenom, nepovažuje za problém, ale dokonce to přijala za normu a z toho vychází.

Kolem záměny dětí selhal celý systém, říká porodník, ale s tím nemůžu a nesmím souhlasit. Systém, který je postaven a funguje právě na šlendriánu a jeho tolerování není systém, ale zmetek. K čemu jsou pravidla (systém), pokud nejsou dodržována, kontrolována, ale jen obcházena? K čemu nám jsou pravidla silničního provozu, když nejsou ruku v ruce policií důsledně kontrolována, k čemu je zákon o silničním provozu, pokud nám média stále vnucují, kvůli několika málo, i když nepříjemným pochybením, že stojí celý za nic a my si to vysvětlujeme, že můžeme jezdit jako prasátka?

Rodiče mají šanci na odškodné a hodlají o ně bojovat společně - peníze? A kčemu jim budou? Bude to pro ně opravdu taková úleva, až těch pár ušmudlaných tisíc dostanou? Zapomenou potom na šok, který dozajista museli prožít? Pomůže jim to nebo se jen rozpoutá další příkoří? Peníze v žádném případě tento problém nevyřeší, rodiče utrpěli především psychickou újmu, nikoli materiální. Potrestat ano, často se to řeší materiální cestou, ale proč? Za celých 14 dní nebylo slyšet jediné slovo o odpuštení, to by se nejspíš špatně prodávalo a hlavně bychot to vlastně ani nechtěli slyšet. Jde nám o senzace a ty se podle našich mdlých rozumů odpuštěním nekonají, ačkoli právě to by byla v naší české kotlině senzace největší.

Omluva pana ředitele - nelze než ocenit, ale mám pocit, že v té smršti senzačních informací poněkud zapadla, i když právě tato informace by si zasloužila pozornosti nejvíce. Chybu umí udělat každý, ale uznat ji a omluvit se je umění.

Jak je možné, že si rodiče nevšimli výměny? Naprosto nepochopitelná věc nepoznat svoje dítě, zvláště poté, co jsem ho již jednou nebo možná několikrát viděl. To je opět klasický případ našeho chování, měli pochybnosti, jenže se za svá práva nedokáží brát. Třeba by nám ta sestra řekla něco před jinými a my bychom se mohli cítit trapně. Zase klasický případ z (ne)fungování systémů. Když mám přece na něco právo, nebo jsem o tom přesvědčen, měl bych tomu přijít na kloub a ne s sebou nechat jen vláčet a smýkat ze strany na stranu. Strach z omylu a následného nespravedlivého příkoří je silný, silnější, než si dokážeme přiznat.

Lékaři v Třebíči se bouří proti odvolání primáře - další absurdita nejenom třebíčské nemocnice. Někdo přece odpovědnost nést musí a mě samotného překvapila rychlost, s jakou byli dotyční odvoláni a jak rychle se výpovědi rozdávali. Místo sklopených očí a pokorné omluvy, žačnu řvát na celé kolo, bránit se trestu a svalovat vinu kamkoli, jen ne na sebe. Já nic, já (český) muzikant!

40 let komunistické morální devastace nesou svoje ovoce i 18 let po revoluci. Naše orientace na plzeňskou desítku z Popovic, Novu, sobectví, neohleduplnost a stálé mračení se jsou více než zrejmé. Bohužel.

 Přeji příjemný den.