Zlatá pohoda

Vidina pěkného podvečera mne vyhnala do ulic, do Brna, slibují tam stánky s vínem, tomu neodolám, foťák s sebou.

V parku, v Denisových sadech, stačí vystát kratičkou frontičku a už se mi cosi třpytí v pohárku, u stolků, na lavičkách nebo jen tak na schodech o fontánky starší, mladší, rodinky s pobíhajícími dětmi, nad západním obzorem se sluníčko pomalu sklání nad svým denním údělem, zlatými paprsky laská zelené listy vzrostlých stromů, blýská se v pohárcích s Ryzlinky, Rulandami a Sauvignony, sem tam to cinkne, sem tam se rozezní ženský smích, je pořád příjemné teplo, vzduch jenom mírně ochlazuje tváře rozpálené tu vínem, tu láskou. Zlatá pohoda!

A palce svírám pěstmi v doufajícím gestu nebo či snad modlitbě, modlitbě posílané možná Bohu (pokud existuje) nebo lépe Temné Energii (ta existuje určitě), aby nám tuto zlatou pohodu co nejdéle uchovati ráčil(a)

Vydávám se do ulic, nejsem sám, kdo jen tak zevluje a přitom ucucává to, co nám tady na jihu chutná. Mám dopito a u stánku na Zelňáku dotankuji SG, cimbálovka hraje Vínečko bílé, hosté se přidávají a zní to jako hymna.
Asijský průvodce třímá vlaječku a vede svůj pracovitý lid, Čajnýz! odpoví mi na otázku a usmíváme se na sebe. Zlatá pohoda! 

A palce svírám pěstmi v doufajícím gestu nebo či snad modlitbě, modlitbě posílané možná Bohu (pokud existuje) nebo lépe Temné Energii (ta existuje určitě), aby nám tuto zlatou pohodu co nejdéle uchovati ráčil(a)

(á propos, nevíte pamětníci, co to mělo znamenat, když si Havel kdysi dávno stěžoval, že má blbou náladu?)