Deník z Če-chanu Den 9 - Jedno velké Déja vu

Připadám si jak v našem oblíbeném filmu Na Hromnice o den více, kde se Bill Murray probouzel pokaždé do stejného dne. Náš život je teď jedno nepřetržité Déja vu. Jeden den jak druhý. 

Jak kdyby se ze tří rozměrů svět smrskl na dva. Jako kdybych žila v nějaké momentce. Já sedím u šicího stroje, je 15:30 a jdu si dělat ke svačině kefír s banánem (ano, já v té karanténě jdu proti proudu a hubnu...). Děti koukají na film a muž odpočívá nebo někde něco kutí. Podle nás byste si teď mohli řídit hodinky. Na jednu stranu mě to děsí a na stranu druhou mi to vyhovuje. Člověk se pomalu začne bát jakéhokoliv vychýlení ze zajetých kolejí. Zítra nás čeká velký výlet - jedeme v rámci okresu - do Budějic k zubaři. Jsem z toho nervózní, tak daleko to zašlo...
 

Kdo jste sebral odvahu a pustil si film Lock down (já vím, že to téma je už ták strašně ohrané...), zajímalo by mě, jestli vás taky tak potěšil. Mě jo. Najednou člověk vidí, že lidi, kteří žijí v Londýně, tak daleko od nás, jsou z úplně jiné příjmové skupiny a mají úplně jiný život, prožívají to covidové vězení úplně stejně. Prožíváme všichni stejně, ať chceme nebo ne. Mě moc potěšilo, že v tom nejsem sama. Moc mě potěšilo vidět rozklad toho chlapa (protože pro chlapy je to podle mě těžší, potřebují dobývat, zažívat, dosahovat, mít úspěch, žít...) a to, jak se člověk přestane starat sám o sebe a začne třeba kouřit nebo pít alkohol nebo obojí nebo třeba cucat plané makovice ze zahrádky. Jak se vztahy rozleptávají zevnitř. A to tam neměli děti... A taky mě potěšilo, že film dopadl dobře. Mám ráda "hepouše", jak říkala moje nebohá předčasně zemřelá nebožka máma. 
Dneska jsme si vyšli s mužem na velkou procházku kolem vsi. Přiznám se, že nevím, jestli jsme opustili nebo neopustili katastr obce. Šli jsme do lesa, kolem rybníka a pak do kopce a vyšli jsme na hlavní silnici, po které jsme se vraceli. Míra mi v půli cesty řekl, že policajty vídá právě v té zatáčce, kde jsme měli vyjít z lesa. Statečně, ruku v ruce, jsme se vydali vstříc kontrole. A já navenek nedala nic znát, ale chca nechca jsem celou dobu řešila, co si počneme, až nás hlídka odchytí. Jak jim vysvětlíme, že jsme pravděpodobně překročili katastr naší vísky. To já umim, vytvářet různé scénáře s různě absurdními zápletkami a vyvrcholeními... Nakonec si představte, že tam nikdo nebyl! Ani u hájenky, nikde... Chytá mě vztek, co se to s námi stalo, že už ani výlet do lesa si nedokážeme užít. Celou dobu se člověk třese před něčím tak nesmyslným... Tohle zkrátka není doba pro poctivky a pravdomluvky. 
Volali jsme si se ségrou a zase jsme mudrovali. Je hodně smutná, já jsem taky hodně smutná. Nesmíme se vidět. Mám dvě ségry a nesmíme se vidět. A protože jsme poctivky a pravdomluvky, asi se ani neuvidíme. Pan B. v parlamentu říkal, že ani po těch slibovaných 3 týdnech se rozhodně rozvolňovat nebude. Žádné velké překvapení to teda fakt není, sliby chyby... Kolik těch "vydržte to 3 týdny a pak bude lépe" už jsme slyšeli?
No a jak jsme si tak povídali, došlo nám, že drtivá většina lidí chce poslouchat nařízení a doporučení. Jsme už takoví, máme to v krvi. Neradi jdeme proti proudu. Když se vloni na jaře všechno zavřelo, řekli jsme si, je to blbý, ale alespoň si odpočineme. Chvíli to vydržíme. Když jsme v létě nemohli k moři, řekli jsme si, je to blbý, ale v Čechách je taky krásně a hromadně jsme začali kupovat karavany a balit na výlety svačiny. Když se zavřelo na podzim, řekli jsme si, je to blbý, ale... Pořád jsme se na to snažili dívat z té lepší stránky a trpělivě dodržovali opatření. Jenže továrny jely dál a když vláda zjistila, že se nic nelepší, vždycky obvinila nás. Nedodržujete opatření, a proto nám umírají babičky. 

Doufám, že nás všechny taky čeká hepouš a konečně se probudíme do nového, lepšího dne. A že to bude už brzy. Fakt se snažím tuhle sklenici vidět zpola plnou...