Konečně se udělalo teplo, vyrazili jsme na krásný nedělní výlet do přírody. Kamkoliv se teď, když je všechno ostatní zavřené a zakázané, vrtnete, potkáte davy lidí. Ale myslím, že nikomu nevadí. Najednou jsme rádi spolu.
Vystáli jsme si velkou frontu na zmrzlinu a prošli se po náměstí plném lidí. Zajímavé je, že i když už dlouho nikdo nic moc nedodržuje, počty nakažených pořád klesají. Logiku už v ničem nikdo nehledá. Není. Straší nás mutacemi, říkají, ať na dovolenou zapomeneme a mažeme na očkování. Od příštího týdne už se mohou o pigáro hlásit lidé nad 45 let. Možná že o týden později budu na řadě i já.
Pro mě a pro hodně lidí kolem mě je tenhle poslední rok plný velkých, hlubokých témat. Tím, že nám bylo sáhnuto na všechny naše dosavadní (ač zdánlivé) jistoty, jsme najednou konfrontováni s nejhlubšími strachy, ať se nám to líbí nebo ne. Často teď myslím na radu, kterou dostala od svého zesnulého táty Anita Moorjani v okamžiku, kdy po dlouhém boji s rakovinou opravdu zemřela. Vrať se a žij beze strachu. Dostala šanci pochopit, kde celou dobu ve svém životě a konečně i při své léčbě, dělala chybu. Právě strach ze všeho možného jí přivedl k nemoci takové, že vedla ke smrti. Strach nás dokáže zabít. A někdy velmi snadno.
Současná situace je hlavně o strachu. Každý se něčeho bojíme. Máme strach že umřeme na virus, strach že nám odejde někdo blízký, strach z postcovidového syndromu, z očkování, z jeho následků, že přijdeme o práci, že ztratíme někoho blízkého, máme strach se ozvat, strach že nás někdo udá, strach že nás někdo uvidí bez roušky, strach že nám někdo vynadá, strach že... Strach je král a zdá se, že zvítězil.
Když Buddha seděl pod stromem poznání, musel projít poslední zkouškou, pohlédnout do očí Márovi. Démonovi, který mu ukázal jeho největší strachy. Buddha dosáhl osvícení právě v okamžiku, kdy pochopil, že před nimi nemá utíkat nebo zavírat oči. Máro, vidím tě. Plum! A byl osvícenej!
Nebojím se podívat svým strachům do očí. Každý totiž rád zmizí, když se ho přestaneme bát. Bojíme se ho pustit, hýčkáme si ho, krmíme ho, myslíme si, že nás chrání. Je to dost jednoduchá hra a přesto tak složitá.
Máro, vidíme tě!!!
Teď už víte, co bude následovat...
Mám pocit, že je čas deník ukončit a jít dál. Dílo je dokonáno. Začala jsem ho psát z pro mě nepochopitelné vnitřní potřeby zaznamenat, co prožívám a říkala si, že to stejně nikoho nebude zajímat. Každý má svých starostí dost, proč by četl fňukání nějaké praštěné ženské z venkova. I přesto jsem pokračovala. Není mi to podobné. Většinou se ve svých pochybnostech o sobě a smyslu svého konání utopím a jdu raději dělat něco jiného. Deník mi hodně dal a i něco vzal. Ale i za to jsem vděčná. Ukázalo se, že pokud jste sangvinik a hodně ukecanej, je skvělej nápad psát deník. Bezpečně se vypovídáte a nikoho z vás nebolí hlava. Ale taky se ukázalo, že pokud chcete přijít o přátele a příbuzné v co nejkratší době, je skvělej nápad psát deník. Protože každý se něco rád dozví o druhých, ale nikdo nečte rád o sobě. S vysokou pravděpodobností mnoho lidí nakrknete.
Naposledy jsem si patlala deník, když mi bylo čtrnáct a já koukala po klukách a stěžovala si, že o mě není zájem. Už pár let jsem nepsala ani články, protože jsem už neměla chuť kohokoliv o čemkoliv přesvědčovat. Měla jsem pocit, že vše podstatné jsem už řekla a je čas mlčet. A teď jsem si každý večer sedla k počítači a do poslední chvíle nevěděla, o čem budu psát. Co taky chcete zapisovat, když se nic neděje? Nic nezažíváte, nikoho nepotkáváte... Milionkrát jsem s tím chtěla seknout. Ale pak jsem tu seděla celá unešená z mouder, která ze mě kolikrát vypadla a chechtala se (k velkému nepochopení a údivu celé rodiny) vlastním vtipům.
Ale. Prostor, který teď získám, když nebudu každý večer trávit zuřivým hledáním synonym (dneska jsem se na to trošku vyprdla - slovo strach je tu asi milionkrát), věnuju psaní knihy o porodech. Už vím, jak se bude jmenovat. Paní inženýrko, tlačte! Nikdy bych do sebe neřekla, že se odhodlám. Vždyť to stejně nikoho nebude zajímat... "Jasně, Máro, my víme, zalez..."
Svůj deník jsem psala, i když tankoval jen několik málo lidí a už od začátku jsem měla závazek, že budu pokračovat, i když ho nebude číst nikdo. A oni ho četli. Dokonce i muži! Pár lidí (né, možná i víc než dva) mě povzbuzovalo, ať pokračuju, že cítí to samé a já to umím pojmenovat. Vím, že témata nezmizí. Absurdita dnešních dní bude pokračovat a nový "normál" mi bude často skřípat jak písek mezi zuby. A třeba někdy sednu a zase něco zaznamenám...
Díky moc za vaší podporu a díky moc, že jsme spolu mohli strávit tuhle zvláštní dobu. Bylo mi ctí.
Covidu zmar!
