Deník z Če-chanu Den 67 - Mezi řádky

Čína hlásí za první čtvrtletí roku rekordní růst HDP o 18,2%. Dolarových miliardářů v zemi draka vloni přibylo hnedle 257, je jich už 878. Máme jim to přát, né závidět. Že jo. A tak jsme dali nejlidnatější zemi světa taky vydělat.

Přišli si na 440 Káčé. Nakoupili jsme v lékárně totiž dětem 4 plivací testy, ať mají na dva týdny vystaráno. Bětka si na nové školní nosošťouráky stěžovala, celé dopoledne jí po nich škrábalo a svědilo v nose. Je to příjemný a nezvyklý pocit, když něco potřebuju, rovnou si to koupit. Normálně na všechno čekáme týden, čtrnáct dnů, než nám moderně online pohodlně přijde balíček. 

Dostala jsem dneska za uši a dobře mi tak. Koledovala jsem si. Můj deník byl stažen z úvodní strany blogu idnes, protože byl označen za konspirační. Nepřekvapilo mě to, už pár dní to se mnou šlo z kopce. Furt vo tom vočkování a vedlejších účinkách a dalších zjevnejch blbinách… To se nedalo číst! Nedivim se jim, že mě zkrouhli. 

Jdu do sebe. Klečím v koutě a přemýšlím o cenzůře, o tom, že je dneska fakt těžký rozlišit pravdu od nepravdy. Podle mě se pravda začíná ukrývat mezi řádky, tak jak tomu bylo za minulého režimu. Pokud chcete vidět za oponu oficiální propagandy a vytvořit si vlastní úsudek, je dobré juknout na "desinformační" weby. Protože mám pocit, že už jen tam se najdou i jiné, odvážné, netuctové názory. Třeba rozhovor s bývalým ředitelem Pfizeru. Právě od těch odkopnutých, nepochopených, vysmívaných, se často můžete dozvědět i něco zajímavého.
Zatli mi tipec kvůli šíření konspirační konstrukce v nepřiměřené a neobhajitelné míře. Na tvrzení, které je pro ostatní přespříliš odvážné, musíte mít důkazy. Jenže, tady je háček. Jak jede cenzura a je (samozřejmě) v dobrém úmyslu mazáno všechno, co odporuje oficiálnímu názoru, nemůžete žádné důkazy ani mít. A jak dokážete, že něco bylo a už není... Šikovně vymyšlené. 
Já jsem spíš pro svobodu slova, pro to, abychom si svůj úsudek udělal každý sám po zvážení argumentů různých stran. Aby neexistovala jedna oficiální uznávaná verze několika schválených odborníků a nic jiného. To totiž v historii nikdy nedělalo dobrotu. Ráda se rozhoduji sama, bez nátlaku a diskriminace různých názorů. Třeba i tím, že si vyslechnu něčí úplně blbý a za vlasy přitažený hysterický výlev, trénuju své myšlení a hledám a piluji postoj svůj. 
Jen pro inspiraci přidám výrok, který jsem v dobách svého studia zahlédla v čítárně pražské Městské knihovny. Je připisován francouzskému osvícenci Voltairovi: 
Nesouhlasím s jediným slovem, které říkáte,
ale navždy budu bránit, abyste je říkat mohl.
Konečně se mi ulevilo, už jsem z toho všeho přemýšlení a zachraňování světa byla celá nemocná. Ráno mi začalo trnout v ruce, jako bych jí měla přeleželou. Henže byla přeleželá, i když už tu dávno nikdo neležel, že... Měla by ses nějak odreagovat, to máš všechno ze stresu, od páteře. Domlouval mi starostlivý mužík. Oukej. V říjnu jsem chtěla jít do bazénu, zaplavat si, uvolnit se, prohřát se v horké páře. Nejde. I já stará stydlivka bych na masáž někam zašla. Nejde. Kino, nejde, kavárnička, nejde. Zrelaxovat se můžu leda při sekání zahrady. A to, uznejte, není takový.
Akutní nedostatek toaleťáku nás naštěstí vyhnal aspoň do Budějic, i jsme se trochu prošli a hned mi bylo líp, jak jsem se přestala na chvíli pozorovat. Vzala jsem pak doma Kubu na kolo, jen my dva... Zní to romanticky, ale nikdo jinej se mnou prostě jet nechtěl. A náš nejmladší synek je ještě tak malej, že se dá donutit... no. Jel přede mnou a pořád něco brebentil. Ten kluk je taky celej já, má světu co říct. Jenže když jedete na kole a sviští vám vítr a pískají komáři v uších, slyšíte stejně jen nedefinovatelné pazvuky. 
Mám ráda tyhle oka hurikánu, naprosté ticho po bouři. Klid. Nejprve se ve vás všechno pere se vším, lítáte v tom jak v pitomý centrifuze, topíte se a nevíte kudy ven a pak najednou přijde úleva. Kolikrát ani nevíte, proč.
Covidu zmar!