Deník z Če-chanu Den 65 - Tak to nebouchne!

Určitě jste celý den trnuli, jestli ještě dýchám a jestli se dočkáte dalšího zápisu. Jsem tu a značně se mi ulevilo. Podpaží bolí už jen trochu. Budu žít

Jsem zvláštní tvor. Babky před krámem probírají, jaké má kdo nové boty a já při luxování obýváku řešim všechny problémy světa a záchranu planety před jistou zkázou. V hlavě se mi rozjíždějí roztodivné scénáře. Ten nejodvážnější tady ani nemůžu napsat, byste zase říkali, jak jsem negativní a strašim. Můžu jen naznačit, že mě ráno fakt hodně uklidnila informace, že kdyby vymřeli lidi, co se starají o Temelín, tak nevybouchne, alébrž se sám odstaví. Ufff! Abyste věděli, kam na to chodim, nejsou to sci-fi filmy, ale...  Léta jsme poslouchali pana Cílka a jeho nervy drásající vize o blackoutech a konci moderní společnosti tak, jak ji známe. A léta jsme se divili, proč se s náma nikdo nechce bavit. 

Pamatuju si, jak jsme plánovali, že až přijde ona, mnoha odborníky tolik očekávaná chřipková epidemie, že konečně budeme těžit z výhod života na vsi a zabarikádujeme se v chalupě. A pořídíme si zbraň, protože se bude rabovat a soused nebude znát souseda a že se ubráníme a vylezeme až bude po všem. Pytle obilí bychom měli, na zahradě něco vypěstujem, latrínu snadno vykopem a ještě musíme zprovoznit studnu a zakoupit keramický filtr, ať jsme soběstační i ve vodě.
A vidíte, nakonec všechno vypadá hodně jinak. Vírus je tady a my máme všichni plný špajzky zásob, lenivíme a tloustneme u obrazovek.
Můj mozek, jedoucí na plné obrátky, zjevně požírá všechnu potřebnou energii, protože už pár dní funguju jak stará babka. Dopoledne zvládnu s elánem mladice a po obědě padnu jak teta Mirka, co si dávala šlofíka a mně to přišlo už jako dítěti strašně divný. Po o spinkaj přeci jen miminka. A teta Mirka. A teď já. V pět vstávám a zase můžu, i když chvíli trochu přiblble, fungovat.
Náš dvorek dneska vypadal jak reklama na ideální dětství a dokonalou rodinu. Míra natíral nové včelí úly, údajně ty nejlepší, které kdy viděl... a že jich už viděl... A okolo pobíhala partička dětí. Všechny naše, dokonce i ta naše velká holka a ještě sousedů dvojčata. Hrály na schovku. To jsou asi moje nejoblíbenější chvíle. Když potomci lítaj, smějou se a my něco kutíme. Myslela jsem na to, jak jsme chalupu před dvaceti lety koupili a jak jsme si ani nepředstavovali, že tu s námi budou bydlet a žít tři nejbezvadnější lidi na světě.
Nedávno nám jeden pán povídal, že ho hrozně láká žít v Praze, nechápal, jak jsme mohli vyměnit komfort bydlení v tolik opěvované metropoli za prdelákov s rozpadlou chalupou a obří zahradou. Já zase na oplátku vůbec nepobírala, jak může někdo chtít do Prahy. Na výlet dobrý. Ale žít tam? Si nedovedu ani představit. Všude baráky, silnice, auta, tramvaje, letadla, vrtulníky, špína, randál! Dejte pokoj...
Na cykloprojížďce jsem pak potkala vesnickou mládež. Je zajímavý, že popisovali více méně pocity, co se různě vyskytovaly i u mě. Ztrátu motivace, lenost, neschopnost se do čehokoliv dokopat. Nechuť se s někým vidět, protože, co si budeme s dalším zdeptancem povídat… A jistou obavu z toho, jaké to bude, až se vrátí do školy. Kluk je v prváku na víceletém gymnáziu a těší se, že za 14 dní se konečně uvidí se spolužáky. Holka je v prváku na učňáku a ti nevědí zatím vůbec nic. Střední školy zatím v plánu nejsou.

Já vím, že všechno nakonec zvládnou a vrátí se do zajetých kolejí, ale děti a puberťáky by měly prostě trápit úplně jiný starosti. Kdo má co na sobě, co bude zítra v písemce, na co půjdou do kina, koho milujou, koho nemilujou a on miluje je… 
Na druhou stranu, lepší než kdyby řešili, kde seženou filtr na vodu...
Covidu zmar!