Stojíme v kroužku před školou. Já a tři učitelé. Pan ředitel se ptá učitele, jestli už je očkován. "Nejsem", odpoví. Říďa si v jakémsi lejstru poznačí křížek. "Ale můj táta je".
"To by se mohlo brát jako polehčující okolnost, ne? Že má dobrý kádrový původ...", napadá mě hbitě děsně vtipná glosa. Nemohlo. Učitelka za chvíli zesmutní, se slzami v očích říká, že jí opravdu vyděsila smrt jedné kamarádky. Ve 48 letech jí covid dostal, během tří dnů. "Rozhodla jsem se na to očkování jít, nechci tady děti nechat."
Na Slovensku otvírají skoro všechno, naši bratři už venku nebudou muset pobíhat s náhubky. I u nás bude prý ve čtvrtek slavnostně představen konečně plán. Podle těch pár karet, které vláda zatím odkryla, se nám hlava ze závratné rychlosti rozvolňování točit nebude. Příští pondělí se otevřou školky pro všechny děti - ve dvou krajích!
Školka u nás ve vsi nepřežila ani první týden. Čtvrteční testování ji vyřadilo ze hry, našli jednoho pozitivního. Chtěla bych tu scénu vidět. Jak dítě zjistilo, že má dvě čárky na testu. Paní učitelka pravděpodobně musela zavolat zpátky všechny rodiče a vysvětlit ostatním dětem, že jdou zase na neurčito pěkně domů. Brečely?
Jsem nervózní. Na jednu stranu chci návrat ke svobodě, k dřívějšímu normálu, nebo alespoň k polonormálu. Kdy bylo všechno jisté, předvídatelné, kdy jsme mohli plánovat na půl roku dopředu. Chci po ulici chodit s odhaleným obličejem, chci volně dýchat, dívat se lidem do očí a vidět jejich úsměvy. Chci jim zase rozumět, když na mě mluví, chci neřešit, že mě někdo seřve, když žádný hadr na hubě nemám. Chci aby naše děti nemusely ve škole sedět v rouškách, nemusely se testovat, abychom mohli chodit do kina a do bazénu, zajít si do restaurace, posedět v kavárně, vyrazit na výstavu nebo do muzea. Na druhou stranu mám divný pocit. Bojím se, co budu dělat, až bude všechno dovolené? Jak budu žít? Budu se ještě umět pohybovat ve svobodném světě?
Z těch nečekaných možností mi jde hlava kolem. Popravdě, teď mám klid, nic nemusím. Nemusím vozit děti na kroužky a potloukat se kolem, než skončí, nemusím brát děti do bazénu a nervovat se, jestli jsem si nezapomněla plavky, nemusím... co jsme to vlastně všechno dřív dělali? Čistá hlava!
Potkali jsme kamarádku, vždycky na ní v Budějicích natrefíme na stejném místě. Legrační souhra náhod. Vyprávěla o svých dětech. Nejstarší syn doma nakynul, věčně sedí u počítače a hraje hru, co jsem teď slyšela, že hraje i můj synovec. (Jak se vždycky domluví, že mastí to samé, i když se neznají?) No a jak přibral a špatně sedí, bolí ho záda, i klenby na nohách mu sesedly. Říkám si, že u dětí je ta degenerace zkrátka rychlejší. Rok je pro dítě ďéééésně dlouhá doba. Pamatujete? Květen - prázdniny v nedohlednu... Malý človík za rok nasbírá takových dojmů a zážitků! A teď nic. Fortnajt.
Připomnělo mi to jinou kamarádku. Prožila rok nebo dva ve hře. Nedělala nic jiného. Ve virtuální realitě měla i přátele a dokonce tam i vydělávala peníze. Později ty roky považovala za ztracené.
Bude tento uplynulý rok pro nás všechny podobným ztraceným, zbytečným? Pouhou přeochotně zapomenutou vynechanou mezerou ve fotoalbu?
Covidu zmar, zmar, zmar!
