Deník z Če-chanu Den 5 - Covidová polévka

Někdy není nálada a ani se mi nedaří se do nálady donutit dostat... Třeba alespoň kvůli dětem. V noci hodně pršelo a ráno bylo zcela nelogicky nasněženo. 

My už se ladili spíš na jaro, začali jsme rýpat zahrádku a připravovat skleník, ale lenost je veliká, tak se nám vlastně ten sníh hodí... 

Dneska mám takový ten (z poslední doby hodně dobře známý) pocit kdy se mi toho honí hlavou tolik, že není jak to uchopit. Jakoby se člověku v hlavě vařila písmenková polévka, ve které plave všechno možné, ale vždy se nakonec poskládá jediné slovo, jediné téma... Celý poslední rok ostatně byl ve znamení jednoho tématu.

Nás opatření postihla mezi prvními a tak jsme čelili ze začátku tomu, že jsme měli plnou hlavu otázek - jak se budeme živit dál, co s námi bude, jaká budoucnost čeká naše děti... a naši přátelé pro to neměli příliš pochopení. Očekávali od nás spíše  takové to pozitivní uklidňování, jak bude všechno skvělé a rychle to bude za námi a co všechno dobrého si z krize odneseme. Věděli jsme, že potíže, které nastanou, budou dlouhodobé a dotknou se nakonec všech. Ale museli jsme si to povídat leda mezi sebou, protože ostatní tohle slyšet nechtěli a ani jsme je nechtěli otravovat. Každý náš hovor se totiž brzo stočil ke covidu nebo k opatřením, která nás drtí. 

Najednou jsme přesně věděli, co znamená, když "Sytý hladovému nevěří." Člověk, který není ekonomicky nijak dotčený, si prostě nedokáže představit, jaké to je, když žijete z úspor a nevíte, jak dlouho to bude trvat. A opatření byla od začátku nastavena tak, že naprosto ruinují jen určitý segment ekonomiky, pořád ty samé lidi...
Nedávno jsme šli po Budějicích a topili se ve svých temných předtuchách a myšlenkách. Potkali jsme známou, kterou jsme dlouho neviděli. "Jak se máte?", ptala se. "Nic moc, už tři čtvrtě roku nemůžeme pořádně pracovat, nevíme, co bude...". Usmála se. "Ale vypadáte dobře, sluší vám to." Cítila jsem se z ní pod psa. Kdybych jí řekla, že mám rakovinu a zbývá mi poslední měsíc života, řekla by to samé??? Hlavně že nám to sluší... A pak jsme potkali jiného kamaráda. Povídala jsem mu o tomto setkání. S velkým klidem a laskavostí mi sdělil, že pravda je, že nikoho nezajímám. Druzí mě neslyší a nevidí. Každý vidí jen sám sebe. Chvíli jsem byla šokovaná, já se přece dokážu do druhých vcítit! Ostatní to musí přece umět také...

Ale přesně to jsem potřebovala slyšet, pochopit... Musím se o sebe postarat sama, nemá cenu si stěžovat. Každému jsou moje potíže ukradené. Tak dobrá! 

Mě nejvíc ze všeho na světě vždycky stresuje, když něčemu nerozumím a to byl právě problém s celou tou covidovou záležitostí. Tady člověk fakt neví, na čem je. Co je za tím vším a komu máme věřit? Kde je pravda? My, kteří jsme už patnáct let bez televize, nesledujeme zpravodajství, protože pro nás vždy bylo zdrojem beznaděje a skepse, jsme najednou začali každý den sledovat různé internetové servery a hledat tam paradoxně naději. Po večerech posloucháme názory odborníků a debaty. Hlava se nám vařila z toho, jak jsme se snažili všemu přijít na kloub... Žádné jiné téma nás teď nedokáže zaujmout.
Ulevilo se mi až v okamžiku, kdy jsem prostě přijala, že tak se věci teď mají a já s tím nic neudělám. Je to rezignace? Nevím. Myslím, že v mnoha ohledech jo. Řekla jsem si, že když už mám ty děti, musím pro ně zůstat co nejvíce v klidu a pohodě. Musím tímto těžkým obdobím projít tak, aby následky na duši a na těle byly co nejmenší. 
Jako nejlepší lék na všechny ty neodbytné myšlenky, se nakonec ukázala být tvorba. Člověk je tvor, musí tvořit. Jinak nežije. Psát písničky mi teď nějak nejde, hrát není pro koho a tak jsem se vrhla do šití. Koupila jsem si nový šicí stroj a sedím u toho, učím se, tvořím. Vznikají krásné věci a mám z nich radost a mají z nich radost i děti. I když teď nemají kam všechny ty krásy nosit... Můj muž se zase vrátil k malování obrazů, na které neměl dříve čas. Od doby, co jsem začala šít, mám hlavu plnou myšlenek na střihy, látky, nitě... Většina mých hovorů skončí pro změnu u šití...
A to je mnohem lepší než ta covidová polévka...