První školní týden po půl roce byl pro Bětku extrémně náročný. Včera přišla domů unavená, bez energie, ... a s pláčem. Dávno nejsem přecitlivělá maminka, ale poznám, když něco nefunguje. Dřív chodila ze školy veselá, plná zážitků.
Už od pondělí vyprávěla o tom, že v jejich malotřídním kolektivu šesti dětí (dva klucí do školy nenastoupili) vládnou opravdu zvláštní poměry. Povídala o holčičce, říkejme jí Evička. Evička je už od první třídy, tedy celých pět let, mezi dětmi za tu hloupou, nemožnou, nešikovnou. Spolužáci o ní mluví ošklivě a nevynechají jakoukoliv příležitost, aby jí slovně ponížili a dali tak najevo svou převahu. Bětka povídala, že vůbec neví proč. Evička je milá holka, jen má prostě ráda koně a pořád o nich povídá a celý její život se kolem koní točí. Dumala, kde dělá spolužačka chybu...
Včera ovšem vyšlo najevo, že její zájem o kamarádku není jen čistě teoretický, ale že nově je na seznamu šikanovaných i naše holčička. Hubatá chytrá Běťule, holka krev a mlíko, která si jinak nenechá nic líbit.
Evička Bětce zkušeně radí, ať si z pronásledování a poznámek spolužáků nic nedělá, že jí to taky nevadí. Jako vážně? Může to někomu fakt nevadit? Proč se za sebe nepostaví? Proč jasně nenastaví hranice a pravidla, jak se k ní druzí rozhodně chovat nebudou? Psychiatr by nám rovnou vysvětlil, že to, s čím nedokážeme nic dělat (nebo o čem si myslíme, že s tím nedokážeme nic dělat), prostě popřeme, abychom neměli stres. Je to sebezáchovná strategie. Evička je v ní zjevně mistr. Nestěžuje si, tiše snáší svůj osud a utíká se ke koním, s nimi je jí dobře.
Bětka se na černou listinu tvrdého jádra dostala tak, že jako správná trubka po mamince, co se přišla do školy učit, nepochopila, že si nemá stěžovat panu učiteli, když vytáhne paty ze třídy a všichni tasí telefony a dělají jen kravál. Úplně jí chápu. Já se podobně nelichotivě uvedla hned v prvním ročníku na střední tím, že jsem prozradila, že jedeme na lyžák v době, na kterou pan profesor naplánoval velkou písemku z matiky. Celá třída mlčela jako zařezaná a těšila se, že se díky lyžovačce vyhneme čtvtletce. A já, inteligentka, co jí nikdy nic nedojde, je pravdomluvná a všechno dělá správně, zvedla ruku. "Ale pane profesore..." Táhlo se to se mnou jako smrádek už napořád. Ale nepamatuju si, že bych byla takhle otevřeně šikanovaná.
Prý je šikana ve školách od té doby, co existují. Aha. Já jí nikdy nezažila. Jsem žila v nějaké jiné bublině, nebo co... A teď tohle...
Myslela jsem si, že pronásledování se týká takových těch slabých, neduživých jedinců. Já jim nelichotivě říkám přizdisráči, nevím, jak to vyjádřit trefněji. Prostě že si za to nějakým způsobem mohou. I z tohoto omylu jsem měla být vyvedena. Dobře mi tak. Zjevně se může týkat kohokoliv. A jak trefně poznamenal můj muž, teď jsme vlastně šikanováni všichni, celé národy, celý svět. A už proto je dobré to téma otevřít a nezavírat před ním oči.
Lidi jsou jak ty naše kvočny. Když se nám vylíhlo ze sousedova vejce jedno bílé kuře, ostatní zrzavé slepice ho nedokázaly vystát. Odháněly ho od jídla, nepouštěly ho mezi sebe a nikdy mu nedaly šanci. Řeknete si, to jsou blbé slepice. Ale lidi zjevně dokážou být ještě blbější, záludnější, zlejší, a i malé děti dokážou velké věci.
Začali jsme situaci samozřejmě řešit s panem ředitelem. Došlápl si na ně, nehodlá to nechat být jen tak. Spolužáci rychle pochopili, odkud vítr vane a dali to neoblíbené bonzačce za čerstva "sežrat". "Tak ty sis stěžovala mamince..." Jako by z toho kruhu nebyla cesta ven...
Nechci Bětce úplně umetat cestičku, na druhou stranu tady pro ní chci být jako opora a podpořit jí v jejím rozhodnutí. Myslím si, že je dost silná na to, aby si případně zjednala respekt. A nebo holt zůstane doma. Jako my všichni. Ale někde hluboko uvnitř věřím, že tu sílu v sobě najde, že si je porovná...
I když... My rodiče teď nejsme právě dobrým příkladem, co když nám jsou naše děti zase jen zrcadlem... Máme ve státě deset milionů obětí šikany. Nesmíme skoro nic a musíme skoro všechno. Nutíme své děti nosit na obličejích hadry, šťouráme je v nose čínskými špejlemi s pochybnými certifikáty a i když s tím nesouhlasíme a remcáme... nakonec nic neřekneme. Vždyť nám to vlastně ani už nevadí.
V čem jsme jiní než Evička?
Covidu zmar!
