Bětku zítra čeká druhé školní testování. Už se vůbec nebojí, bere ho jako samozřejmost. Člověk je fakt tvor přizpůsobivý. Teď má jiné starosti. Všichni ve škole mají malinké gumové potraviny s přísavkami v minilednici. A ona ne!
Poslouchali jsme rozhovor s jedním hodně moudrým psychiatrem. Povídal, že cesta k psychickému - nebo správněji psychiatrickému? - zdraví, je přijetí života takového, jaký je a ne touha po životě, jaký bychom chtěli mít. Představuju si to tak, že někde uvnitř nás bydlí prťavej poďobanej remcal v brýlích, kterej porovnává náš život s vymyšlenou ideální představou o něm. A logicky je pořád nakrknutej, protože: "Takhle to být nemělo, to mělo jít hladce!"
Také radil, že si máme zvyknout na nejistotu. Posledních pár let se nám (jako lidem obecně) tak nějak zdálo, že máme všechno pod kontrolou. Poroučeli jsme větru, dešti. Postupně jsme ze svých životů vytěsnili jakékoliv nepohodlí, zimu, hlad. Stáří jsme zavřeli do ústavů, aby nám nelezlo tolik na oči a smrt jsme svěřili do péče profesionálů. A ejhle, najednou přišlo probuzení do zlého snu. A co na to náš remcal? "Takhle to být nemělo..."
Povídal, že nejistota je zkrátka povaha života a dobře se nám bude dařit, když si zvykneme na jedinou naší jistotu, že nemáme nic jisté.
Bětky kámoška skončila v nemocnici, začala vidět dvojitě. Taky si stěžovala na bolest hlavy a dokonce i zvracela. Zmínila jsem se mezi řečí ségře. Jako vystudovaná sestra, která ve zdravotnictví nikdy nepracovala, vygeneruje hravě (bohužel i když o to naprosto nestojíte) všechny pravděpodobné varianty: 1) Má to z věčnýho čumění do mobilu, 2) Může to být meningitida a to není pr..l, 3) Postcovidový syndrom u dětí, taky blbý.
Myslela jsem na ní, i když nevim, jak moc jí to pomohlo v uzdravování, protože já nějak moc nejsem na ty nejlepší varianty. Přiznávám se, každého hned pohřbívám... Vím, že to ode mně neni hezký a pracuju na tom. Pozorný čtenář si mé postižení hbitě spojí s náhlou a (takhle to být nemělo) smrtí mé matky na prahu dospělosti... No a odpoledne jsem se konečně dozvěděla diagnózu - zablokovaná páteř z koukání do mobilu. V nemocnici si jí nechali na pozorování, stihla o tom samozřejmě ještě do svého nerozlučného společníka hned natočit video. Tak dobrý.
Mně už včera večer taky nakrklo, jak ty děti "zarůstaj do gauče a tuhne jim páteř u tabletu" a naplánovala jsem na dnešek výlet za každou cenu. Co jsou okresy otevřené, nemáme stání. Oblékli jsme všechno, co jsme doma našli a vyrazili směr Tábor. Ten pocit, když míjíš modrý cedule a víš, že tě nikdo nemůže kontrolovat!!! K nezaplacení. Koupili jsme si do auta u Ujgurů to nejlepší jídlo na světě. Kdo je neznáte, jsou menšinou žijící ponejvíce v Číně a je jich asi tolik co nás. A když si objednáte na internetech ledvinu Made in China, vysoce pravděpodobně bude (asi tušíte, jak je to s tou dobrovolností) od dobrovolných dárců z tohoto etnika.
Prošli jsme se kolem potoka, do děsného kopce k úžasnému klášteru a pak z kopce a do kopce do centra. Foukal neuvěřitelně studený vítr, mysleli jsme, že umrzneme. Ale přežili jsme a procházku si parádně užili. I s návštěvou vyhlášené cukrárny a venkovním mrazivým posezením na lavičce.
Cryovýlet do každé rodiny! Čtyři z pěti patologů vřele doporučují.
Kdo jste si při tankování do Audiny v Borovanech zapomněl víčko od nádrže, máte ho na stojanu s Dieslem. V první chvíli jsem si ho chtěla vzít na památku. Mám víčko z audiny, heč!
Ale udržela jsem se.
Covidu zmar!
