Deník z Če-chanu Den 4 - Maruško, jsi tam?

Distanční výuka je novodobou radostí nás rodičů. To máme za to, že jsme si porodili děti, měli jsme si dát pozor.

Já jsem rodič v domácí výuce kovaný, Zůza je v osmé a celou dobu ji učím doma, lépe řečeno v posledních letech je přesnější výraz - se učí doma. Už je hodně samostatná. Zažili jsme si mnohé. Nevím, jestli bych do toho šla znova, škody už jsou stejně napáchány, takže pozdě bycha honiti... Ale, co jsem rozhodně nechtěla, bylo učit další děti. S Bětkou se totiž těžko domlouvá a Kubík... nervy mám jen jedny... Proč upírat učitelům tu radost, ládovat naše inteligentní a přemýšlivé děti potřebnými informacemi, že... 
 

Do domácí výuky jsem šla tenkrát s velkými ideály, budu všechno dělat jinak, lépe... To se dalo v první třídě, pak ještě ve druhé. Ale třetí třída a všechna ta vyjmenovaná slova a násobilka, tam moje kreativita skončila a musela jsem si uvědomit, že školu budeme brát jako nutné zlo. Rychle udělat, co je potřeba a jít se věnovat něčemu, co Zůzu zajímá a baví. Protože škola to rozhodně nebyla. Musím přiznat, že moje prvorozená dcera má dar a dokáže vycítit ten správný moment, kdy má jen tiše slzet do učebnice a moc neprovokovat moje už k prasknutí natažené nervy. Jsou předměty, které jí jdou a pak jsou ty, ve kterých je slabší. No a já do toho mám ještě dvě děti, které v průběhu let potřebovaly péči a vaření a uklízení a... však to teď znáte taky.

Všimla jsem si, že moje reakční vzdálenost, nebo jak bych to nazvala - ten okamžik, kdy se vytočím k nepříčetnosti, že něco tak triviálního naše blbé dítě nechápe - se lety bohužel zkracuje. Teď je asi tak dva centimetry. 

A tak se šetřím. Se třemi dětmi v různých třídách děláme jen to nejnutnější a jde to. Bětka a Kuba chodí do bezvadné malotřídky, kde na ně není vyvíjen žádný velký stres. Bětka má pár online hodin týdně a Kuba v pohodě první třídu zvládá bez větší asistence školy. Naštěstí mam ty děti fakt chytrý.

Co mě baví, je pozorovat to online vyučování. Když náhodou potkám dítě, ptám se, jestli je lepší online nebo by raději šlo do školy. A považte - všichni zatím chtěly do školy. Online jim připadá jako jeden dlouhý domácí úkol a chybí jim spolužáci. 

Naše Bětka měla včera online angličtinu. Ze sedmi jich na začátek přišlo 5 (jsou fakt malotřídka). Kamarádka stačila ještě před kamerou zatančit, ovšem v okamžiku, kdy se přihlásila i paní učitelka ještě s další spolužačkou zmizela a už se neobjevila. Při češtině byla situace podobná, psal se totiž diktát. Jednomu žákovi nešla zrovna elektřina a další se ani nenamáhali s výmluvou. Zkrátka diktát psali 3.

Na jaře jsem si volala s jednou kamarádkou. Popisovala mi, jak její syn v osmé třídě každé odpoledne brečí, protože dopoledne sedí na online hodinách a odpoledne má na to, aby vypracoval všechny ty úkoly. Nedával to. Když jsme si volali po delší době, volal na mě do telefonu, jak na školu kašle. Máma píše omluvenky, že nejde proud, wifi... a kluk chodí raději ven.

Plakat tady o tom, že online výuka je dobrá jen pro některé a že jsou děti, které to zkrátka nedají, protože nemají ty možnosti, nebo chytré rodiče, nebo nervy... že jsou děti, které už to nikdy nedoženou a budou mít celý život menší šance a nižší životní úroveň, je zbytečné. Plakat tady o tom, že práce učitele je teď na zbláznění, že se dá připodobnit ke spiritistické seanci - Jsi tady Jeníku? Slyšíme se, Maruško?... Že všechno to vybírání online úkolů a jejich kontrola musí být na palici... Je zbytečné. Takové to prostě teď je. 

Já, stará hledačka něčeho pozitivního ve všem, jsem pro sebe zajásala, že když kluci dají přednost tomu jít ven před sezením u počítače, třeba máme ještě naději... Třeba se konečně těch online blbostí přežerou a půjdou se potkávat a půjdou žít normální život. Povídat si, zažívat...

Když chcete dítě odnaučit kouření, koupíte mu karton Startek...