Deník z Če-chanu Den 38 - Království se probouzí

Něco se změnilo! Byli jsme na otočku v Praze a to město je jiné. Růženčino království se jako mávnutím kouzelného proutku probralo ze svého dlouhého snění. I přes nelidskou zimu jsou na ulicích lidé a jezdí víc aut.

Dokonce jsme stáli v zácpách!!! 
Předpokládám, že princovým hudlanem bylo včerejší vyjádření vlády, že příští pondělí (dnes je středa) dojde k mírnému rozvolnění. Čeká nás zrušení zákazu pohybu mezi okresy (co teď budou chlupatý dělat?), zrušení zákazu nočního vycházení, otevření papírnictví a obchodů s dětským oblečením a návratu některých dětí do školek a škol. A také otevření venkovních prostor v zoologických zahradách. Takže zas tak velká změna to vlastně nebude.
 

Poslouchali jsme pana Prymulu, bývalého ministra zdravotnictví a muže, co v pozadí tahá za nitky a nitě. Povídal, že teď už se bude jen rozvolňovat, očkovat a vzhledem k tomu, že už tolik Čechů nákazu prodělalo, v průběhu června bychom se měli vrátit k normálnímu životu. Předpokládám, že to všichni pochopili tak, že je epidemie za námi a máme vyhráno. Dežaví. Už před rokem jsme si mysleli, že druhá vlna nepřijde. Plácali jsme se po zádech, jak jsme to tu úspěšně zvládli a těšili se, že slovo covid navždy zmizí v propadlišti dějin. Že v říjnu přišla další omezení a uzavření všeho možného už ani nemusím psát. Teď prý né příliš úspěšně surfujeme po čtvrté vlně. 
Přemýšlím nad tím, jak se budeme chovat, až nás znovu pustí ven. Budeme stejní, nebo jako utržení ze řetězu se budeme snažit dohnat to, co jsme za poslední půl rok nemohli? Můj názor je, že bé je správně. Ptala jsem se dětí, co by chtěly podniknout, až budeme moct. Kuba chce vyrazit do zoo a Zůza by nejradši jela do Louvru a do Disneylandu, taky má v plánu Island... Hm... Dáme zoo.
Já jsem tak nudná a přízemní, že žádná nesplněná přání nemám. Jen si všímám, jak si člověk zvykl na pohodlné nicnedělání a nikamnejezdění. Stačí mi to, co je. Všechno ostatní se mi vlastně nechce. Dneska jsem si uvědomila, že se někde hluboko uvnitř děsím návratu k normálu, už jsem si na tu naši pohodlnou klícku zvykla. Dřív jsme se hodně honili, lítali sem a tam, neměli jsme moc klidu. Dřív jsme hodně pracovali, dělali jsme i to, co se nám nechtělo. 
Přišel čas na přemýšlení, jak chceme vlastně žít, co a jak chceme dál dělat? Jaké jsou naše životní priority? Myslím, že je na čase začít šetřit síly a neplýtvat jimi na činnosti, které nemají smysl, nebo z nás jen sají energii. 
Třeba se úplně výjimečně poučíme.
Covidu zmar!
P. S. Ušila jsem Bětce noční košili, vypadá jako docela parádní šaty. Nedávno jsme koukali s dětmi na dokument o skladatelovi Karlu Svobodovi. Děti nechápaly, proč slavné zpěvačky v těch dávných dobách vystupovaly v nočních košilích. Jak se vlastně poznají šaty od obyčejného negližé? Kolikrát asi těžko. Moje máma si jako dospívající dívka psala s jinou dospívající dívkou v Sovětském svazu. Jako dárek jí tenkrát poslala krásnou noční košilku. Po nějaké době dostala od přítelkyně fotku. Svatební. Byla na ní jako nevěsta, v tom mámině krajkovaném spacím mundúru.