Jsme piráti! Dneska jsme překročili hranice hned několika okresů - jen tak mírnix týrnix. Začali jsme v ČB, projeli ČK, potom JH a skončili zase v našem povoleném ČB. To vše asi na 30 kilometrech.
Dojeli jsme si totiž načerpat dobrou vodu tam, odkud ji v krámě kupujete v plastových lahvích, ke klášteru v Dobré vodě. A to je tak extrémní zapadákov, že tam ani ty policajti nehlídaj.
Klášter si trůní na nádherném místě na kopci a je z něj velkolepý výhled do celého kraje. A aby to nebylo málo, je z celého širého kraje i vidět. Byl to čistý autovýlet, zima je nejarně přeukrutná. Vyběhli jsme z auta, rychle natočili jednu lahev a zase mazali do tepla. Zpátky jsme se vydali drobnou oklikou. I po tolika letech, co na jihu bydlíme, mě nepřestává fascinovat, jak nádherný kus země máme hned za domem. Jak říkal pan Hrušínský ve filmu Vesničko má, středisková - „Tohle není země, to je zahrádka!“.
Včera k večeru jsme měli návštěvu. Po deseti letech za námi přijela dávná kamarádka, porodní asistentka Sára (jméno raději měním, dozvíte se proč). Osoba, která pro mě v době prvního těhotenství byla jediným živoucím důkazem, že lze porodit přirozeně a že i já to můžu zvládnout bez léků a zásahů zdravotníků. Sára není člověk, Sára je úkaz. Líbí se mi její neochvějná jistota, klid a sebevědomí. Povídali jsme si samozřejmě o porodech, je to naše velké společné téma. Je fajn, když se s někým potkáte po deseti letech a vedete hovor, jako byste se nikdy nepřestali vídat.
Sára je výjimečná v tom, že pomáhá ženám přivádět svá miminka na svět doma, protože pět ze šesti svých dětí doma porodila. Pamatuju si, jak jsem se jí (ještě jako naprosté těhotenské i porodní jelito) ptala, proč doma. Bez zaváhání mi odpověděla, že na záchod chodí taky doma. Byla pro mě tenkrát příkladem příliš extrémního postoje, říkala jsem si, že já takhle radikální nikdy nebudu. A víte co? Zeptejte se, proč jsem své dvě děti porodila doma... Protože na záchod...
Tenkrát poprvé jsem nesehnala porodní asistentku, tak jsem raději jela do porodnice. Druhá dcera Bětka přišla na svět doma, do rukou mého muže. Který si dlouho četl, pak pil čaj a pak malinkou chvíli chytal. Za což samozřejmě sklidil nezměrný obdiv a uznání v místním krámě. A potřetí jsem si na tu důležitou závěrečnou chytací činnost raději zavolala kamarádku porodní babičku.
Sáru jsem poznala v době, kdy byla dulou (psychická podpora těhotné a rodící ženy), neměla zdravotnické vzdělání. Časem se rozhodla si ho doplnit a potřebný titul dostudovat. Tříleté studium jí prý trvalo 9 let. Neustále narážela na systém, který jí odsuzoval a házel klacky pod nohy, protože se odmítala podvolit. Chtěla dokázat, aby i u nás ženy mohly rodit svobodně tam, kde si samy vyberou, ovšem s potřebnou péčí. Nakonec se k nelibosti profesorů opravdu oficiálně porodní bábou stala. A má z toho jednu velkou výhodu - za asistenci u domácího porodu jí hrozí miliónová pokuta. Neustále je v podstatě jednou nohou v kriminále, stejně jako mnoho dalších statečných žen, které se rozhodly poskytovat zdravotnickou péči, která je jen kousek za hranicemi směrem na západ naprosto normální a státem respektovaná.
Ačkoliv u nás nejsou žádné přesné zánamy o počtu domácích porodů, podle jejích slov se covidová situace její práce v podstatě nedotkla. Jen mírně vzrostl počet žen, které se pro tuto nelehkou cestu rozhodnou. Podle mě je to logické. V porodnici musí mít žena respirátor a smí jí doprovázet jen osoba žijící ve společné domácnosti.
Navíc v nemocnici je logicky vyšší pravděpodobnost že se virem nakazíte. Vyšší než ve vlastním obýváku.
Covidu zmar!
