Deník z Če-chanu Den 36 - Neuschneme

Včera večer jsem zjistila, že chození s pomlázkou není zakázané. Žila jsem v domnění, že je… vloni totiž bylo. Vloni jsme směli jezdit mezi okresy, ale nesměli jsme koledovat. Letos je to obráceně. 

Epidemiologie musí být hodně složitá věda, aby tohle všechno vymyslela, no ne?
Nastavila jsem proto budík na osmou, abychom stihly s holkama nabarvit vajíčka a poslat tatínka na benzínku koupit kokína pro koledníky. Obvykle k nám chodí tři, čtyři partičky. Napsala jsem kamarádkám, aby k nám své chlapce poslaly až kolem desáté, že nestíháme. A dostalo se mi odpovědi, že letos nic nechystají, ať nechodíme koledovat a že ani oni nepřijdou. Hm…
 

Tady musím udělat historickou vsuvku. Když jsem byla malá a trochu větší a ještě větší, nesnášela jsem Velikonoce. Přesněji, žila jsem v děsu, že u nás někdo zazvoní. Mám pocit, že se to snad ani nikdy vlastně nestalo, mám jen jednu mlhavou vzpomínku na jakousi pomlázku u babičky a jednu kdesi na chatě… Celý ten rituál mi připadal vrcholně trapný a nedůstojný. Vystrčit zadek na cizí kluky a nechat se dobrovolně mlátit. A pak jim za to ještě dát dobrůtky a nazdobená vejce! To určitě!
A pak jsem poznala Míru. Miloval Vánoce - všechny ty superkýčovité domečky na svíčky, andělíčky, adventní věnce, blikátka, ozdoby… A dodržoval i Velikonoce - beránky, vajíčka, vyšlehat... jeho máma nám vždycky dávala dáreček (třeba ponožky) „Aby vás nepokakal beránek.“ Vyprávěl, že kdyby si někdy jen dovolil nepřijít vyšlehat babičku, hrozně by se na něj zlobila. Protože pomlázka je od slova pomladit, přes čerstvé proutky do dívky, ženy i babičky proudí síla a omlazuje ji. Pomalu jsem odhazovala svou masku - všechno je to trapný a nic mě nezajímá - a začala se učit mít všechny ty zbytečné (ale vlastně milé) rituály taky ráda. Konec historické vsuvky.
A pak se objevily děti. Dvě dcery a pak klučík. A naše holky se potatily a všechno kolem Vánoc a Velikonoc zkrátka milujou. Rády malují vajíčka, rády připravují bonbónky a těší se na koledníky. Pro mě naprosto nepochopitelná věc. 
Oukej, takže koledníci letos nepřijdou. Přemýšlela jsem, jaký může být důvod. Dvě rodiny, jejichž dorost k nám chodí, nedávno covid prodělaly a jsou už v oukeji, takže odtud vítr asi nevane. Hypotéza 1 - nevědí, že se koledovat smí. Hypotéza 2 - bojí se lidí, aby jim nenadávali (výhoda života na vsi...).
Můj muž už pár dní dělá pokusy na zvířatech. Vím, že je to neetické, ale vzhledem k tomu, že celý svět teď přeochotně experimentuje na lidech... Máme klec a v ní bydlí morče a obrovský zakrslý králík. Míru napadlo, že by vlastně klidně mohli hopkat po ateliéru, že by mu tam nevadili. Aspoň by vyběhali přebytečné dekagramy... A tak jim nechal otevřená dvířka. Už je to 7 dní. A co myslíte?
Chlupáči občas k díře v kleci přijdou, nakouknou a rychle mažou zpátky. Tolik si zvykli na své vězení,  že se už ani nepokoušejí vylézt. Hůř, ani je to nenapadne. A tady se vnucuje Hypotéza 3 - přátelé ze vsi už ani nezjišťují, co je dovolené a co zakázané a automaticky se chovají jako by to zakázané bylo. Na jednoduchém principu sebehlídání a sebevěznění byly, jsou a budou založené všechny diktatury. Člověk by si myslel, že my Češi jsme si to už dostatečně užili před rokem 89'. Asi né. 
Koledníci nakonec přeci jen přišli, dopoledne dorazila jedna partička. Babička (co zjevně ráda navštěvuje hospodu), kterou jsem nikdy neviděla, se čtyřmi vnoučátky. Povídala, že v Trhových Svinech (14 kiláků od nás???) se vůbec nechodí, a tak vzala děti k nám do vsi. Po koledě nasedli do auta a odjeli. A dlouho po obědě se objevili i tři kluci od nás s hódně provizorní pomlázkou. Kamarádka pak psala, že se v kostele usnesli, že přeci jen půjdou. Zaplať pánbu za ně!
Spadl mi balvan, letos neuschneme.
Blbýmu covidu fakt už zmar!