Deník z Če-chanu Den 35 - Pochybovačné vlnění

Jsme z pracovní cesty zase pěkně doma. Nakonec jsme si přivstali a v sedm ráno jeli do maríny natočit ještě rozhovor s Mírou. Za celý výlet přes půl republiky nás zastavila jen jedna policejní kontrola. 

Cestou zpátky jsme se stavili u kamarádů, naposledy jsme je viděli před "velkým třeskem", na podzim 2019, v době, kdy se nám dařilo úplně nejlíp v životě a plnili jsme sály po celé republice s přednáškami, kde se mimo jiné ohýbaly příbory. Jak říkal jeden kamarád, můj muž žil život rockové hvězdy... Jana se tenkrát po letech mateřské konečně našla a otevřela si provozovnu s pedikúrou, byla nadšená. Petr rozjížděl nové podnikání, byl zvyklý trávit dny v autě na cestách. 

Teď sedí oba doma v panelákovém bytě s dvěma dospívajícími dcerami a jejich  jediné vyžití je výběh do lesa kousek nad sídlištěm. Chodí tam statečně bez roušky. Provozovna vonící novotou je už půl roku zavřená. Jen měsíční náklady na její provoz prý jsou 12 tisíc. Příspěvek byl doteď 15 tisíc, ovšem od února se změnil způsob výpočtu a porovnává se s výdělkem před rokem. A Jana tak podle nových pravidel dostane jen 8500 Kč měsíčně. Petrovi podnikání nevyšlo a pořád čekal, až se přežene kovidové šílenství, protože nechce být v zaměstnání testován, celý den nosit roušku nebo respirátor a striktně odmítá očkování. Ovšem nakonec vyměkl a práci si našel i tak.
Má ze svého nástupu do velké firmy ovšem dost špatný pocit, protože celá situace ho velmi stresuje a bojí se, že bude vlastně v neustálém konfliktu. Moje zkušenost je, že na chlapy bezmoc a beznaděj z nucené kapitulace a vyčkávání, jak to ti nahoře za nás všechno dobře rozhodnou, doléhá hůř než na ženy. Jana si teď zařídila možnost "mobilní provozovny" a bude moci za klienty docházet domů a vůbec s nadějí vzhlíží k tomu, že už určitě brzy bude moci otevřít.

Jejich dcerám prý nic nechybí, do školy už se jim ani nechce a tenis, který tak intenzivně hrávaly, už na stejné úrovni nejspíš nebudou chtít provozovat. Konec víkendům na turnajích. Mně to připadá jako krásný důkaz, že když z něčeho vypadneme, už se špatně nastupuje zpátky, ztratíme vnitřní jistotu, návyk, cvik... Začneme se bát. U dětí je to obzvlášť smutné.

Ovšem pojďme k dobrým zprávám. Obecně teď epidemická situace vypadá nadějně. Vláda začala slibovat, že někdy 12. dubna skončí lockdown. Přejde se ovšem na fungování podle pandemického zákona, a to nám běžným smrtelníkům, kteří se nechceme moc rozčilovat u čtení všech těch absurdních vyjádření a nařízení, nic neříká. Rozdíl by měl být hlavně v tom, že budeme moci jezdit mezi okresy a zruší se noční zákaz vycházení. Zkrátka, trochu nám povolí řetěz. 

Jsme teď (po setkání) s přáteli z maringotky zase naladěni spíše na pochybovačné vlnění. Marek, který s námi rozhovory točil, povídal, že se profesně jednu dobu motal kolem virů a že žádný virolog vlastně nikdy virus nespatřil. Neexistuje jediná fotografie, vše je jen vědecký konsensus, dohoda, předpoklad, že to tak prostě je. Něco, o čem se nepochybuje... Nedávno jsem četla knihu Virus HIV - Lež, které uvěřil celý svět (vyšla v roce 2000),  jejíž autor Stefan Lanka dokazuje, že neexistuje ani tento, ani jiné viry. Že to, co je pozorováno, je individuální reakce těla na nějaké ohrožení, vlastně obranná reakce těla. A když se hovoří o mutaci v každém jednotlivci, je to proto, že v každém z nás je ona reakce zkrátka jiná. Celkově v knize předkládá hodně přesvědčivých argumentů.
Debatovali jsme s Markem a Dominikou o možnosti, že celá pandemie je jen hysterie kolem nemoci, která se označí za smrtelnou. Už jen velký počet příznaků u onemocnění covid je dosti podezřelý - všechno je covid. Od bolesti hlavy, přes žaludeční potíže, vyrážky, zánět spojivek, ztráta čichu... však to znáte. Strach a panika, jak na straně lidí, tak na straně zdravotníků uvězněných celé dny v ochranných oblecích, udělají své.
Přemýšlela jsem nad tím. Hned na začátku pandemie přestali víceméně fungovat praktičtí lékaři. Ti, za kterými stařečci a stařenky příliš často chodili svěřovat se s různými neduhy. Najednou nemají kam zajít, kde dostat při prvním zakašlání případné léky. Už rok tu platí pravidlo, zůstaňte doma, dokud se nedusíte. A pak už je často pozdě na jakoukoliv léčbu. Onemocnění, které by dřív obyčejný lékař, kterého má každý poblíž, podchytil hned v počátku, se rozvine ve stav, který vyžaduje nákladnou a drahou léčbu. A často už je pro lidi oslabené stresem a jinými neduhy bez pomoci už pozdě.
Co když je celý problém fakt tak jednoduchý? A třeba taky ne...
Covidu zmar!