Deník z Če-chanu Den 29 - A měli jsme klid!

Přiznávám se bez mučení, měsíc jsme skutečně dodržovali opatření a teď už nás to přestalo bavit. To už fakt nešlo vydržet, z věčné izolace jsme celí churaví. Vím, jsem strašná, zabiju babičku atd. Ale měli jsme návštěvu.

Z jiného okresu za námi přijeli členové naší rodiny. Navíc s 9 letým kamarádem. Po měsíci už nebrečíme, když nás policajti zastaví, už víme, co potřebují vidět, aby byli spokojení. Baží po papírech. Když máte lejstro, pustí vás, i když jsou v autě čtyři děti a říkáte, že jedete do práce a nemůžete je nechat doma, i když smrdíte po ohni a máte pusu ušmudlanou od buřtíků a hořčice… Zkrátím to, otrnulo nám. A užili jsme si fakt parádní odpoledne! Na naši obhajobu musím dodat, že všichni členové výpravy prodělali covid docela nedávno, takže z jejich strany nehrozilo žádné nebezpečí.
 

Děti si pohrály, vyskákaly se, vyběhaly, i nějaký ten šrám přibyl, chvilku se bulelo a dost se nasmály… Vyrazili jsme pěšky, haranti na koloběndách a kolech na okruh v katastru obce a na hlavní silnici naplnili nadšeně dva pytle odpadky, abychom zjistili, že dva pytle jsou fakt málo a budeme muset jít znovu. Zakončili jsme to ohněm, buřtíkama a vůbec jsme nebyli unavený a měli jsme celou dobu naprosto parádní náladu. Nakonec jsme plni energie zvládli ještě makat na dvorečku.
Uvědomila jsem si, že jak tak pořád sedíme doma, chca nechca řešíme jen jestli už covid máme nebo nemáme a jestli jsme nemohli někoho nakazit. Trávíme čas výčitkami, že jsme někde někoho přeci jen nakazili a že se na nás teď bude strašně zlobit. Prostě psycho! Dřív jsme se setkávali s lidmi bez toho, abychom se trápili tím, že od nich něco chytneme, nebo je něčím infikujeme. Přitom riziko existovalo logicky i dřív. Covid není první, ani jediná infekční nemoc, která může mít následky.
Míra na dětské skupiny moc není a tak se vydal do Budějic řešit své oblíbené téma - kabel ke kameře. Vyzvedl třetí variantu, úspěšně vrátil dvě předchozí, aby pak doma zjistil, že poslední model šňůry je konečně ten pravý - ovšem jen skoro… máme na něj bohužel příliš zastaralou kameru. Zachoval si ledový klid a jal se vyhledávat, jaké jsou možnosti. A paradoxně na stránce obchodu, který mu všechny ty propriety prodal, vygůglil, že nepotřebuje ani kabel, ani věcičku za 3000 Kč, kterou už zakoupil předtím. Že stačí stáhnout jednoduchý software. Rodinné štěstí zachráněno! Takže máme další záminku pro výlet do města, budeme vracet obojí.
Když už tam byl, prošel se po zázračně oživlém městě. Sluníčko vytáhlo davy, které si užívaly procházky a jiné aktivity, většinou prý bez roušek. Udělalo mu to velkou radost. 
Psychologové bijí na poplach, upozorňují na fakt, že u dětí roste výskyt psychických poruch a závislost na IT technologiích. Vůbec se nedivím. Jsem ze sociální bubliny, kde jsme zvyklí se o děti starat, nenecháváme je tupě sedět u počítačů, většinou se věnují nějakým aktivitám, normálně je bereme na výlety, chodí na kroužky, sportují, mluvíme s nimi, mají sociální vazby. A i naše děti doteď hodně seděly doma a koukaly do obrazovek. Jenže pak jsou tu mláďata z jiných bublin. Mnoho rodin nemá takové zázemí, jak psychické, tak třeba i materiální... A mnoho rodičů nemá ty koule tahat dítě od počítače, u kterého je ták, ale ták spokojený...
Malý kamarád, který k nám dnes přijel, se v půli cesty hroutil a hlásil, že takhle daleko není zvyklý chodit, přesněji, že takhle daleko chodí jen v oblíbené hře. S vypětím všech sil těch pár kilometrů nakonec ušel. Při hraní na trampolíně s dětmi se hrozně nudil a nakonec celý nešťastný, snad se i třásl a pofňukával, si došel do auta pro telefon, aby konečně našel svůj klid. K ohni nešel, aby nesmrděl. Pečlivě kvůli tomu obcházel dvorek, pěkně podél zdí. 
Je mi dnešních dětí líto. Za nás to bylo přece jen takové nějaké snazší, v telce nic nedávali, žádné serepetičky neexistovaly. Buďto jsme se nudili, nebo si hráli, četli, někteří sportovali. (Právě z nudy a pocitu, že nic neumím a v ničem nejsem dobrá, jsem se ve 14 letech sama začala učit hrát na kytaru.) A neměli jsme ten věčný pocit, že nám někde uniká něco lepšího, že tahle realita je nudná, šedivá. Radovali nebo neradovali jsme se z toho, co je. Stačilo nám to, protože nic jiného nebylo.
A měli jsme klid.
Covidu zmar!