Deník z Če-chanu Den 28 - Predátor covid

Blázinec, dětem se zánět spojivek během dneška spravil a nám je dobře. Buď máme hysterického kovida nebo nevim. Ráno jsem opět šťourala, pro jistotu... a opět negativní. Asi ta diagnostika po telefonu nebude úplně to pravé, že...

Uvidíme, jak se situace bude vyvíjet. Dneska tady byla taková slabší chvilka, kdy jsme na fejsbuku zahlídli fotku ségry harantů, jak si radostně hrají na hřišti, v pozadí móře... Kuba na bratrance a sestřenice koukal, celý smutný, že chce taky. Bych brečela, koukat na dítě, které touží po hraní si na hřišti s dětma... Nedostižný sen! 

Rozhodla jsem se, že letos na dovolenou pojedeme, i kdyby na chleba nebylo. Vloni jsme uvěřili panu B., který nás naléhavě vyzýval, ať zůstaneme doma, že v Čechách je taky krásně a sám pak jel na Krétu... Letos už jsme jiní, naučili jsme se neposlouchat nesmysly. Pokud to situace bude umožňovat, nebudeme se už bát, otestujeme se a pojedeme. Protože vloni jsme měli strach, že po návratu budeme muset do karantény, nebo že nás zpátky nepustí, že kvůli penězům vydaným za dovolenou pak nebude na jídlo, nebo... Teď už jsme se dostali do situace, kdy nemáme co ztratit. V izolaci už jsme stejně pořád, pracujeme online, děti se učí online, taková změna to nebude. 
Trochu jsme filozofovali na téma covid. Je to predátor jako každý jiný, jde po slabých kusech. Najednou nám lidem ukázal, že člověk není na vrcholu potravního řetězce, i my máme svého vlka - ovšem táááááákhle malinkatého. Tento prostý fakt nás, pány tvorstva, samozřejmě vyděsil. Jenže virus se potřebuje množit, rozšiřovat, tak jako každý jiný druh tady na planetě. Pokud mu různými opatřeními omezíme hřiště, musí přitvrdit, zvolit drsnější strategii. Z hodného vlka se najednou stává zlý. Proto pravděpodobně dochází k jeho britským a dalším mutacím. Tím, že jsme všichni zalezlí a nosíme náhubky a dezinfikujeme se, nejenže si ničíme vlastní imunitu, ale navíc vytváříme dokonalé podmínky pro větší agresivitu viru. Tolik negativně virologické okénko...
Nějak se pořád nedokážu přimět k tomu, vrhnout se do nějaké činnosti (a že těch činností kolem našeho stavení je...). Základní úklid, vaření a běžné činnosti nám berou veškerou energii. Vloni touto dobou jsem se rozhodla, že tím, že budeme budovat, na co jsme léta neměli čas, nebudeme mít prostor na blbé myšlenky. Dáme životu nějaký smysl. Víte jak... "Dělání, dělání, to nám úsměv zachrání. Dělání, dělání je lék..." A pomohlo to, máme konečně krásnou kuchyň a obývák. Teď ovšem chtějí děti pokojíčky... 

Poslouchali jsme povídání s hercem Bobem Kleplem. Líbí se mi, že si nehraje na vyrovnaného, jak je teď v módě. Klidně si stěžuje. Sám o sobě říká, že se rád prožívá. Stěžoval si, že ztrácí jistotu ve vystupování, že má vlastně obrovský strach, jestli ještě dokáže vylézt před publikum, až bude po všem. Dělá online přenosy, ale povídal, že to vůbec není ono, chybí mu lidé, za kamerou si je prostě představit nedokáže. Můj muž má podobný problém. Je zvyklý dělat přednášky a semináře pro živé, odečítá jejich reakce, z jejich pohledů a výrazů obličeje vidí, jestli je zajímá, to co povídá. Je zvyklý přizpůsobovat se těm, kteří zrovna přijdou. Nikdy nemá připravenou šablonu, co bude říkat, vše tvoří ve spolupráci, v přítomné chvíli. A teď je tak trochu nahranej, že...
Mužík teď (když je konečně ten čas) točí minisérii o základech buddhismu. V okamžiku kdy zapne kameru, ztuhne a neví, co chtěl říct. Chápu ho, byly doby, kdy by člověk zaručeně skončil s psychiatrickou diagnózou, kdyby se zaujetím přednášel před nějakou zapnutou mašinkou...
A ta doba není tak daleko... 
Covidu zmar!