Deník z Če-chanu Den 26 - Jsme dinosauři

Vykouklo sluníčko, teploty jdou nahoru a děti konečně začaly trochu víc chodit ven, včera i dneska udělaly velkou výpravu na kolech (= dobrá máma). Taky jsem jim zkrouhla dobu, po kterou koukaly do tabletu (= zase dobrá máma). 

Vezla jsem Zůzu do Budějic. Neprozradím kam, protože to se nesmí. Naše oblíbené město je teď tak strašně depresivní, mrtvé, nebo jak to říct... Skoro žádný provoz, skoro žádní lidé. Slyšíte zpívat ptáky a říkáte si, kde všichni ti lidé jsou? Před rokem jsme si vylidněnost oblíbených výletních cílů náramně užívali. Hned jak se smělo, nadšeně jsme vyráželi na procházky prázdnou Prahou, Českým Krumlovem bez turistů... Ale v poslední době už to ticho vnímám jinak.
 

Před uzávěrou okresů jsme jeli pro řidičský průkaz do Jindřichova Hradce. Je daleko, ale v Třeboni i v Budějovicích byly termíny beznadějně plné... Rádi jsme si udělali výlet. Jenže Hradec bez života, bez lidí... na nás působil najednou jinak. Skličujícím dojmem. Na hlavní třídě, jindy tak živé, ticho a pár lidí v rouškách. Obchody zavřené. Sem tam výloha s cedulí "K pronájmu". Napadlo mě, že města se bez obchodů stávají ghetty. Lidé z nich mizí. Nutnost zajít si do obchodu města oživuje. Při cestě na nákup se potkáte s přáteli, popovídáte, nebo se jen pozdravíte, usmějete se na sebe. Stáváte se součástí komunity, navíc máte pohyb a můžete zažít něco, co jste neplánovali... Popravdě, bojím se o centra měst, bojím se, co se s nimi stane a jestli se z covidových ran oklepou. Doufám, že jo.

Před 20 lety jsme začali jezdit na chalupu do Jižních Čech. Centrum Třeboně bylo plné normálních obchodů - železářství, trafika, látky, zelenina, masna hned za rohem. Postupně je nahradily prodejny suvenýrů, sezónní restaurace a kavárny nebo zboží pro turisty. Náměstí se tak proměnilo. V sezóně přeplněné, mimo ní naprosto mrtvé. Místní tam prakticky nechodí, nemají proč. S příchodem Kauflandu navíc dostaly smrtící zásah poslední krámky živnostníků a život se přesunul na předměstí, mezi paneláky.

Jsme už dinosauři, do téhle doby se nehodíme. Rádi jsme chodili nakupovat do zeleniny v podloubí. Paní si nás pamatovala, vždy s námi prohodila pár slov. Nákup sčítala zásadně na papírku, pěkně postaru, pod sebou... Ptali jsme se jí proč? "Alespoň si cvičím mozek", odpověděla. Dnes nám velký zahraniční řetězec vozí nákup až domů. Pokaždé jiný pán, který se s námi pokaždé stejně nebaví, protože se bojí, že ho nakazíme. 
Když nad tím vlastně přemýšlím, návštěva obchodu vždy byla společenskou událostí. Tady u nás na vsi je to krásně vidět. Prodavačka všechny zná, s každým si popovídá, na někoho klidně zanadává a taky vás s přehledem seřve hned ve dveřích... Před krámkem sedí chlapi u piva, probírají všechno možné, babky stihnou sotva prohodit pár slov o tom, co budou vařit... a už spěchají domů... vařit. V krámě se všechno ví a všechno se tam řeší. Na nikom nezůstane nit suchá.
Nedávno jsme Zuzance kupovali sushi v Budějicích, v prostorné hale nákupního centra jsme byli sami, s respirátory na kušnách jsme čekali, až nám z okýnka paní podá balíček s jídlem. Přiběhla žena v uniformě donáškové služby. Čekala jen chvíli, měla předem objednáno. Snažila jsem se zachytit její pohled, abych se na ní mohla usmát. Ani se na mě nekoukla, jediné, co důsledně sledovala, bylo dodržení dvoumetrového rozestupu. Navíc přes náhubek můj úsměv stejně nemohla vidět, že... Jsem trapná, trapná, trapná.
A díky ní mi to došlo. Taková jsem, potřebuju chodit nakupovat někam, kde je sympatický prodavač nebo prodavačka, úplně nejvíc miluju, když si mě i pamatují, když znají nějaký detail z našeho života. Ráda se něco dozvídám o nich. Když jedeme do Budějic, v podstatě obcházíme své oblíbené krámky s oblíbenými prodavači. A taky proto jezdím raději na poštu do Borovan, i přesto, že patříme pod Třeboň. Protože tam mě moc milé pošťačky znají jménem a oslovují mě pěkně jihočesky paní Vojáčků. A i když přiběhnu v poslední minutě před zavíračkou, mile a ochotně mě odbaví. Žádné anonymní fronty a pořadová čísla.
Mám tenhle malý svět vlastně strašně ráda. 
Covidu zmar!