Deník z Če-chanu Den 23 - Zase neděle?

Cože ona dneska nebyla neděle? Asi ne, protože si matně vybavuju, že jsem slyšela popeláře a ti jezdí přeci v úterý. Bylo to dneska, ti popeláři? Snad jo. Je úterý, Bětka měla přece online výuku... 

Zůza (je jí 13 a maluje ty krásné ilustrace) říkala, že už si nedokáže vzpomenout, co dělala včera, jak jsou ty dny stejné. Plynule splývají jeden v druhý.

Plánovali jsme vyrazit do Budějovic obstarat nějaké pochůzky a vyvětrat dětičky. Šíleně dlouho jsou jen doma nebo kolem chalupy. No a pak jsme se shodli na tom, že se nám opět nechce a odložili velkou výpravu na zítra. Dřív pro nás bylo normální jet půl hodiny do města. 

Náš zubař mi onehdá říkal, že vyrůstal v pohraničí. Běžně tam jako malý vídal vojáky, kteří strážili hranice, aby k nám cizinci neutíkali za lepším. Občas je při houbaření v lese potkal a měl z nich velký respekt... Říkal to proto, že dodnes má blbý pocit, když přejíždí hranice. Strach v něm už zůstal. Říkám si, jestli to s námi bude stejné, jestli když uvidíme ceduli okresu, všechno se v nás stáhne, začneme se potit a budeme mít pocit, že děláme něco špatného. Za 30 let... 

Největší kauzou dne jsou u nás ucpané trubky. Posledních pár dní nás zlobí odpady. Bublá to v nich a nechtějí odtékat. Říkala jsem si, co se nám naše kanalizace snaží naznačit? Že se nemáme bát zbavit starého? Pustit to ven? Že staré je nevratně pryč a musíme začít budovat nové? Nebát se změn a přijmout je? Pár dní jsem o tom v duchu filozofovala, ovšem dnes ráno se situace vyhrotila natolik, že Míra chca nechca musel obléci montérky a nahlédnout do septiku. 

Záhada se vyjasnila. Trubky jsou ucpané, protože septik je ucpaný, nefunguje. Bakterie, které mají vše, co od nás odteče, rozložit a vytvořit z toho nevábnou tekutinu, nepracují, nežijí... (Že by zlenivěly jako my?) A tak můj statečný muž vzal šoufek a lopatu a uvolnil odtokové cesty z našeho domu tím, že odvezl pět obrovských kýblů pěkně postaru na kompost. To bude úrodná zahrádka! Nostalgicky jsme zavzpomínali na léta našich začátků, kdy jsme měli jen latrínku a jednou za čas ji museli vybrat a vyvézt. Většinou tuto vysoce odbornou práci dělaly za trest moje sestry v pubertálním věku, bydlely tehdy s námi. Popravdě, u ničeho se tolik nenasmály jako u vyvážení h...n.
Ještě vám dlužím novinky od moře. Došlo na nejhorší a opravdu už mladí plní fejsbuk fotkama dětí, nadšeně pobíhajících ve vlnách. (Neměly by takové fotky být rovnou jako podvratná a čistě procovidová činnost zakázané???) Začali si shánět práci, budou prý objíždět vinice, kde jim po telefonu přislíbili, že je zaměstnají. Myjí se zatím na benzínkách, spí v autě, místa tam je dost. Romantika jak blázen! Děti už se prý nechtějí nikdy nikdy vrátit domů. Takže dnešní bilance - nám odtékají parádně odpady a oni se cachtají a užívají moře, písek, vzduch, sluníčko. No, je tohle fér?

Poslouchali jsme doktora Balíka, který pečuje o nejtěžší pacienty s covidem ve velké pražské nemocnici. Povídal, že naděje je v tom, že se s virem podle mnoha dat setkala už polovina Čechů. Podle něj by děti koncem dubna mohly jít do školy a do dvou měsíců by mohlo být po všem. Takhle daleko jsme to dotáhli, že se utěšujeme 60 dny! Matně si vybavuji, jak jsem v říjnu snila, že začátkem roku budeme možná schopní udělat semináře alespoň pro 10 účastníků. Jak já byla naivní! Takže beru Balíka za slovo a za dva měsíce razíme na randíčko do sushi restaurace a do kina... a taky do kavárny na kafe a dort! Jó, to mi chybí.
Covidu zmar!