Deník z Če-chanu Den 18 - Je to mžik!

Vracíme se z Budějic, já řídím a vedle mě, na sedadle smrti, sedí Bětka. Najednou se nějak pro mě nepochopitelně vyleká, zarazí nebo co... Dívá se před sebe. Nechápu, co se děje a instinktivně kouknu stejným směrem. 

Vidím běžet vlčáka, přebíhá silnici a běží k lesu vlevo. Utíká od auta, které leží na střeše v příkopu. Zastavím. V první chvíli mě napadne, že utekl z vybouraného auta. Řidič přede mnou projíždí a pokračuje dál. V protisměru už zastavila tři auta, vybíhají z nich lidé - dva vojáci a další dva, muž a žena. V lese po levé straně vidím přicházet dva lidi. Přemýšlím, jestli mám jít na pomoc, Bětka vyvádí. Říkám jí, ať raději zavře oči. Nemusí vidět případně nějaké hrůzy. Lidé se nejprve snaží pomačkané auto nepochopitelně překulit zpátky, do kopce. Ale po chvíli se řidiči naštěstí podaří nějak vylézt ven. Vše je pod kontrolou, tady bych jen překážela. Vypadá to, že už nikoho jiného v autě nehledají, snad byl sám. Jedeme domů.

Bětka je v šoku, vylekala se. Ona to totiž celé viděla. Jak v americkém filmu. Auto, které vyjelo do protisměru a překulilo se na střechu. Pomalu mi dochází, co se stalo. Muž se snažil vyhnout psovi, který byl na procházce s těmi lidmi, v místech, kde normálně nikdo nechodí a kde se jezdí dost rychle. Vyjel do protisměru a hluboký příkop se už postaral o to, aby skončil vzhůru nohama. 

Až po chvíli člověka začne napadat kdyby... né že bych si v hledání různých alternativ, co strašného se mohlo stát, libovala, ale kdybychom vyrazili o pár vteřin dřív nebo jeli o trochu rychleji, mohli jsme ho v tom protisměru potkat, mohl do nás vrazit. Jak rychle se dokáže život proměnit v utrpení, nebo dokonce v neživot. Je to mžik. Ať už nad námi dneska bděl kdokoliv, díky mu za to. V tyhle okamžiky mě vždycky úplně zahltí obrovská pokora a vděčnost. Jsem tak ráda, že tu jsem a nechci si to kazit  úvahama o blbostech. Přesto vím, že tenhle pocit časem vyprchá a důmyslná hra života mě zase vtáhne. Ale pro teď je ten hluboký klid příjemný...

---

Vy, co čekáte na zprávy ze světa, zejména o průjezdu jedné obyčejné rodinky se třemi dětmi Německem a jejich (snad) dlouhé dovolené ve Francii, tak jsme si dneska s druhou sestrou už napůl oddechly. Sestra se dopoledne dozvěděla, že testy na covid mají negativní. Po telefonu jsme na internetech vyplnili nějaké papíry, které jsou potřebné pro průjezd Německem, vytiskli si jiné papíry, které jsou potřebné pro vstup do Francie a po obědě se, nacpaní po střechu, vydali na cestu.
V Čechách je nestavěli vůbec. V Rozvadově byla prý velká fronta u hraničního přechodu, ale stejně měli v plánu jet přes "starý Rozvadov" a tam bylo volno. Bez problému vjeli do Německa. Teď v noci, když vám píšu, projeli bez kontrol i francouzskými hranicemi. Přespat chtějí až někde v zemi zaslíbené. Možná to cestování není až takový napínák, jak se princezně (nebo v mém věku asi spíš královně), zakleté v chaloupce na jihu Čech, jeví.
---
A před spaním se má povídat pohádka, že jo... Bylo nebylo, žil jeden chlapík, který měl jasné příznaky a vytestoval si doma covida. A jelikož nechtěl přestat chodit do práce, má přece firmu, nikomu to neřekl. Všichni, kdo to věděli, si říkali, to snad ne! Právě kvůli takovým lidem tady my ostatní budeme zavření napořád! A pak se stalo, že čím dál víc lidí z jeho firmy začalo mít pozitivního covida a zůstávali doma, protože zaměstnanec si v dnešní době doma rád odpočine. Nechápal, co ho to postihlo. Divil se... to snad ne! A všichni, kdo to věděli, si říkali, že by boží mlýny???