Deník z Če-chanu Den 13 - Battery low

Když deník, tak se vším všudy. Nebudu to tajit. Už pár dní se na mě sápe pěkná depka. Mám pocit, že tenhle lockdown bez konce je pro mě pomyslnou poslední kapkou. Zátěžovou zkouškou, kterou si najednou nejsem jistá, že zvládnu.

Už několik dní pozoruju, jak mě všechno vyčerpává. Když jsme jeli do města k zubaři, došli pro oběd a pak domů, byla jsem zralá na odpočinek po zbytek dne. Zkrátka nezvládám to, co dřív. Do ničeho se mi nechce, nic mě nepotěší a z ničeho nemám radost. Ani se s nikým nakonec nechci vidět a s nikým mluvit, protože není prakticky o čem. Jakoby už vše bylo řečeno… Došly mi síly. Navíc se před tím nedá nikam utéct, je to pořád se mnou, i když se vykopu na procházku do lesa…
 

Dneska to se mnou zašlo tak daleko, že jsem zpozorovala, jak mě namáhá i když na mě vlastní dítě mluví a mám odpovídat. Zkrátka - potřebovala bych pauzu. Pauzu od vymýšlení, jak se uživit ve světě, kde vám zakázali prakticky jakoukoliv činnost, pauzu od domácí školy, pauzu od všech těch šílených starostí…
Nejsem do diktatury vhodný typ. Jsem slabý kus. Potřebuju pocit svobody a nějakých možností nejen pro sebe, ale hlavně pro své děti… Nesvoboda a beznaděj bez konce mě ničí.
Poslouchali jsme psychiatra Cyrila Höschla. Je založením optimista a i když se podle nějakého posledního výzkumu ukazuje, že úzkostných a depresivních stavů u lidí přibývá, věří, že si nakonec na novou situaci prostě zvykneme. Tak to člověk má. Zvykne si na všechno, přizpůsobí se.
Nebudu to lakovat narůžovo, nevím, jestli v tom novém světě plném lidí radostně hopsajících venku v respirátorech, ve dvou (šprti ve tří) metrových rozestupech a komunikujících bezpečně přes digitální zařízení vůbec budu chtít žít…