Deník z Če-chanu Den 1 - Jsme zavření, tentokrát úplně

Dnešním žhavým tématem je rozhodně to, že nás prakticky zavřeli ve vsi. První myšlenka, která mě napadla, když jsem o zákazu pohybu mezi okresy slyšela, byla, že tohle mohli rozhodnout jedině v Praze. 

Praha je totiž samostatným okresem, i obcí. Takže milion pražáků se může radostně pohybovat po celém katastru města bez omezení a nikdo jim nic neřekne. V hlavním městě jsem strávila půl života a tak vím, že bez opuštění jejích hranic bez problému vydržíte klidně i několik let. Ale …my bydlíme v malé vsi. A podle nového nařízení nemůžeme ani zajet na procházku do Třeboně, kterou máme 9 km daleko. Tam už je totiž jiný okres. Jak je to s nákupem v Kauflandu vlastně ani nevím. Holt budeme tři týdny obcházet vesnici se psem…

Dnes dopoledne nám paní, co vozí zmrzliny velkou žlutou sanitkou říkala, že na půl cesty do Třeboně má stanoviště policejní hlídka a zastavila i jí. Říkám si, proč? Kam si asi mysleli, že notoricky známým barevným autíčkem jede… Tá da dá dá da da dá! Přiznám se, že to na mě nepůsobí právě dobře. Nejsem žádný velký klaustrofobik, ale ten pocit, že někam prostě nesmíte, není vůbec příjemný. A taky nemám ráda, když mě staví policajti, celkově z nich mám špatný pocit. A o to tu asi jde. Snaží se nás od cestování odradit psychologickou hrou. A to se jim asi podaří. 

Protože já jsem stará poctivka. Vždycky se snažím všechno dodržovat. V páté třídě jsem byla přistižena v obchodním domě Kotva při krádeži peněženky s Chipem & Dalem a barevné propisky. Strávila jsem několik hodin bulením a utíráním nudlí na policejní stanici, než si pro mě přijeli pohoršení rodiče. Od té doby si dávám sakra pozor, abych byla spořádaná občanka. To nechceš znovu zažít.

Ale přiznám se, že ta roční zkušenost s mnohdy nesmyslnými zákazy naučila i mě. Nedodržovat všechno za každou cenu. Už rok jsme doma zavření, většinu času i se třemi dětmi. Naše práce - pořádání přednášek a seminářů - byla zakázána, také po většinu času. No a tak jsme doma. Žijeme z úspor, trochu opravujeme chaloupku, pečujeme o zahradu, vídáme se jen s rodinou a pár přáteli. Nikam nechodíme. Žádné kavárny, kina, divadla, bazény… nic. Protože už pět měsíců je všechno zavřené. I když přiznám se, byla jsem jednou na kafi v tajně otevřené kavárně… Povídám, učím se.

No a i přesto, že se Vojáčkovic rodinka umrtvila na maximum, epidemie sílí a počty nakažených rostou. A povím vám, že v člověku, měsíce trčícím v domácím vězení s občasnými vycházkami, nevyvolává právě dobrý dojem to, že fabriky stále jedou a jsou plné lidí. Předpokládám, že virus se radostně šíří právě tam. A vzhledem k tomu, že průmysl pojede dál i v současném lockdownu, neodvratně tuším, že si tady 3 týdny budeme hrát na to, jak jsme vlastně rádi doma a nic nám nechybí a opět to nic nevyřeší. Za tři týdny zjistíme zase jen temnou skutečnost, že se nic nezlepšilo. Nebo né dostatečně. 

CNN psala, že se Česko stalo ostrůvkem zkázy a beznaděje. Myslím, že to přátelé v Americe trefili přesně. To, co nám teď fakt chybí, je naděje. Světlo na konci tunelu už měsíce není vidět. Bezmoc a beznaděj je asi nejpřesnější vyjádření pocitu, který už rok pociťuju. A tady bych si vzala na pomoc klasika:

„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.“ 
Václav Havel

Jasně, naděje umírá poslední. My všichni budeme tuhý jak mrkev a naděje si pěkně počká. Až po vás... madam. 

Ale povím vám, naděje a smysl se někdy těžko hledá. Když tak ráno vstanete, na devátou vykopete děti z postele, uděláte si snídani, stanete se učitelkou v 1. třídě, učitelkou v 5. třídě, učitelkou v 8. třídě, mezitím připravujete oběd a jste ráda, že se nezhroutíte... Pak nějaký ten program na odpoledne, večerní film a ráno jedete to samé... 

Opravdu si brzy začnete klást otázky o smyslu života. Jaký to má smysl? Cítíte se blbě, protože máte pocit, že vás už nic dobrého nečeká, žádná naděje... takhle blbý už to bude napořád... Ale na mě si marnost nepřijde, léta jsem s ní žila... a už mě to nebaví. Už vím, jak na ni. Život prostě JE a nemá žádný významný smysl. A je zbytečně stresující smysl v životě hledat. 

Jediná naděje je v tom, že celé ty nepříjemné peripetie jednou skončí. Je to taky jediná jistota. Všechno, co má nějaký začátek, má i nějaký konec, řečeno s klasikem buddhistou.