Deník z Če-chanu Den 1 - Jsme zavření, tentokrát úplně
Praha je totiž samostatným okresem, i obcí. Takže milion pražáků se může radostně pohybovat po celém katastru města bez omezení a nikdo jim nic neřekne. V hlavním městě jsem strávila půl života a tak vím, že bez opuštění jejích hranic bez problému vydržíte klidně i několik let. Ale …my bydlíme v malé vsi. A podle nového nařízení nemůžeme ani zajet na procházku do Třeboně, kterou máme 9 km daleko. Tam už je totiž jiný okres. Jak je to s nákupem v Kauflandu vlastně ani nevím. Holt budeme tři týdny obcházet vesnici se psem…
Dnes dopoledne nám paní, co vozí zmrzliny velkou žlutou sanitkou říkala, že na půl cesty do Třeboně má stanoviště policejní hlídka a zastavila i jí. Říkám si, proč? Kam si asi mysleli, že notoricky známým barevným autíčkem jede… Tá da dá dá da da dá! Přiznám se, že to na mě nepůsobí právě dobře. Nejsem žádný velký klaustrofobik, ale ten pocit, že někam prostě nesmíte, není vůbec příjemný. A taky nemám ráda, když mě staví policajti, celkově z nich mám špatný pocit. A o to tu asi jde. Snaží se nás od cestování odradit psychologickou hrou. A to se jim asi podaří.
Protože já jsem stará poctivka. Vždycky se snažím všechno dodržovat. V páté třídě jsem byla přistižena v obchodním domě Kotva při krádeži peněženky s Chipem & Dalem a barevné propisky. Strávila jsem několik hodin bulením a utíráním nudlí na policejní stanici, než si pro mě přijeli pohoršení rodiče. Od té doby si dávám sakra pozor, abych byla spořádaná občanka. To nechceš znovu zažít.
Ale přiznám se, že ta roční zkušenost s mnohdy nesmyslnými zákazy naučila i mě. Nedodržovat všechno za každou cenu. Už rok jsme doma zavření, většinu času i se třemi dětmi. Naše práce - pořádání přednášek a seminářů - byla zakázána, také po většinu času. No a tak jsme doma. Žijeme z úspor, trochu opravujeme chaloupku, pečujeme o zahradu, vídáme se jen s rodinou a pár přáteli. Nikam nechodíme. Žádné kavárny, kina, divadla, bazény… nic. Protože už pět měsíců je všechno zavřené. I když přiznám se, byla jsem jednou na kafi v tajně otevřené kavárně… Povídám, učím se.
No a i přesto, že se Vojáčkovic rodinka umrtvila na maximum, epidemie sílí a počty nakažených rostou. A povím vám, že v člověku, měsíce trčícím v domácím vězení s občasnými vycházkami, nevyvolává právě dobrý dojem to, že fabriky stále jedou a jsou plné lidí. Předpokládám, že virus se radostně šíří právě tam. A vzhledem k tomu, že průmysl pojede dál i v současném lockdownu, neodvratně tuším, že si tady 3 týdny budeme hrát na to, jak jsme vlastně rádi doma a nic nám nechybí a opět to nic nevyřeší. Za tři týdny zjistíme zase jen temnou skutečnost, že se nic nezlepšilo. Nebo né dostatečně.
CNN psala, že se Česko stalo ostrůvkem zkázy a beznaděje. Myslím, že to přátelé v Americe trefili přesně. To, co nám teď fakt chybí, je naděje. Světlo na konci tunelu už měsíce není vidět. Bezmoc a beznaděj je asi nejpřesnější vyjádření pocitu, který už rok pociťuju. A tady bych si vzala na pomoc klasika:
„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Václav Havel
Jasně, naděje umírá poslední. My všichni budeme tuhý jak mrkev a naděje si pěkně počká. Až po vás... madam.
Ale povím vám, naděje a smysl se někdy těžko hledá. Když tak ráno vstanete, na devátou vykopete děti z postele, uděláte si snídani, stanete se učitelkou v 1. třídě, učitelkou v 5. třídě, učitelkou v 8. třídě, mezitím připravujete oběd a jste ráda, že se nezhroutíte... Pak nějaký ten program na odpoledne, večerní film a ráno jedete to samé...
Opravdu si brzy začnete klást otázky o smyslu života. Jaký to má smysl? Cítíte se blbě, protože máte pocit, že vás už nic dobrého nečeká, žádná naděje... takhle blbý už to bude napořád... Ale na mě si marnost nepřijde, léta jsem s ní žila... a už mě to nebaví. Už vím, jak na ni. Život prostě JE a nemá žádný významný smysl. A je zbytečně stresující smysl v životě hledat.
Jediná naděje je v tom, že celé ty nepříjemné peripetie jednou skončí. Je to taky jediná jistota. Všechno, co má nějaký začátek, má i nějaký konec, řečeno s klasikem buddhistou.
Veronika Vojáčková
Deník Antivakserky 3 - Jak vyrobit vlnu
Máme tu další šílenou vlnu. Dosluhující ministr zdravotnictví Vojtěch povídal, že máme co dělat s pandemií neočkovaných. Vrchnost kroutí hlavami a narůstající počty nemocných připisuje nezodpovědnosti a neposlušnosti
Veronika Vojáčková
Deník z Če-chanu Den 71 - Tančíme s Márou (přídavek)
Sedíme na trávě, ve stínu pod stromy. Kousek od nás leží mrtvý holub. Kuba do něj zkouší píchat klackem, ale Bětka ho po chvíli okřikuje, ať má taky trochu úcty k mrtvému tvorovi. "To je jako kdybys dloubal do dědy."
Veronika Vojáčková
Deník z Če-chanu Den 70 - Strach je král!
Konečně se udělalo teplo, vyrazili jsme na krásný nedělní výlet do přírody. Kamkoliv se teď, když je všechno ostatní zavřené a zakázané, vrtnete, potkáte davy lidí. Ale myslím, že nikomu nevadí. Najednou jsme rádi spolu.
Veronika Vojáčková
Deník z Če-chanu Den 69 - Kosočtverec
Sedm žen, tenké i tlusté, mladé i těsně před důchodem, mámy i nemámy, každá odjinud, každá jiná a přesto nás tolik spojuje. Nikdy jsem si nemyslela, že si budu rozumět s holkama. A navíc tolika najednou.
Veronika Vojáčková
Deník z Če-chanu Den 68 - Nemít zdraví? Vadí!
Mám dvě pošty, na který se fakt bojim chodit. Třeboňskou a Budějovickou. Jsou tam totiž děsně protivný báby. Posledně mi jedna odmítla poslat balíček s knihama, protože do něj dokázala strčit prst. To jako vážně?
Další články autora |
Ženě se do ruky zakousl pes. Muž, který jí přispěchal na pomoc, zvíře zabil
Ženu v Žihli na Plzeňsku vážně pokousal volně pobíhající pes. Na pomoc jí přiběhl příbuzný, který...
„Krok ke třetí světové.“ Ukrajinci zasáhli klíčovou ruskou radarovou stanici
Ukrajinská armáda zřejmě tento týden zasáhla významnou ruskou radarovou stanici, která je součástí...
Brutální útok nožem v Mannheimu, policista po něm bojuje o život
Šest lidí v pátek utrpělo zranění při útoku nožem na náměstí v centru německého Mannheimu, uvedla...
Nemocnému synovi vstříkla do krve vodu. Chtěla jsem, aby to skončilo, řekla
Mimořádně nešťastný případ matky samoživitelky a jejího vážně nemocného dítěte řeší Městský soud v...
Velký podfuk s výsluhou, nemocenská i v civilu. Policisté obírají stát o miliony
Premium Státu rapidně rostou výplaty výsluh pro policisty, hasiče, celníky či dozorce. Loni Česká republika...
Zákon proti úhynu ryb. Všechny trubky svedené do řek se budou zapisovat
Premium Rybáři si všimnou úhynu ryb v řece. Hasiči, zatímco havárii likvidují, na webové aplikaci vidí,...
Náš Den D. Jak se Čechoslováci v srdci Francie postavili divizi SS
Premium Byla to nerovná bitva. Proti hrstce partyzánů stála elitní německá divize SS Das Reich na tancích...
Australský stát jmenoval tajemníka pro „pro změnu chování mužů“
Guvernérka australského státu Viktoria Jacinta Allanová jmenovala poslance Tima Richardsona jako...
Papež se sešel s Čaputovou a matkami dívek, co zemřely při nehodě autobusu
Slovenská prezidentka Zuzana Čaputová se v sobotu setkala ve Vatikánu s papežem Františkem. Na...
- Počet článků 72
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 387x
My, Češi, byli na jaře „best in covid“, od podzimu jsme tím velkým průšvihem pro změnu my. Konečně nejsme malí a bezvýznamní! Nemůžu podat objektivní, sociologickou sondu, protože jsme s rodinou prakticky už rok zavření doma. V chaloupce na jihu Čech, kam jsme se před 15 lety přestěhovali z Prahy.
Můžu jen napsat, jak tuto bezesporu významnou dějinnou etapu prožívám já.
Úžasnými ilustracemi můj deník provází naše 13 letá dcera Zůza.