Nebudu se s tebou kamarádit!

Naše pětiletá Bětka ztratila hlas. Vůbec nemohla mluvit. Chrapot nás potká tehdy, když máme nějaký problém s komunikací. Třeba se nemůžeme se ozvat, nebo to, co říkáme, nikoho nezajímá.

U dospělých může být hledání prožité nepříjemné situace přímo detektivním pátráním, ale u dětí to bývá jednoduché - stačí se zeptat na uplynulý den. Většinou mi připadá, že probírat příčiny různých potíží s Bětkou je takové nijaké, jakoby neposlouchala... Ale přesto jsem to zkusila a začala se jí vyptávat na kamarádku Natálku. "Vy jste se pohádaly, něco se stalo, jak jste spolu byli venku?". Bětuška se zamyslela a celá rozčilená spustila: "Jo, Natálka mi vždycky říká, že se mnou nebude kamarádit! Stačí abych jí něco řekla nebo udělala a ona mi hned říká, že už nejsem její kamarádka!".
"A to se ti nelíbí, viď?", snažila jsem se uznat její pocity. "Jo, pěkně mě to štve." "A co bys chtěla?" "Aby mi to neříkala, já s ní kamarádit chci!"

Chvilku jsme pak společně probíraly neustále se opakující situace z poslední doby. Bětku fakt dost rozčilovalo, že kdykoliv se Natálce něco nelíbí, zkusí řvaní (=pláč) nebo vyhrožování nekamaráděním. Snažila jsem se Bětce vysvětlit, že Natálka asi prostě v danou chvíli neví, co má dělat a že svou výhružku vůbec nemyslí vážně. A když se uklidnila, zkusila jsem společně přehrát příští situaci. "Já jsem Natálka a teď jsem se na tebe naštvala a říkám: Bětko, já s tebou nebudu kamarádit!" A Bětka jen kouká a říká, že neví, co má dělat, že je jí líto, že s ní nechce už kamarádka mít nic společného.

Tak znova, co kdybys jí řekla, ať si teda s tebou nekamarádí, když nechce? Nic hrozného jsi jí neprovedla, o všem se můžete domluvit, ale nikoho nebudeš do přátelství nutit. Bětce se do toho moc nechtělo. Tak jsem jí vysvětlila, že se s ní Natálka stejně bavit nepřestane, že jí má moc ráda, jen jí chce donutit udělat to, co chce ona a na to by neměla přistupovat. Vždycky by měla dělat to, co chce ona sama a ne to, do čeho jí někdo nutí, ať už k tomu druhá strana používá líbivé sliby, pláč nebo vydírání.

A další den jsem náhodou vyslechla rozhovor na dvorku. Děvčata si hrála na písku a došlo k šarvátce.

Natálka zase spustila svou: "Dej mi tu lopatku nebo s tebou nebudu kamarádit!".
Bětka: "Tak nekamaraď, mně to nevadí."
Natálka: "Já teda půjdu domů!"
Bětka: "Tak si běž, když chceš. Mně strašně rozčiluje, když mi říkáš takovýdle věci!"
Obě už stály u dveří a tak jsem vykoukla, co se děje. Natálka zrovna odcházela a Bětka říká, že jde domů.

Za chviličku se dveře opět otevřely a kámoška se vracela. Chvíli stála za dveřmi, ale domů nešla. Doopravdy totiž nechtěla odejít, jen nevěděla, jak nastálou situaci řešit jinak. Tak jsem jí trochu pomohla: "Natálko, když se ti něco nelíbí, můžeš to Bětce normálně říct. Jsme zvyklí si o všem povídat, všechno si říct. Cokoliv se dá vyřešit."

Bylo jasné, že chrapot nebude mít dlouhého trvání. Zaradovala jsem se - Bětka se konečně za sebe postavila! Situaci, se kterou si tolikrát nevěděla rady, bravurně zvládla. Nezapomněla jsem jí ještě říct, že mi udělala radost, jak si dobře vedla a holky si ve vzájemné shodě odběhly hrát.