Maminko, mě bolí bříško!

Vrátili jsme se z návštěvy od kamarádky a naše čtyřletá Bětka přesně v okamžiku, kdy měla jít spát, si začala stěžovat na bolest bříška. Zůze ráno taky nebylo dobře, tak se mi v hlavě hned tyhle dvě věci spojily a trošku jsem zauvažovala, jestli nás zase nepotkala střevní viróza, která v posledních letech opakovaně těší všechny děti a jejich rodiče. Ale nezdálo se mi to, ta mívá obvykle razantnější průběh. Co teď? Vzbudil se Kubík, a tak jsem ho šla nakojit a Bětku vzala sebou do postele. Stěžovala si dál a dokonce plakala.

Napadlo mě, zeptat se na Klárku. "Co Klárka dneska, pohrály jste si hezky?". Chvilku bylo ticho a pak Bětule povídá. "Holky mě nahoře nechaly samotnou a já jsem se bála. Volala jsem je, ale ony se mi ani neozvaly." "Aha, tak to muselo být nepříjemný, ty se nahoře sama bojíš?". "Jo", zněla odpověď. "Ty jsi se bála jít sama dolu?". "Jo". "A proč jsi nezavolala mě? Já bych pro tebe přišla.". "Ty bys mě neslyšela". "Ale slyšela, kdybys pořádně nahlas volala, tak bych tě slyšela." "Jo? Já sem se bála, že je tam vlk". Bylo slyšet, že už je mnohem klidnější. Tak jí ještě povídám, že teta Veronika určitě doma vlka nemá a že se nemusí bát, protože vlci jsou dneska už jen v zoo. "Kdyby se ti to stalo příště, tak mě určitě zavolej, já pro tebe příjdu". "Jo." Otočila se na druhý bok a za chvíli usnula.
Tělesné potíže a bolesti mají svůj původ v našem prožívání. Zažijeme něco nepříjemného a neumíme si s tím poradit. Pereme se se svým zážitkem a nevíme, co s ním. Pořád se nám v hlavě mele, co nám kdo řekl nebo udělal a vracíme se k tomu. Většinou ani vlastně nevíme, že na to myslíme. Ani nás to nenapadne. A přitom je to většinou opravdu tak jednoduché, jako s tím bolavým bříškem. Většinou stačí, když si uvědomíme, co nám bylo nepříjemné a probereme si celou situaci třeba jen sami pro sebe a ono se nám uleví. Pocity, které jsou s tíživým zážitkem spojené, prostě odejdou a my se zbavíme stresu, který bychom si jinak nesli dál. Dřív jsem v našich potížích hledala velkou vědu, ale právě na dětech vidím, jak jednoduše fungujeme a jak snadno se svých nepříjemných pocitů můžeme zbavit.
Už je jasné, co nefunguje. Nefunguje popírání: "Ale, vždyť to nic nebylo, nejsi přeci žádný strašpytel - to musíš vydržet!". Také nefugnuje dělat, že problém není a převést pozornost na něco jiného: "A co měla Klárka na sobě, ty šaty, líbily se ti?". Funguje přiznat, že naše dítě má své pocity a má na ně právo. Na ty dobré, ale i na ty zdánlivě špatné. Dovolit, aby se cítilo špatně, dovolit aby cítilo strach. Dovolit, aby své pocity projevilo. Protože právě na dětech je krásně vidět, že s tím nemají nejmenší problém - v jednu chvíli se třeba děsně vztekají, něčím mrsknou nebo zařvou, ale jakmile svůj pocit projeví, rádi a rychle opustí myšlenky, které by je zbytečně trápily. Někdy jen potřebují trošku pomoct. To, že už je  téma vyřešené, poznáte tak, že se samy začnou bavit o něčem jiném a to, co je ještě před chvilkou tolik trápilo, je prostě přestane zajímat. Je dobré si nakonec ještě říct, co udělat příště proto, aby se znovu nemusela takto cítit, aby si se stejnou situací příště poradila prostě lépe. A pak už téma navždy opustit...
Ptala jsem se potom Zůzy, jak to celé bylo a proč tam Bětku nechaly samotnou, že se tam bála... Vyprávěla, že si jen došly na záchod a slyšely, jak je Bětka volá, ale nenapadlo je, že se bojí tolik, že by za nimi nepřišla. Ani nebyly dole, jen si došly přes chodbu do koupelny. Ale Bětka, pod vlivem svého strachu, prostě reagovala přehnaně. Ale i na to má právo. Poslední dobou začala chodit do školky a tam se děti různě navzájem straší a nejsou na sebe zrovna milé. Tak se může bát, i když jí doma nikdy nestrašíme...
U nás dospělých je to stejné, když se nám něco děje, je nám špatně - ať už je to jenom pocit nebo rovnou nějaká bolest na těle, je dobré projít si, co jsem v nedávné době dělala a uvědomit si, co mi bylo nepříjemné nebo mi vadí. U nás je to ještě trochu rafinovanější v tom, že se může jednat třeba jen o telefonát, o článek, který jsme si přečetli nebo nějakou zmínku v televizi, kterou jsme zaslechly. A na tu reagujeme. Někdy to asi bude hotové detektivní pátrání, abychom zjistili, co nám vlastně vadí a co nám vlastně běží hlavou za myšlenky. Ale myslím, že se vyplatí:)