V tomto týdnu vydal Ústavní soud další zajímavý nález v oblasti péče o děti. Tatínek si musel vysoudit své právo strávit s potomkem štědrý den...
Selský rozum občas zůstává stát nad tím, co všechno může být jablkem sváru mezi rozvedenými rodiči. Někteří jsou prostě i po letech od rozchodu tak zabejčení, že se neumí rozumně dohodnout takřka na ničem. Hádají se nejprve o způsob péče o potomstvo, pak o výši výživného, taky o to, kdo co zaplatí tzv. nad rámec běžného výživného a nakonec i o to, jestli bude potomek trávit Vánoce s tátou nebo s mámou.
Snad se na mě čtenáři nebudou zlobit, ale opatrovnické soudce občas lituji. Musí z pozice autority rozhodnout o tom, jak a s kým bude dítě až do doby jeho zletilosti žít, případně ještě určit, kdy se bude s druhým rodičem vídat. Ukazuje se, že rozsudky musí být mnohem obsáhlejší, než tomu bylo kdysi, protože dospělí lidé, kteří se velmi milovali a založili spolu rodinu, nedokážou alespoň v rámci základních pravidel lidské slušnosti a vzájemné úcty po rozvodu komunikovat. Neumí si poradit s novou situací, kdy oni sami spolu nadále být nemohou, ale jsou povinni svým společným dětem zajistit pokud možno hezké dětství.
Vůbec se zde nechci pouštět do tak odborných otázek, jako je typ porozvodové péče - jestli výlučná, střídavá nebo společná. Každý má na věc nějaký názor, vycházející buď z osobní zkušenosti, nebo z toho, co zažili nejbližší příbuzní či přátelé.
Diskuze na toto téma jsou velmi emotivní a myslím, že uzavřeny nebudou ještě léta. Souvisí totiž do značné míry se změnami, kterými společnost prochází. Muži se mnohem více než dříve zapojují do výchovy potomstva, vůbec není výjimkou vidět tatínky s dětmi u lékaře, na třídních schůzkách, na dětských hřištích a jinde. Jako malá holka jsem tatínky na těchto místech potkávala zřídka, péče o děti byla téměř vždy na bedrech žen.
Realitou je bohužel vysoká rozvodovost, kdy dnes už se rozvádí více než polovina manželství. Je lidsky pochopitelné, že v období, kdy oběma stranami hýbou emoce, je složité se domluvit na tom, kdo a jak v budoucnu zajistí výchovu společných dětí. Většina párů však nakonec nalezne nějaký kompromis. Po určité době dokonce dospějí do stádia, kdy autoritativní rozsudek soudu striktně nedodržují a operativně se domlouvají v závislosti na potřebách a přáních dítěte. Poklona před takovými rodiči!
Menšina však v pravidelných intervalech zatěžuje soudy neustálými spory, neboť spolu nekomunikují, nebo jen velmi sporadicky a komplikovaně. Pak soudy musí rozhodovat i o tom, kdo z rodičů zaplatí dítěti kroužek, brýle nebo lyžařský výcvik. Kdo to všechno musí poslouchat a přitom nemůže ovlivnit nic? Děti!
A tak se ptám, je opravdu nutné řešit svoje umenšené ego přes společné děti třeba tím, že bývalému partnerovi odepřu právo strávit s ním štědrý den či jiný významný svátek? Jedná se o pár dní v roce. Pro oba rodiče jsou Vánoce nepochybně nejdůležitějším svátkem. Skutečně je nemožné alespoň jednou ročně překousnout svou nechuť vůči bývalému partnerovi a dohodnout se na tom, že se budeme pravidelně střídat? Jednou ty a jednou já. Oba přeci chceme pro děti to nejlepší a navíc mají prázdniny.
Na závěr snad jediné...byť toho svého ex nemůžeme vystát, zkusme před dětmi neplivat do studny, z které jsme předtím pili. Přeci jen se jedná o jejich tátu/mámu a mají nás oba rádi.
