Je načase být upřímná. Sama k sobě... K ostatním... Řekne se snáz než udělá. Sám k sobě může být člověk upřímný, otázka je, zda svou upřímnost projeví i ve vztahu k ostatním. Třeba já... Nemiluju... Přiznat si to bylo těžké, smutné, způsobilo bolest. A když přišla kuráž to tomu druhému říct, bral to jako vtip a nevěřil.
Nebo možná věřil, jen k sobě nedokázal být upřímný a přiznat si to. Vím, že to pochopil, vím, že ho to zabolelo a taky vím, že nad tím přemýšlí. Jenomže dělá, že neslyší... Nevidí.. Nevnímá... To není správné. Když už se člověk k něčemu přizná, má to mít odezvu. Tady žádná není. Tudíž se chováme "normálně". Normálně jíme, normálně spíme, normálně komunikujeme. Jenomže tohle normální není. To předstírání, přetvařování, následný výčitky, ironie, arogance... Být s někým, kdo si mě bude vážit za to, jaká jsem. Za to, že jsem skvělá máma jeho dětí. Že dokážu během hodiny uklidit celý byt, u toho vyřídit 2 telefonáty, nakrmit a uklidnit ječící dvojčata. Za to, že i přes svou roli mámy na sebe myslím i jako na ženu. Za to, že při tom vyčerpání si jdu ještě pročistit hlavu běháním. Za to, že umím tu nejlepší bramborovou kaši na světě. Za to, že vždycky dohlížím na to, aby bylo doma čisto... Útulno... Příjemně... Voňavo... Proč si toho neváží? Proč si já nevážím jeho? Odborníci radí "vzpomeňte si na začátky Vašeho vztahu", jenomže já si vzpomenout nemůžu. On voda, já oheň. On noc, já den. On "špatně", já "dobře". Chci si ho vážit, chci ho milovat, chci ho ctít. Chci se snažit, chci to dokázat. Jenomže on to nevnímá. Nevnímá snahu, nevnímá upřímnost. Vnímá jen sebe... Svůj život. To není fér...
