Kam jsme se to dostali...? Vždyť ON byl ten PRAVÝ, já jeho ta PRAVÁ... Pravá/Pravá - mýtus nebo skutečně dokáže člověk najít tu druhou polovinu sebe, která do něj a jeho života zapadne jako poslední dílek puzzle? Myslela jsem si, že to ON je moje druhá polovina, mé druhé já. A ze začátku to tak i vypadalo, znamenali jsme jeden pro druhého hodně, všechno. Byli jsme zamilovaní natolik, že jsme měli potřebu si to neustále připomínat.
Po roce přišlo stěhování do JEHO bytu. Moje první soužití s mužem, jeho první soužití se ženou. Doplňovali jsme se, vyhovovali si. Vznášeli se na obláčku zamilovanosti, užívali si přítomnosti toho druhého. Pocitu jistoty.. Bezpečí... Klidu... Já pracující asistentka, doma výborná hospodyňka, ON zaneprázdněný podnikatel, užívající si volné pracovní morálky. Bavilo mě to - starat se o naše hnízdečko, vařit, prát, žehlit, podstrojovat... JEHO bavilo si užívat tepla domova, dostatku navařeného a napečeného jídla. Spokojenost na obou stranách. Kdy se to mohlo tak zkazit? Při prvních problémech s JEHO podnikáním? Při mé čím dál častější náladovosti? Neví ON, nevím já, nicméně, naše rozhovory při plížící se- krizi vypadaly následovně...
"Cítím se osamělá."
"Nemůžeš se cítit osamělá, máš mě, máme společného psa, máš kamarádky, v práci fajn kolegyně. Co ti chybí?"
"Láska...", odpovídám popravdě.
"Ale no tak, vždyť já tě miluju."
"Tak proč se pořád hádáme?"
"Protože se nedokážeme na ničem shodnout."
"Jo, protože jsme každej úplně jinej. Ty řekneš A, já odpovím B. Ty vidíš všechno černě, já jsem velká optimistka. Tebe nic nebaví, mně baví všechno. Ty máš rád čokoládovou zmrzlinu, já vanilkovou. Ty občas zakleješ, já sprostý slova nesnesu. Tobě nevadí nepořádek, prach, špína, já potřebuju čistotu, uklizený byt. Ty máš rád jen český filmy, já miluju filmy s myšlenkou,pointou, životním moudrem. Ty nevěříš na sílu myšlenky, považuješ to za hloupost, já zas věřím, že určitý věci si dokážeme ´přitáhnout´. Tebe nezajímají knížky, já bych nemohla nečíst."
"Takhle to vypadá jako bychom neměli nic společnýho."
"Ale my nemáme nic společnýho."
"Máme, psa."
"To je asi to jediný společný..."
Jsem smutná. Z NĚHO, ze sebe, z našeho vyčpělého vztahu, z našeho společného života. Jsem unavená z věčných hádek o ničem a o všem. Jsem nešťastná z výčitek, vzájemného obviňování, ubližování, urážení. Jak dlouho může člověk žít v takovém vztahu...?
5 let... 5 dlouhých let, po kterých zůstane jen pár sbalených krabic a prázdný byt.
"To jsi mi neměla dělat..." pípne mi sms, zrovna když si vybaluju kufry v novém podnájmu.
"Říkala jsem ti přece, že až přijedeš po týdnu z hor, já už tam nebudu..."
"Pořád jsem doufal, že to neuděláš..."
A co si myslel? Že po přečtení sms v JEHO mobilu zůstanu a budu se dál tvářit, že je všechno v pořádku a nic v nepořádku? Ano, číst cizí zprávy v mobilu není správné, ale nešlo přehlédnout, jeho úsměv při neustálém koukání a kontrolování mobilu. Oslovení "drahá" nepatřilo mně, ale JÍ - cizí ženské, kterou jsem neznala, neviděla. ON si našel jinou tu PRAVOU, zvolil nejjednodušší řešení, jak odejít ze vztahu se mnou. Nahradit ho vztahem jiným... Lepším...? Hezčím...? Vášnivějším...?
"A ty sis myslel, že zůstanu po tom všem? Vždyť sis našel jinou! Buď s ní šťastný... Šťastnější než se mnou..."
"To není pravda. Šťastnej můžu být jen s tebou..."
Lži, samé lži. JEHO pokusy mě přesvědčit o návratu... Proč bych se měla vracet k někomu, kdo si mě neváží? Co moje zmiňovaná hrdost...?
