A tak logicky přišel rozchod. Asi to nejrozumnější řešení pro nás oba. Cítila jsem od začátku, že nám bude líp bez sebe, už jsme si neměli o čem povídat, témata došla. Anebo jsme nechtěli hledat nová. Ať tak či onak, šli jsme si každý svou cestou, před níž si člověk musí odžít to peklo slz, smutku, výčitek, vytahování starých pravd a kostlivců ze skříně, pomluv, hádek, obviňování. Peklo, kterým si dva rozumní nemusí projít, ale když je jeden ublížený a druhý už rozhodnutý odejít, nelze se tomuto období bohužel nijak vyhnout. ON nechtěl, já měla jasno. Proč protahovat něco, co nemá smysl, proč se vyhýbat nevyhnutelnému? Přinese to jen zbytečně prodlužovanou agonii, slzy, sentimentalitu. V tomhle vztahu už bylo všechno řečeno, všechno odžito. Už nebylo kam směřovat, budoucnost byla nejasná, minulost naopak až moc jasná. Jen přítomnost byla v jakémsi mlžném oparu. Co se to děje, proč jsem jedna z těch, které nevyšlo "dokud nás smrt nerozdělí"? Můžu to přičítat době, která nepřeje dlouhodobým vztahům? Nebo okolnostem, které nám nepřály? Anebo co takhle to dávat za vinu lidem, kteří nám záviděli? Jedno velké NE na všechny kladené otázky. Nikdo nemůže za rozpad vztahu, který nestál za nic už takovou dobu. Bylo by jednodušší tohle někomu přičítat, ale je to absurdní a zbytečné. Každý je zodpovědný za své chování, své činy, své emoce a pocity. Tak proč házet vinu na někoho, kdo je absolutně mimo hru...?
To uvědomění si, že nastal opravdový konec přišlo v době, kdy jsem seděla mezi krabicemi plnými mých věcí. Stěhování z JEHO bytu bylo od začátku víc než jasné, já tam vždycky byla jen podnájemník... Kuchařka... Uklízečka... Služka... Přines... Podej... Kup... Zařiď...I takhle se choval... Pocit nezájmu, nedostatečného ocenění, žádný vděk, žádná odměna. Která rozumná žena (nebo spíš bytost) by tohle mohla vydržet? Možná ta, která není hrdá sama na sebe, která k sobě nechová žádnou úctu, které nevadí, že se po ní šlape jako po rohožce, které nevadí přehlížení, arogance, ironie. Já k takovým nepatřím... Měla a mám jakousi úctu k sobě samé, jsem na sebe v určitých směrech pyšná. Proto bylo potřeba odejít od někoho, kdo si mě nevážil... Abych neskončila s nulovým sebevědomím, pošlapanou sebeúctou a ztrhaná z nekonečného posluhování.
Rozhlížím se po vyklizeném bytě, sbalených krabicích a vzpomínám. Dovolím si ještě ten luxus, kdy se rozpomenu na dobu, kdy to bylo ještě pěkné. Vodění se za ruce, líbání, příjemné šimrání, nekonečné telefonáty, noci i dny plné láskyplných sms...
