Optimismus vs. pesimismus

Kdysi jsem o sobě přesvědčeně tvrdila, že jsem rozený optimista a snílek. Vždy jsem měla vizi a sny, o kterých jsem byla přesvědčená, za které jsem bojovala, a kterých jsem se držela v horších časech. 

Myslela jsem si, že jsem prostě taková, že je tohle  součástí mé povahy. Jenomže o pár let, přesněji asi o 10 let později, když číslo 20 skočilo v mém rodném listě na 30, začala jsem pomalu a nenápadně ztrácet něco ze své přesvědčivosti o tom, že mé sny se splní a že všechno je jen a jen dobré. Najednou už pro mě nebylo všechno jen "dobré" a "zářivé" a "čisté"... Najednou jsem objevila i černou, šedivou a popelavou barvu. Najednou mi došlo, že ve mně něco umírá... Že je čím dál těžší udržet si zdravý a hlavně pozitivní pohled na svět a život obecně. Přemýšlím, kdy tohle přišlo, zda šlo o zlom, kdy se ze mě stal najednou pesimista anebo se něco takového připlížilo nenápadně a postupně, časem. Pokud budu muset být upřímná sama k sobě, vím přesně, kdy ta změna nastala. Ve chvíli, kdy mi došlo, že svého přítele nikdy nezměním, že jeho pesimistický náhled na všechno a všechny kolem prostě nedokážu nijak ovlivnit. To s ním se stávám zatrpklejší, to v jeho přítomnosti nevidím nikde světlý bod. Takhle to ale nechci a bojuji za své, vždy prosvětlené a dobré vidění na to či ono, opravdu všemi silami. Bohužel občas nelze nepodlehnout chmurám a černotě. To v době, kdy slyším neustále "to nejde, to nezvládneme, to skončí špatně, to nám určitě nevyjde"... Jak to vydržet a nezbláznit se? Vypnout hlavu, myslet si to svoje a prostě se snažit neposlouchat? Je těžké nepodlehnout, občas opravdu nezbývá síla na přesvědčování, že "všechno dobře dopadne", protože stejně jako optimismus, tak i pesimismus dokáže být proklatě nakažlivý... 
Uvědomuji si, že bojovat proti tomu nejbližšímu v podobě vnitřního nastavení úhlu pohledu na danou a konkrétní věc, nelze dlouho. Každý by podlehl, otázka je, kdo a za jak dlouho. Já se nevzdávám... Já totiž chci věřit i dál, že sny se plní, pokud za ně bojujeme. Chci věřit, že být šťastný není nic špatného. Chci dosáhnout harmonie v sobě a kolem sebe. Ale taky chci znát návod, jak nepodlehnout silnému vnějšímu tlaku člověka, který neustále tvrdí, že je všechno špatně. A jestliže se k němu přidá ještě jeho máma a já musím poslouchat a vnímat ten jejich černý či šedivý pohled na svět... Jak tohle ustát???