Máte je ve své hlavě? Chcete se prosadit? Mít plán, cestu, cíl... Jednoduše složité. Ovšem ne nemožné
Před pár minutami jsem dočetla Moji psychologii. Tento měsíčník považuji za dokonalého přítele, který umí pojmenovat pocity, se kterými si občas nevím rady. Ukazuje cestu ve chvílích, kdy tápu. Přinese odpovědi na otázky, které mi leží v hlavě nějakou dobu.Mým snem je přispívat svými "výlevy" právě sem. Ovšem k tomu je cesta daleká, předaleká...
Poslouchám MUSE - MADNESS... Je dokonalá. Šíleně dokonalá nebo dokonale šílená. Každý si vybere dle svého gusta. Pro mě je to emotivní záležitost. Žijeme v šíleném světě, kde se jeden vlak zastaví na pár vteřin a jestliže nenastoupíme, přijíždí v zápětí další. Nemáme prostor přemýšlet nad správností (ne)promarněné šance. Není prostor na otázky "Nastoupit?" či "Nenastoupit?". V podstatě není prostor, který rovná se čas, skoro na nic. Na život jako takový, na emoce. Nestíháme dýchat, vnímat, jen tak být. Plně si to uvědomuju při pohledu na má dvojčata. Ještě si pamatuji na svůj pocit strachu, zda to zvládnu. Unosit dvě děti ve svém 47 kg těle. Dnes, o 4 roky později, s jistou hrdostí říkám "Jsi úžasná, zvládla jsi to!" Ovšem špatné na tom celé je, že já ani nevím, JAK jsem to zvládla! Jako bych žila celé 4 roky v bublině plné stresu, chaosu, hektických chvil, obav a hlavně RYCHLOSTI! Jak je možné, že si nedokážu vybavit, jak jsem oslavila - já vnitřně - první či druhý rok života dětí? Copak je svět tak šíleně zrychlený? Anebo jen já jsem zrychlená?
Byly to 4 roky stereotypu. Nikam se neposouvat, nic nechtít nikomu dokazovat. Nesnaha cokoli změnit, smíření s tím, že jsem přece to NIC, za které mě považoval bývalý partner. Samozřejmě mi dávno došlo, že pokud chci někam postoupit, něco dokázat (a to především sobě samé!!!), něco po sobě zanechat, byť se bude jednat o dvě samostatné, sebevědomé bytosti se správnými hodnotami, musím se přestat BÁT. Pořád ten strach z něčeho! Proč, k čemu? Zbytečné obavy...
Dnes jsem četla v editorialu Mojí psychologie jednu krásno větu: "Pokud budete dělat jen to, co už umíte, dostanete se vždycky jenom tam, kde už jste byli." Stereotyp je dobrý, určitá rutina přináší jakousi jistotu. Ale vystoupit z komfortní zóny je nutné. Obzvlášť pokud se nechcete dostat tam, kde už jste byli... Taky proto se snažím. Psát, tvořit, provozovat yoga praxi. Stačí se zamyslet. A žít...
