Nikdy neházej flintu do žita

V životě nastanou okamžiky, kdy se vám zdá, že je vše zbytečné. Vyhlídky na úspěch se rozplynou a vy si myslíte, že je konec. Naštěstí se objeví jiskřička, která vaše naděje opět vzkřísí...

Kapitola druhá

Smrt si nevybírá

(Kostky jsou vrženy 2.12)

Neděle, třicátého prvního srpna. Jsme v Černicích, jedné z malebných čtvrtí, které obepínají průmyslovou Plzeň. Zde v obývacím pokoji rodinného domu odpočívá po vydatném obědě Ben. Natažen na kavalci, slyší, jak k němu zezdola z kuchyně doléhá hovor mámy Vlasty, manželky Evy a šestnáctileté dcery Nikoly. Před chvílí zvládly kopu nádobí a teď probírají při šálku kávy věci, které Bena ani za mák nezajímají. Proč taky? To, že sousedovic Magda čeká dítě s klukem z Afriky, ví měsíc; že kočka nemělovskýho strejdy má letos podruhé koťata, je spíš k smíchu a problémy s platy vysokoškolských docentek, mezi něž patřívala matka, a nyní se titulem honosí Eva, slýchává odmala. Přesto mu hlasy jeho milovaných žen přinášejí klid a pohodu. Toho je mu potřeba, zvláště dnes, neboť ve čtyři má volat Kája Šmak, jak to bude se spisy od Koubase. Zbývají dvě hodiny. Asi by měl vstát a něco dělat. Vždyť včera slíbil, že naštípe valník dříví, který v pátek přivezli z Nemělova. Místo toho zavře oči a přemítá, co jej čeká v příštích dnech.

Najednou ho napadne, co by řekl otec, jeho velký vzor, na fakt, že se může v kariéře posunout hodně vzhůru. Uznávaný primář plzeňské chirurgie zemřel před čtyřmi roky, ve věku dvaasedmdesáti let. Pracoval naplno i v pozdním věku, než ho zlomila zákeřná nemoc. Táto, ach, táto, jaká škoda, že tu nemůžeš být s námi! povzdechne si. Vzpomínky volně plují kolem něj, pak je pohltí dobrotivý spánek.

Po půl čtvrté ho vzbudí tiché žbluňknutí v mobilu. Píše Lucka, i ona chce vědět, jak to dnes dopadne. Čas odkrajuje posledních dvacet minut. Ben vstane a nervózně chodí po pokoji. To neujde Evě, která se objevila mezi dveřmi. Znovu připomene hromadu dříví, a jestli se mu do toho nechce, ať se neschovává a přijde za nimi na zahradu.

„Přece nebudeš celej den v posteli?!“ dodá a posměšně se na něj podívá.

Bena napadne, že klidně mohla říci: „Obleč se a naklusej ven!“ Vyznělo by to stejně. Jenže ví, že nemá cenu odporovat, a tak se zmůže na obligátní odpověď: „Evi, jen vyřídím pár telefonátů a jsem u vás.“

To ji uspokojilo a s pocitem neomylného kantora, který vyčinil nezbednému žáčkovi, opustí pokoj. Ben je rád, že odešla. Do svých věcí manželku zatahovat nechce. Dělá to málokdy, a pokud ano, vždy musí jít o pozitivní zprávu. Spisy od Koubase? – Tak o tomhle Evě neřekne, ani kdyby na něj čekala tak „roztomilá“ trojkombinace, jako je svěrač palců, španělská bota a skřipec.

Slyší, že v kuchyni odbila čtvrtá. Nemají v domě, který tu stojí víc jak sto let, mnoho starých věcí. Hodinový stroj, umístěný v malé skříňce, patří k výjimkám. Sám tady bydlí od narození, a i nyní mu jejich majestátní zvuk připomene báječné dětství. Tehdy se jako malý špunt na jejich dunivý tón těšil. Dnešní pomalé „bim, bam, bim, bam“ chápe jako overturu čehosi, co nemá jasný konec. Uběhne dalších pět minut a mobil mlčí. Domluvili se přeci, že zavolá Šmak. Nezapomněl na mě? – Ne, tomu nevěřím, na Káju je vždy spoleh. Počkejme chvilku, vyberme si ještě čtvrthodinku. Jenže uplyne i tahle akademická pauzička. Šmaku, šmakovskej, nedá se nic dělat…, řekne si a zavolá mu sám. Ozve se tichý, šeptavý hlas, na který u něj není zvyklý.

„Ahoj Bene, promiň, úplně jsem zapomněl; promiň.“

„Kájo, nic se neděje. Já volám ohledně toho předání. Chtěl bych se domluvit, kde to provedeme.“

„Bene, to předání… Víš, stalo se –,“ najednou se odmlčí; snad hledá správná slova, napadne Bena, avšak další věta ho omráčí.

„Bene, dneska v noci mi umřel táta. Jeho srdce to nevydrželo…“

Znovu nastane pauza; oba najednou nevědí, o čem mají hovořit. Ben, jenž si před pár hodinami vzpomněl, jaké to bylo, když odešel otec, ví, že musí něco říci. Ať je to cokoliv, jen musí na Káju promluvit, neboť mrazivé ticho je k nevydržení.

„Kájo, je mi to moc líto – opravdu moc. Tvýho tátu jsem měl rád.“

„Bene, já vím, že jsi ho měl rád; já vím, že jsi ho měl moc rád,“ opakuje po něm jako automat.

„Hele, tu moji věc nebudeme teď řešit. Nebo víš co? Nebudeme se tím vůbec zabývat. Já už si nějak poradím. A promiň, že jsem ti volal v tak nevhodnou dobu.“

Slyší jen tiché přitakání: „To je dobrý“, a tak se rozloučí. Bena ovládnou pocity zmaru. Sám neví, co je horší: zklamání z toho, že Drábek opět vyhraje, nebo smutek ze smrti člověka, kterého znal. Posadí se na postel a patnáct minut zírá do zdi. Pak se znovu objeví Eva, která si všimne, že na tom není Ben dobře. Zeptá se, co mu je, ale chvíli trvá, než jí prozradí, co se dověděl. Spíš násilím než dobrým slovem ho vytáhne z pokoje. Na zahradě informují matku. Ta se podiví, že syna zpráva tolik sebrala. Pochopila by, kdyby smutnil po Kájovi, ale po starém Šmakovi? Kdoví? Možná se stává citlivějším. Proto v sobě udrží další poznámku o neposekaném dříví.

V osm přijde zpráva od Lucky. Obratem jí napíše, co se stalo. Odpoví, ať nehází flintu do žita – nic není ztraceno. Ale je, Lucko; všechno je ztraceno. Vždyť Koubase znal jenom pan Šmak. Chmury rozežene až matčino volání, které se rozezní po celém domě: „Bene, v kuchyni máš na lince Káju.“

Když schází po schodech, táže se sám sebe, co mu chce. Vezme sluchátko a pozná, že kamarád je mnohem klidnější než před čtyřmi hodinami.

„Bene, odpoledne ses omlouval ty – teď přijmi omluvu ode mě.“

„Za co, prosím tě? Za co se mi máš v tak smutný den omlouvat?“

„Za to, že jsem nedodržel slib. Já vím, jak ti na tom záleželo.“

„Kájo, pusť to z hlavy; já se bez toho obejdu.“

„Ne, Bene, já vím, že neobejdeš. Proto mi dáš týden, abych se s tátovou smrtí vyrovnal. A slibuji ti, že hned po pohřbu se na to vrhneme. Víš, po otci zbylo plno dokumentů a také kvanta fotek, kde je s kámošema. Všechno přečteme, zkontrolujeme, ty chlápky obvoláme a navštívíme. Máš moje slovo, že Koubase vypátráme a ty srazíš Drábka na kolena. Tak co, souhlasíš?“

„To víš, že souhlasím, a jak rád.“

Hned po tom, co si řekli „ahoj“, vyjde Ben na zahradu. Zastaví se u kůlny, která je obložena hromadou dřeva. Z rohu přikulí bytelný dubový špalek a popadne sekeru. Pár cviků na protažení, plivnutí do dlaní a pak se s vervou pustí do macatých nemělovských polen. V jedenáct, to už mu nad hlavou svítí reflektor, naposledy zatne sekeru do nepoddajného dubiska. O půlnoci ulehá k spánku a marně vzpomíná, kdy toho tolik v neděli naštípal. Asi nikdy – vždy to stihl o den dřív. Dobře, tentokrát se opozdil, ale úkol splnil. „A tak to bude i s Drábkem,“ zašeptá. Vzápětí jako na povel usne.

(další příběh za čtyři týdny – 29.6.)