Okénko na ženském hajzlíku

Když se dostane čilý senior na čistou porcelánovou mísu do kabinky, kde to voní, a nemusí se tlačit ve smrádku před otlučenými mušlemi po okraj naplněnými vajgly, začnou se dít věci...

Kapitola třetí

Otec neznámý známý

(Kostky jsou vrženy 3.1)

Je úterý devátého září a hodiny na věži ukazují, že se blíží poledne. Před domažlickým krematoriem se vytvořila početná skupina lidí, kteří se přišli rozloučit s místním rodákem Karlem Šmakem. Dorazili z celé republiky, o čemž svědčí opodál zaparkovaná auta. Nicméně převažují ti z Českého lesa a blízké Šumavy. Mezi hosty je také Ben, který se již stačil pozdravit s Kájou a jeho manželkou Šárkou. Neušlo mu, že většina účastníků je v seniorském věku. Správně uhodl, že jde o kamarády zesnulého, který zasvětil život službě u pohraničníků. Teď si dokonce všiml, že z vozu vystoupil zavalitý sedmdesátník s třemi bradami. Poznal v něm významného předlistopadového potentáta, jehož doprovází – panebože, vždyť je to docent Brejla od nás. Tak s těmi se zdravit nemusím, řekne si a popojde k aleji vzrostlých topolů. Tam postává hlouček jeho vrstevníků. Dá se s nimi do řeči, což mu v pochmurné atmosféře přinese dvojí úlevu: je ve stínu, který na něj vrhají vysoké stromy, a také může prohodit pár slov s přáteli, jež zná z dřívějška. Pak se objeví ve dveřích ceremoniář a svolá všechny do smuteční síně.

Obřad pomalu končí a stohlavý špalír krokem postupuje k rodině zesnulého. Ben, jehož Kája požádal, aby seděl v řadě za ním, pozoruje kondolující. Někoho zná jménem, někoho od pohledu, ale většina tváří mu nic neříká. Když dojde řada na bývalého exponenta, Ben se nakloní. Zaslechne slova plná úcty k zemřelému. Podobně mluví Brejla, s nímž si vymění letmý pozdrav. Ani další hosté nevybočí z frází určených výhradně pro tuto událost.

„Karle, je mi to líto. Táta byl fajn chlap. Určitě to zvládneš, a kdyby něco, tak se na mě obrať. Bude mi moc chybět, ale nezapomenu na něj. Kájíku, měl jsem ho rád a tohle důstojné rozloučení si zaslouží…“ A tak to šlo pořád dokola.

Pokud Ben čekal náznak, nápovědu, signál či sebemenší stopu směřující ke jménu Koubas, musel být zklamán. Šmakova kremace posun nepřinesla. V hlavě zůstala jen poznámka týpka s rozšklebeným úsměvem, který se představil jako Čouda z Vršovic.

„Pane Šmaku, já a tady Áda Vohník,“ ukáže na chlapíka s velkým, ostře zahnutým nosem, „jsme s Karlem sloužili v Domoradicích u Krumlova celý dva roky, takže ho známe z vojny – ne z čáry jako ostatní. A vždycky to byl správnej kluk.“

Načež Vohník dodal: „Je to tak; Bohuš mluvil i za mě.“

Jsou tři hodiny a v jedné z výletních hospod na kraji Domažlic probíhá smuteční hostina. Účastní se jí většina z těch, co byli na pohřbu. Ben vyhověl přání Káji Šmaka a ještě chvíli zůstal. Brzy zjistil, že je v lokále kromě dvou servírek nejmladší. A navíc po odjezdu Šárky a dalších žen zbyli u stolů samí muži. Snad to má symbolicky podtrhnout dvě věci ze života starého pána: zemřel jako vdovec a podstatný čas strávil v mužském kolektivu. Hraničářské kariéry se dotkla i následující debata.

„Kájo, počítám, že všichni to jsou bývalí pohraničníci.“

„Jo, Bene, ty starý sloužili pod tátou, ty ještě starší s ním začínali a náměstka ministra jsi zaregistroval.“

„Jo, přijel a odjel s Brejlou. Ten byl u nás Drábkův poskok. Alex ho využíval jako prodlouženou ruku na akademickou obec. Vědátoři také potřebují penízky, a dary od Gregorovy nadace jsou pro to jako stvořený. Navíc se všichni soudruzi znají. Asi jako dneska tady.“

„Bene, já vím, že ti tyhle lidi vadí, ale na čáře jiní dělat nemohli.“

„Kájo, nic ti nevyčítám. A kdyby mi to vadilo, tak bych sem nejel.“

„Bene, byla to tátova vášeň. On chtěl dělat jenom tohle, proto vlez do partaje. Jeho dědek a můj dědek sloužili na hranici v době první republiky a několik Šmaků před nimi bylo finančáky už za císaře pána. Tatík doma říkával, že se upsal čertu, jen aby to mohl dělat. Proto byl naštvanej, když jsem zakotvil u Horské služby. Zachránila mě jen Šumava, neboť starej pán ocenil, že jsem zůstal v regionu. Přesto do mě pořád hučel, ať jdu k celníkům.“

„Kájo, já vím, že tvůj táta politiku tolik nežral. A navíc, bez něj by nebyl náš tábor na Sázavě. On ho udržel při životě a ještě zachránil původní název – ‚Třpytivá zátoka‘. Dnes to vypadá jako sranda, ale vyběhat tuhle věc za komančů nebyla legrace.“

„Na oplátku mu dávali pořádně za uši, když do tábora posílali jednu kontrolu za druhou.“

„To jo. Pamatuješ na Světlanu Muchinu? To byla hrozná baba.“

„Bene, to byla Uljana Vasilevna. Krajská tajemnice pro mládež.“

„Dobře, tak ‚Uljana Vasilevna‘. Hele, jak tam jednou přitáhla delegaci z Uralu a chtěla vědět, zda známe sovětské písně. My jsme měli za sebou rok nebo dva ruštiny. A tak si někdo dodal odvahy a zazpíval koledu Děduška maroz jolku nam prinjos.“

„Hovno, Bene, to bylo jinak: Ten někdo je dnes tvoje žena. A tak aktivní nebyla. Krčila se někde vzadu a tím na sebe upozornila Uljanu. Proto ji vyvolala a řekla si o básničku o přírodě. No a Eva začala recitovat ‚Adín, dva, tri, četýre, pjať, išol zajčik paguljať‘. Uljana ji chtěla zastavit, ale ono se to Rusákům tak líbilo, že Uljana sklapla a Eva to mohla dokončit. Ten rok na nás byla soudružka tajemnice jako mílius.“

„No jo, byla to Eva. Ta by mi dala, kdyby věděla, jak jsem to popletl. Pojď, půjdem na panáka.“

Utekly další dvě hodiny. Rozloučení s mrtvým kamarádem se vydařilo, soudě podle chování rozesmátých dědků, kteří si zpěvem připomínají jeho památku.

Také Ben se chystá k odjezdu. Ještě navštíví klozet, pak vyjde před restauraci, kde čeká Kája.

„Musím se stavit v kanclu – tamhle na mě čeká Rony,“ pronese s úlevou a mávnutím ruky přivolá taxík s pražskou SPZ.

„Víš, Bene, chtěl bych ti poděkovat, že si přijel –,“ přeruší řeč, neboť slyší, jak se chlapi hádají na chodbě. Když se všichni uklidní, vysvětluje: „To bylo před záchody, asi je zase obsazeno. Hajzlíky jsou malý, staříky trápí prostata, všichni se tam nevejdou. Nezabralo ani, že můžou na dámy,“ zašklebí se a ukáže na okénko nad nimi.

„I já si postál ve frontě, a jak jsem tam čekal, napadlo mě, zda tady není… Vždyť víš kdo… No, ta naše záležitost.“

„Bene, chceš říct ‚kapitán, co má dokumenty‘?“ optá se polohlasem.

„Přesně tak; protože co jsem přijel do Domažlic, čumím po dědcích, jestli to není některý z nich.“

„Na to neumím odpovědět. Ale tipnu si, že je to stejná krevní skupina jako ti, co byli na pohřbu.“

„Taky si myslím; a pokud tady nebyl, určitě dorazil alespoň jeden, který ho zná. Třeba ani netuší, co všechno má kapitán v rukou.“

„Bene, souhlasím; a jak jsem slíbil, příští týden se do toho pustíme. Ruku na to.“

„Ruku na to, Kájo.“

Chvíli poté, co se rozloučili, je slyšet z okénka od dámského záchodu spláchnutí. Jakýsi senior měl štěstí, že se dostal na čistou porcelánovou mísu v kabince, kde to voní, místo toho, aby se tlačil ve smrádku před otlučenými mušlemi po okraj naplněnými vajgly. A jelikož šlo o zvídavého pána, neuniklo mu, o čem se ti dva venku bavili. A tak se Ben nemůže divit, že večer zazvoní v jeho kanceláři telefon.

„Inženýr Preuss, The Golden Silent Prague Foundation, prosím?“

„Pane inženýre, něco bych pro vás měl.“

„Nevím, o čem mluvíte, pane.“

„Ale víte – jde o dokumenty od kapitána.“

Ben přemýšlí, zda zavěsit, či ne. Hlas na druhém konci mu nic neříká, ale také by se nerad chytil do pasti. Jenže dnes je vděčen za jakoukoliv stopu, která ho přivede ke Koubasovi. Riskne to.

„Dobře, tak co mi můžete nabídnout?“

„Takhle ne – po telefonu ne.“

„Pak se nemáme o čem bavit, pane, pane… Jak se vůbec jmenujete?“

„To teď není důležité. Musí vám stačit, že jsme oba z Plzeňska. Co si dát schůzku někde tam?“

„Hádám, že z vás jméno nevytáhnu, ale sejít bychom se mohli.“

„Pane Preussi, určitě znáte železárny v Kraví – tak na parkovišti před nimi. Kdy? – Ve středu sedmnáctého v sedm večer. A přijeďte sám, to je moje podmínka.“

Ben potvrdí schůzku a zavěsí. Nejdřív ho napadne, že se vykašle na setkání s někým, o němž nic neví. Pak mu dojde, že má týden na rozmyšlenou. Jednou věcí si je jistý už teď: Pokud by jel do Kraví, nepojede sám. Zná to místo. Vypadalo opuštěně už za časů sametové revoluce, kdy tam vyrazili agitovat mezi dělníky. A to fabrika jela na plný pecky. Kdoví, jak to u železáren vypadá dnes. Napadne ho odvážná konstrukce: Nestojí za vším ten plzeňskej estébák, který tehdy způsobil, že se ocitli ve velkém nebezpečí? Byla by to sakramentská náhoda – vždyť je to pětadvacet let. A jak by se o kapitánovi dověděl? No jo, ale my jsme se o něm bavili před hospodou. V ten moment se Benovi rozsvítí.

„Ty vole, to otevřený okýnko na ženským hajzlíku… Ten chlap byl uvnitř a slyšel nás. Ne, to se nemělo stát!“ vykřikne na celou kancelář.

Sáhne po mobilu a volá Kájovi. Jeho doporučení je jasné. Do Kraví pojedou společně. Ben souhlasí. Cestou domů přemýšlí, jak se jmenoval chlápek od STB, kvůli němuž se tam střílelo. Ač se snaží sebevíc, nevzpomene si.

(pokračování za tři týdny – 20.7.)