Seděli jsme u posledního předprázdninovýho kafe a všichni jsme byli dost ztahaný.
Ty poslední dva měsíce školního roku nám daly zvlášť zabrat, a tak jsme se těšili, až z toho vypadneme. Radost nám kazilo jen pomyšlení, že budeme muset za čtrnáct dní nastoupit do nějakého zaměstnání jako každoročně. Ještě před několika lety se nám to se nám to zdálo nemožné, ale zvykli jsme si – co nám taky zbývalo. A konec konců, nějaká koruna navíc se hodí vždycky.
„Já to mám letos dobrý“, řekl Aleš. „Budu pomocník u horský služby. Musel jsem dělat testy zdatnosti, ale to pro mě není problém. Není to extra placený, ale zas budu na čerstvým vzduchu a ubytování a jídlo je zdarma.“
To je fakt dobrý, shodli jsme se všichni, protože řada z nás to štěstí nemá, a když jde pracovat mimo domov, musí si oboje platit. Navíc nedostaneme ani korunu na dopravu, tak se všichni snažíme najít něco, kam se dá dostat na kole.
„Tady Alena to taky nemá špatný. Se svojí angličtinou se uchytí vždycky. Že já blbec se ji taky nenaučil. Teď abych byl rád, že můžu dělat v lese s řetězovkou. Naštěstí už mě chlapi znaj, tak si snad nebudou dělat tu pitomou srandu jako loni, když jsem tam byl prvně,“ přidal se Radek.
„O uchycení nejde, ale o to, kde se ti to povede. Letos to nebude nic moc, protože budu provázet po Praze. Představ si to horko a těch lidí! A nevím, čím to je, ale jsou rok od roku protivnější a ti, co je provázím, většinou ani o to nemají zájem. Zpravidla zakotví v nějaké té rádoby stylové hospodě a je po …. Je fakt, že mi ty prohlídky platí paušálem, ale doby, kdy ti turisti dali něco navíc, jsou pryč. Loni to bylo daleko lepší. To jsem provázela po Plzni – většinou Američany, co přijeli vzpomínat na konec války a zůstali dýl. Rádi si zašli i do pivovaru a po pár plzních je každej přátelštější. Taky rádi jezdili po okolí.“
„Já jdu letos ke kase do Tesca. Už loni jsem tam byla, tak vím, do čeho jdu. Vedoucí je sice vopruz, ale na to jsme zvyklí, ne?“ přidala se Tereza. Chápali jsme ji, ale z nás ostatních by tam nešel nikdo. Ne že bychom se té práce báli nebo něco, ale hlučných lidí máme za celý rok dost.
Andulka se zmínila, bude zadarmo pomáhat v domově důchodců a jako kompenzaci jí tam vezmou na celou tu dobu její nemohoucí babičku. Jinak by se o ni neměl kdo postarat. Andulka bude taky v tom domově bydlet, takže vlastně bud „pomáhat“ non stop.
„Teď se o ni bude starat brácha, abych já nabrala trochu sil, ale vážně nevím, jak těch šest neděl přežiju, než se zas půjde do školy a babi do denního stacionáře.“
No a já? Jmenuju se Milan a počkám, až začnou žně a budu jezdit s kombajnem. Je to sice strašná šichta, protože se dělá někdy i v noci, ale je to jedna z profesí, kterou můžete dělat i míň dní aniž by vás za to někdo popotahoval. Taky peníze jsou slušný. Budeme za to moct jet všichni v zimě na týden na lyže.
Ještě jsme připili na zdraví Josefovi, který slaví posledního června narozeniny. Letos, v roce 2025, mu bude sedmdesát a o prázdninách nemusí pracovat 6 týdnů jako my ostatní, ale jen dva. Tak praví příslušný paragraf zákona o pedagogických pracovnících, přijatý poslaneckou sněmovou jednomyslně v roce 2020.
PS: Toto je epizoda ze života šesti zbylých učitelů na škole v M. Ostatní se zbláznili nebo umřeli a byli nahrazeni výukovým programem IQ 70.
