Na cyklostezce

Naše polabské městečko před pár lety se připojilo k těm mnohým, která se mohou pochlubit vnitroměstskou cyklostezkou, přesněji řečeno několika cyklostezkami. Ty se vyznačují jedinečnou vlastností a to, že vedou odnikud nikam.

Člověk by myslel, že budou na sebe jaksi navazovat, ale ne. Jede-li kupříkladu někdo od nádraží vlevo – a to se klidně může stát těm, kteří k nám přibydou vlakem - pak nutně musí jet po silnici, aby poté vjel na cyklostezku, která tu vede po chodníku, tu je součástí silnice. Končí na Riegrově náměstí a cyklista se marně pídí po pokračování. Má to ovšem jednu výhodu, a sice tu, že cyklista sesednuv z kola, může se i několik minut rozmýšlet, kam dál. Pokud ho ovšem někdo zezadu nenabere nebo aspoň na něj nezačne řvát. Obojího jsem byla svědkem a vypovídá to o malosti obecenstva, jež nechce dopřát dotyčnému chvilku na rozmyšlenou.

Jedeme-li od pošty, jest nám pohybovat se po stezce nevynalézavě vedoucí po pravé straně vozovky, a jestliže chceme zabočit vpravo, nic kromě kanálu tam vhodně umístěného nám v tom nebrání. Vlevo zabočit nejde, protože bychom porušili pravidlo o tom, že je-li přítomna cyklostezka, musí se jet po ní a další pravidlo o odbočování vlevo. Moji majitelé řidičských průkazů mi rozumějí. Český člověk je znám tím, že na pravidla všeho druhu kašle a nastalé situace řeší ad hoc. Nejlépe to mají propracované důchodci a osoby se sníženou pohyblivostí, které mají na kolech udělátka pro berle.  Obě tyto skupiny se řídí hesly:

• když já jedu, tak ty stojíš
• když jsem se na to kolo vydrápal, tak přeci nebudu předčasně slejzat.
• ukazovat změnu směru rukou je pro mě nebezpečné, tak to nedělám

My místní to známe, neudivuje nás to a počítáme s tím. Neurotici odjinud se marně vztekají a naprosto bez pocitu elementární sounáležitosti hrozí těmto lidem pěstí.

Nejlepší ovšem je ta část cyklostezky, která vede ze zmiňovaného Riegrova náměstí kolem parku. Hned zkraje paralelně parkují auta a nejeden účastník provozu by vám řekl., co se děje, když automobilista otevře dvířka ve chvíli, kdy se blíží cyklista.

Po několika desítkách metrů už parkovat nelze, zato se přejíždí centrální pěší zóna v parku. Doporučuji každému jet tam v neděli odpoledne. Pokračování se zdá idylické, ale je to zdání, co klame. Projektant to vymyslel parádně: chodník vedoucí souběžně s cyklostezkou, je z velmi hrbolatých kostek, na kterých se špatně chodí v podpatcích a staří lidé tam zakopávají. I spasí je ta cyklostezka, krásně vydlážděná žlutými dlažkami, po které se to tak krásně jede se strkátkem na kolečkách. Taky ve dvojicích se po ní jde daleko líp než po chodníku. Když máte štěstí jako já a jedete po cyklostezce, po které nikdo nejde ani nic netlačí, huláká na vás vševědoucí senior – cizák – že po chodníku se nejezdí a že máte sjet na silnici.

PS. Mimoměstské cyklostezky jsou opravdu pěkné, a tak za příznivého počasí našlapané.