Lednová idyla

Je leden, venku je zima, což se někomu líbí a to dokonce do té míry, že jezdí do hor, kde je ještě větší zima a taky sníh

Rovněž je tam na mnoha místech kluzko, často duje pichlavý vítr a nečekaně padá mlha.

Jako by toho nebylo dost, jsou lidi, co si nandavají na nohy drahá prkýnka, a to buď jedno nebo rovnou dvě a klouzají se po sněhu a do tváří jim fičí ještě pichlavější vítr a létající sníh jim oslepuje oči, pokud si na ně nenasadili brýle, které jsou jen o málo levnější než ta prkénka.

Jiní si nasadí jiná prkénka a vydávají se na pochod na hřebenech hor, kde je vítr úplně nesnesitelný a každou chvíli jim spadne za krk hrouda sněhu ze smrku nad nimi, který tam omylem zbyl. Radují se, že uvidí shora údolí pod nimi, jenže netuší, že jak tam dorazí, padne mlha, pokud nepadla už předtím a uvidí starou bačkoru. Ačkoli ani tu ne, to by museli zůstat doma.

Tak se vlečou sněhem bůhví proč obdivujíce smrčky obalené jinovatkou. Třeba chtějí být obaleni taky. A pak dorazí na nějakou horskou boudu, která tam taky omylem zbyla a lejou do sebe grog z rumové tresti s vysokohorskou přirážkou a pak se vrací na své chaty a chalupy a jsou rádi, že cestou neumrzli, čemuž by se nebylo při minus pěti co divit. Pak si pouštějí filmy o Antarktidě a libují si, jak je jim teplo a jak se máme dobře, že u nás není minus šedesát. Najde se přitom vždycky aspoň jeden, který prohlásí, že sice není o co stát, ale že by to jednou rád aspoň na pět minut zažil na vlastní kůži.

A pak pobyt na horách končí. Lidi nasedají do svých ledových automobilů a kloužou silnicemi do civilizace. Pokud mají štěstí, zajedou jen asi šestkrát do sněhových bariér podél silnice a podaří se jim vybrat smyk na zledovatělém povrchu.

V takových dnech sedám k počítači, na nohou mám tlusté ponožky a hledám si stránky, kde je moře a sluníčko a lidi, co se ráchají v teplé vodě a ryby, které lze pozorovat pod hladinou. S ledem a sněhem mi může každý vlézt na záda.