Panoval tam chlad a ticho bez přívlastků

Před dvaceti lety jsem byla nucena podstoupit operaci.  Takovou, o kterých se říká „to vám odoperuje vrátnej“.

Pořád vidím nad sebou ujíždět nemocniční chodbu, za okny tušit krásný srpnový den. Já jen pod prostěradlem a nakonec projíždím pod nápisem  „Operační sál“.

Vnímám tlumené světlo, ale premedikace už to začíná pěkně rozostřovat. Kolem je ticho – vlastně ne.  Tým se tiše domlouvá a ke mně zdáli zaznívá: „Tak už jen natáhněte ruku a dobrou noc.“ Poslední je pocit chladu pod zády.

Předtím jsem měla strach, že to bude trvat věčnost, než se dostanu na sál, na operační stůl a než mě uspí. Nemám ráda před důležitými okamžiky dlouhé hovory ani prodlevy. Nemám ráda „klepání po rameni“ a řeči o tom, jak to dobře dopadne.

Všechno jsem s chirurgem – tedy on se mnou – probrali předem. Teoreticky jsem věděla, do čeho jdu a on věděl, co ho tam může čekat. Oceňovala jsem jeho klidný věcný přístup i upozornění na rizika. Neměla jsem potřebu to probírat s nikým jiným, protože v konečném součtu jsme na ten problém byli sami (ne nezapomněla jsem na další členy operačního týmu, ale dovolím si je z toho na chvíli vynechat).

Pak nastává nové „ráno.“ V pokoji je ticho. Je mi hrozná zima, což je v srpnu divné. Okýnkem na mě kouká sestra a za dvě vteřiny je u mé postele. Usmívá se. Neptá se, jak mi je.  Asi je to na mně vidět a stejně nemůžu mluvit.  Pusa mě ještě neposlouchá. Hladí mě po vlasech a říká, ať zkusím ještě usnout, že každá hodina dělá zázraky. Oči se mi klíží, ale ještě cítím, jak na mně přistává další deka. Každou vteřinou je mi tepleji, a když se po několika hodinách probouzím, je mi celkem dobře.

Otáčím se, protože právě přivezli dalšího odoperovaného pacienta. Je modrý.

„Taky jsem byla modrá?“ Ptám se asi zbytečně. Sestra přikyvuje a zručně napojuje toho chudáka na přístroje. Z obou z nás vedou hadičky, mně navíc z nosu.

Odpoledne přichází operatér: místo hodinky práce jsem jim dopřála tři. Vysvětluje mi, co bude dál, ale pro mě je důležitá věta: teď je to na vás. Když se budete řídit mými radami, budete brzy fit.

Ano. Věřím mu bezpodmínečně, a tak pochoduju už druhý den po chodbě s hadičkou v nose (končící v žaludku)  a lahvičkou s fujtajblovým obsahem v ruce. Je tam ticho. Návštěvníci do téhle části nesmějí. Občas vykoukne sestra, zda pochoduju a nehroutím se někde u stěny. Všechny sestřičky jsou vlídné a usměvavé a mně to dělá líp než všechny medikamenty.  Moje pochody se stále prodlužují. Od toho prvního, asi minutového až po půlhodinové.

Místo obvyklých tří týdnů jdu domů za deset dní. Prý jsem v tom smyslu exot, což mi zrovna v tomhle případě nevadí.

Je za tím profesionalita všech, kteří se o mě starali, důvěra a celková atmosféra v nemocnici. V neposlední řadě ale pověst té nemocnice jako instituce, ve které jde o pacienta. Jsem přesvědčená, že tohle všechno je dílo tehdejšího primáře oné nemocnice, který dlouhodobou prací vybudoval tým podle svých představ. Občas jsme spolu o tom mluvili. Já o svých prvotních obavách, on o tom, jak těžké je někdy udělat z mladého lékaře dobrého lékaře tak, jak tomu pojmu rozumí on.  

Dodnes jsem vděčná té nemocnici za život (že visel na vlásku jsem se dozvěděla až později), ale bohužel si také pamatuju na několik spolupacientů, kteří byli na nemocniční péči neustále naštvaní. Nic jim nebylo dost dobré a na sestry i lékaře byli hrubí. Kdyby i oni měli popsat své dojmy z toho pobytu, nejspíš by to viděli úplně jinak než já. Naneštěstí jsou tihle lidé slyšet daleko víc a pro média jsou zajímavější. Nemyslím, že naše zdravotnictví je perfektní, protože nic není perfektní. Můžeme však aspoň přispět k tomu, aby bylo lepší. Co bohužel neovlivníme je to, jak se tématu medicíny chápou média, a to od stupidních seriálů po zaručeně objektivní reportáže.  Tolik sladkobolnosti na jedné straně a prvoplánového negativismu na straně druhé! Naštěstí je možno – a nutno - to brát s rezervou.

Tímto článkem vzdávám hold nemocnici v městě N. a bývalému panu primáři Drahoňovskému, jakož i všem, kteří se zasloužili o to, že jsem ještě tady. Pokud vám nadpis připomněl jiný text, nemýlíte se a jde o podobnost čistě záměrnou.